Malíř a Slunce

Byl jednou jeden malíř. Měl krásnou tvář a hbité prsty. Každý podvečer chodíval malovat na vysokou skálu západ slunce. Ale když obraz dokončil, neubránil se zklamání. Nemohl vykreslit to magické, co slunce vyzařovalo.

Maloval jeden sluneční západ za druhým, ale nebyl u cíle blíže, než když začínal. Nadpozemskou krásu se mu na plátno ulovit nedařilo. Byl zoufalý a nešťastný. Tvar slunce byl jednoduchý, i dítě jej namaluje, ale barva byla klíčová a tu se mu namíchat nedařilo.

Jednoho večera dostal horečku. Celý se třásl a bylo mu jasné, že malovat nepůjde. Uvařil si čaj s rumem a zachumlal se do přikrývek. Ve skříních, na židlích, pod postelí, všude se válely nepovedené západy slunce. Jeden obrázek našel i v posteli a zlostně s ním bouchl o podlahu a přitom se udeřil nosem o hranu postele.

Malíř pozoroval kapičky krve na zemi, které vypadaly jako dokonalé západy slunce. Přál si namíchat přesně takovou barvu. Předhodil si přes hlavu peřinu, aby už nic neviděl a snažil se usnout. Dlouho se v posteli kroutil a převracel, a když už si myslel, že spí, ozval se hlas:  

„Tady jej máš a ukaž, co dovedeš.“ Odhrnul peřinu a uviděl ducha v malířském plášti, který mu podával štětec. Malíř si myslel, že se jedná o sen a tak se ničemu nedivil a nabízený štětec vzal a zastrčil jej pod polštář.    

Když se probudil, byl už podvečer. Vzpomněl si na svůj sen a pod polštářem nahmátl zářící štětec.  

Utíkal na skálu, aby jej vyzkoušel. Roztáhl stojan s bílým plátnem a chopil se kouzelného štětce. Barvu nabral přímo ze sluníčka a přejel s ním o plátno a zaradoval se. Než slunce zapadlo, namaloval ten nejkrásnější západ slunce pod sluncem.

Ve svém domečku nakláněl obraz do všech stran a kochal se a kochal. Druhý den namířil štětcem do květu pampelišky a odebral si odstín žluté, otřel štětcem o oblohu a nabral si modrou, namířil s ním na moře a dostal temně zelenou, přetáhl štětcem racka a měl bílou.

Obrazy vypadaly jako živé. Jako by v nich opravdu ptáci létali, stromy se vlnily a moře se dmulo tak, že přepadávalo přes okraj rámu.

Napadlo ho namalovat něco, co ještě nikdo před ním nevytvořil. Objednal si obrovské plátno, ke kterému byl vyroben dřevěný rám.  Přistavil si štafle a pustil se do díla. Maloval hrad, ve kterém by se dalo i bydlet.

Nejprve namaloval vstupní dveře a těmi pak vstupoval do obrazu. Ráno vcházel do plátna a večer odcházel unavený ven. Od barev zašpiněný nikdy nebyl, a když bylo dílo hotovo, svolal novináře, aby se jako první přesvědčili o novém umění.

Novináři prošli branou a vodním příkopem a pak druhými dveřmi a potom vystoupali po schodišti  do trůnního sálu hradu a tam malíř seděl na zářícím křesle jako císař a ukazoval na safíry a diamanty a všechno to zlato, které se zrodilo pod jeho štětcem.  

„Fenomenální“ vykřikovali pozvaní hosté.

„Pánové, toto není vše, oznámil malíř ze svého trůnu. Chci vytvořit celou planetu. S oceány, zvířaty a ptáky.“

„Budou tam i lidé?“ ptali se novináři.

„Ne, zatím bez lidí a teď mě nechte tvořit. Budu potřebovat velké plátno a spoustu času.“

Když byla konstrukce postavena, malíř se dal do díla. Nabral štětcem Jupiter pak kousek Venuše a Marsu, do všeho přimíchal trošku měsíce, plácl štětcem na bílé plátno a radoval se, že to jde tak snadno a za dva měsíce se už fialová planeta vznášela na plátně.

Mezi pozvanými hosty byli jen ti nejvýznamnější človíčkové. Zástup vybraných vcházel modrou skvrnkou v obraze, kterou se dostali na vrchol útesu. Dole se vlnilo azurové moře, obloha byla růžová a vítr osvěžující.

Mistr klesal z nebe ve zlatém kočáře taženým anděly, a když se snesl k zemi a vystoupil z vozu, andělé poklekli. Než stačil zahájit řeč, planeta se zatřásla, rám prasknul a plátno se roztrhlo. Malíř padal a padal, až spadl z postele a probudil se ze snu ve svém domečku u moře.

Na podlaze pozoroval zaschlé skvrnky krve, které už nebyly zářící a plné života, ale rezavé a nezajímavé. Poznal, že nemůže namalovat dokonalý západ slunce, neboť je živý a že život nelze přenést na plátno. Zhluboka si oddechl a dopil čaj s rumem.