Pepánek

Jedu z práce domů, po cestě vyzvednu kluky ze psí školky. Jsou utahaní ze psích lotrovin, Jaroušek usíná vedle mne na lavici, tříměsíční Pepa si ustele v brlohu. Tato chvíle je pro mne vždy sváteční. Potichu si udělám kafe, čtu si e-maily a koukám, co je na FB nového.

Zároveň sleduji cvrkot v místnosti. Zatím klid a ticho.

Za hodinu se probírá Pepa. Ostrým zrakem sleduji jeho počínání, Pepa se protáhne a přejde z brlohu tři metry do psí boudy. Tam se natáhne jak plážový střelec a cosi kouše. Dle zvuku je to hračka – jindy kouše psí boudu.

Bravo, beru foťák a udělám snímek plážového střelce – ovšem jen jeho pozadí, oháňku a natažené zadní nohy. Mám radost, že se Pepa chová mravně.

Položím foťák a zpovzdálí sleduju další dění. Pepa za pár minuteček vylezl z boudy a začal se protahovat, přičemž napřímil onu oháňku a já už viděla rudě; no jistě, Pepa zase neřízeně čůrá – hned vedle boudy. Chtěla jsem ho čapnout, ale on už ví. Honili jsme se spolu po kuchyni – on byl rychlejší, já zase chytřejší.

Omočení čumáku – už asi posté, pohlavek – asi desátý a vyhození na dvorek. Jenže tam se mu líbí, takže kňučet začal až za půl hodiny.

Mezitím jsem se jala zasít ještě nedosetá semena afrikánů s tím, že snad to ještě letos zvládnou. Hlína byla na zahradě, na zahradu vedou tři schody zabarikádované kýbly, aby tam psové nechodili, když nemají. Pepánek se ovšem prodere i na úkor toho, že se o kýble rozmačká, hlavně, že překoná překážku, a jal se likvidovat kosatce – mimochodem, stádo asi třiceti tulipánů zlikvidoval za jediné odpoledne už před měsícem.

Zařvala jsem na něj, ať maže domů, ale Pepánek začal lítat přes celou zahradu, hrál si na honěnou a při tom úprku sem tam ukousnul další a další kosatec.

Pomaloučku jsem přestávala honičku zvládat a z posledních sil jsem zasípala: „Pepo, já tě zabiju!“

Nato konto se mu podařilo se protáhnout mezi kýbly na třech schodech a úprkem zamířil na haldu rumu ze spadlé omítky. Přeskočil, přeběhl a schoval se za ní a chráněn touto haldou začal na mě štěkat, zatímco já o jeden kýbl zakopla, ten upadl a rozlil napršenou vodu, přičemž já v té louži hledala ztracenou pantofli.

S očima podlitýma krví jsem polosípavým vražedným hlasem, co by šel krájet, tiše zavelela: „A domů!“ a hodila jsem po něm cihlou.

Pepánek usoudil, že je to vážné a velikým obloukem kolem mne upaloval domů.

Dopotácela jsem se s mokrou ponožkou a bez pantofle do obydlí. Pepánek spokojeně ležel v brlohu a koukal. On, ten kretén, koukal na mě.

I zželelo se mi dítek a štěňátek a vlídnějším hlasem mu povídám: „Tak co, ty hrdino?“

V tu ránu povstal a plíživým „mea culpa“ pohybem se ke mně dosoukal a začal se s pocitem viny domáhat mé přízně. Vzala jsem ho do náruče a byla rozhodnuta mu všechna ta hovna na koberci odpustit včetně tulipánů a kosatců a čůráního v kuchyni. Ale sotva jsem si jej chtěla přivinout k obličeji, tak mi ukousnul nos – teda chtěl a s radostí, kretén!

Tak jsem ho upustila a šla do červenýho. Zatímco to zde sepisuju, Pepánek dlí ve svém brlohu, ze kterého mimochodem vyhnal Jarouška, neb to byl původně Jarouškův brloh.

Navečer očekávám, že zase v nestřeženém okamžiku přeleze překážku do obejváku a vytvoří na koberci lejno. To on rád, i když do poslední vteřiny bude venku. Abych ho nezabila, nechám si ještě dvojku červenýho na potom.

Nojo, ale, když ho večer odnesu do ložnice, vydrží celou noc bez potřeby a ještě mi leží za krkem a ráno mě budí polibkem.

Tak fakt nevím – zabít Pepu nebo ho milovat?