Prázdniny pokračují 3/4

Ale to vy ještě nevíte, jak to doopravdy je. Což o to, Taňulka, ta má asi schopnost zručného sběru po mamince, na tom není nic divného, ale­ její maminka – t­o už celá naše rodina ví – t­a to má za trest! Tak nám to předkládá k věření. Je to její, jak říká, karma.

To si musíte poslechnout.

Naše babička v kterémsi z minulých životů trestuhodně selhala, když z­anedbala základní povinnosti živitelky rodu. Jednou úplně pustila z hlavy svou povinnost udržovat oheň – a­ poslední drahocenný uhlík v ohništi nechala vychladnout. Pak zanedbala druhou, snad ještě důležitější povinnost – s­běr a konzervaci lesních plodů na zimu. Proč? Protože si celé léto užívala radovánek s fešákem z cizího kmene, jen o něho se starala, jenom jemu podstrojovala, v hříšném rozjančení zapomínajíc na své vlastní lidi, na to, že za jejich blaho nese odpovědnost. A co se nestalo? No to dá rozum! Když přišel podzim a přiblížila se doba zimního strádání, ejhle, proradný cizinec se jí nabažil, zneuctěnou opustil a vrátil se do lůna svého kmene. Až pak prohlédla. A pozdě litovala, když v zimních slotách její lidé bez ohně a zásob sušených vitamínů umírali zimou a kurdějemi. Ne tak úplně hladem, syrové maso občas chlapi, dokud se udrželi na nohou, přinesli, ale chorý, kurdějemi postižený chrup nesloužil. Takže přece i hladem. Hříšnice vydržela doposledka, pročež se na celý průběh neštěstí musela dívat a jen bezmocně trpět.

Když pak znovu přišla na svět, dopadl na ni přísný trest. A kdyby jen pro jeden život! Těžce postižená je i v tomto posledním, co žije s námi. Jak se to projevuje? Nezvladatelným nutkáním sbírat a shromažďovat co kde najde, na co kde narazí. Řeklo by se – kleptomanie, ale to bychom přestřelili, ono to totiž není jen tak, krmit celý rod, starat se o blaho všech, aby už nikdy nikdo vaší vinou neumřel. To na ní sedí jako můra. Taková posedlost je to! Nutí ji sbírat cokoli při každé vhodné a často i nevhodné příležitosti. Je nemocná shromažďováním lesních a polních plodů, ale přitom nesmí čekat, až na něco náhodou narazí, příležitosti musí aktivně vyhledávat! Věru těžká choroba, ale – p­ro nás blahodárná. V důsledku toho totiž my, její rod, nikdy nestrádáme, naopak si pochutnáváme na křížalách, kompotech, džemech, marmeládách, ovocných šťávách, nakládaných houbách či okurkách, kdy nás jenom napadne. A mě když skolí smutně známá předjarní horečka, Jana opatrně udloubne několik kousků z ledu, co vyloví z hlubin mrazáku, to jiskřící nakupení malých ledových ker vloží do průzračné sklenice a nechá stát. Po chvíli se pod tím ledovým pohořím začne sbírat hustá temněrudá kapalina a až roztaje nejvyšší z horských štítů, podá mi téměř plnou sklenici a já po doušcích, jako svátost, popíjím čerstvě vymačkanou přírodní malinovku, která voní posledním létem a která je studená jako led. Neznám nic lahodnějšího a není také účinnější medicíny, která by mě rychleji postavila na nohy.

A co buchet si užijeme! A ovocných knedlíků! Popravdě můžeme mluvit o štěstí, že Janino vykoupení je v nedohlednu, že si má trest za hřích odpykávat snad prý ještě v příštích životech, a to tak dlouho, dokud nebude splacena smrt posledního človíčka, co byl na ní toho osudného léta závislý. Kdy, kdo a jak určí, že je splaceno, však neví. A ještě má k trestu přívažek: Při sběru neochutnáš ani jahůdku, ani borůvku, ani malinu, ani třešničku, ani divokou mirabelku, ani brusinku, ani zrníčko rybízu, ani jeřabinku, nic. To ale nese statečně, zrovna to jí zatěžko vůbec není. Ono se vlastně ani nedá říct, že nějak trpí. Jen někdy k večeru už taktak plete nohama. Ale potom, jenom co přinesenou úrodu zavaří, zamrazí, naloží, dá sušit – u­ž si vymýšlí, na co se jde zítra.

Jedno mně nejde do hlavy. Zdá se mi málo uvěřitelné, že by při vší té ubíjející lopotě stačila ještě, jak tvrdí, vnímat krásy přírody.

No, možné je všechno. Já bych to nedokázal.

Ještě jednu věc bych rád věděl. Jak si vysvětlit, že podobně, snad jen o chloupek méně než ona, jsou postiženy Taňulka a Miluška, které ničí smrt nezavinily.

Ale třeba o tom jenom nevědí, když si na minulé životy nepamatují. Třeba to jenom navenek tak vypadá, že ony nic, že jenom mamince pomáhají splácet její vinu. Kdoví, co za tím ve skutečnosti je!

Nebo že by tu přece jen hlavní slovo měla praobyčejná genetika? Mám totiž problém: jak se situace v rodině vyvíjí, brzy ani Kačenka se postižení nevyhne. Proč ona, dítě nevinné?

Čímž celá Janina historka dostává trhlinu.

Tak nevím. Nakonec pochybuji, jestli ona ta Jana o nějaké definitivní odčinění viny vůbec stojí. Všechno je mi to nějak podezřelé.

Na kraji vyježděné kamenité cesty mezi dvěma kalamitními pasekami v Ovčácké, z nichž jedna již bujela nadějnou kulturou a druhá prozatím nepotlačeným maliním, zbudovaly si Klárka s Kačenkou z proutí, klacíků a kamínků zoologickou zahradu plnou exotické zvěře a s plno návštěvníky. Nic dalšího pro tu chvíli ke štěstí nepotřebovaly. Já jsem si v blízkém i vzdáleném okolí svobodně kontroloval a zařizoval, co bylo třeba. Všechno šlo jako na drátkách. Hlavní postižená, hříšnice Jana, ač neznala velikost svého dluhu, radostně jej každou naplněnou sklenicí malin splácela. Jen těžko říct, co ji uspokojovalo víc, zda to, že jí dluhu přece jen pozvolna ubývá, nebo ta rozkoš z jeho splácení.

Do večera byla časová ztráta zbytečné cesty na Hory nahrazena, očekávání překonáno a druhého dne jsme našim do Újezda vezli dětskou vaničku malin. Jen spráskli ruce. Tolik lesních plodů pohromadě snad v životě neviděli. To bylo něco na Janin mlýn, jelikož moc ráda lidi překvapuje. Mě navíc blažilo, že jsme jim spolu dnes poprvé mohli představit naše milá děvčata.

Venku sálal jihomoravský červenec, my u nich v domečku blahobytně trávili chladivý půlden a mlsali s láskou připravené dobroty. A pozornost i chválu, co patřily mým děvčatům, přivlastňoval jsem si pyšně já, kdo se o všechno zasloužil leda jako šofér.

Týden s Taňulkou – jen v­zácně byly dva – pokaždé rychle utekl. Zůstala by až do konce prázdnin, jenže to k lítosti jak nás, tak dětí, nebylo možné, dovolená nestačila. Jestli se to podaří, přijede na pár dní ještě jednou, slibovala, a když jsme se u autobusu Na Zvonařce loučili, nezvládla slzičky. Klárku s Kačenkou také na chvilku ovanul smutek, ale vzápětí jim ho z očí vysušilo pomyšlení, že zůstávají s ostatními.

Spávali společně v jednom pokoji. Čím víc jich tam bylo, tím snadněji zapomínali na stesk po domově a rodičích, který se přece někdy nakrátko vkradl. To se pak stalo, že jsme se uprostřed noci vzbudili a cítili u naší postele někoho nesměle postávat a když jsme se zeptali kdo to je, ozvala se Kačenka – j­indy Linduška nebo Eliška – ž­e se jí stýská a že nemůže spát.

„Něco ošklivého se ti zdálo, viď, pojď, tady si lehni ke mně,“ ujala se babička roztesknělé holčičky, urovnala jí místo u sebe, pohladila, něžně přikryla, pověděla, že to byl jenom hloupý sen, teď že se jí už jistě bude zdát něco pěkného, možná o mamince – a­ bylo po zbytek noci dobře.