člověk je plný vesmírného chtíče

Blesklo mi hlavou, že se nedá snídat pořád o samotě, a tak jsem povolal paní od vedle.
Neměl jsem sbírku motýlů.
Jen hromadu starých klíčů v dřevěné lísce od pomerančů.

V noci se svlékla a vyprávěla mi o démonech.
Chodil jsem často na záchod, abych se tam mohl smát.
Ona si myslela, že mám v trapu prostatu.
Moc se jí líbila kožešina, co jsem zdědil po dědečkovi.
Rád jezdil vlakem, ale musel při tom být na střeše vagónu.
Byl trochu svobodomyslný a trochu blázen.
V sedmdesáti letech mu uřízli nohu, protože moc kouřil a taky měl cukrovku.

Ta paní seděla ráno nahá na kožešině a vypadala moc dobře.
Usnul jsem.
Vždycky ráno ještě usnu, když se probudím.

Viděl jsem ji očichávat mrtvé panenky.
I proto jsem ji pozval na noc k sobě.
Samota je mi ukradená, ale nelze žít donekonečna ve stereotypu.
I přes okolnost, že je v něm bezpečno.
Každej má v sobě chvilku, kdy se touží dotknout Měsíce.

„Bůh je láska,“ špitla mi do ucha, když do mě drcla, abych se vzbudil.
„V tom případě i nenávist,“ vzdychl jsem a spál dál.