Když padá déšť 19b

překlad knihy Alexandera McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

Isabel přikývla. „Mít někoho blízkého je důležité.“

Podívala se na Mirandu, s jejím svěžím, vstřícným obličejem, plným optimismu. Právě to se jí na Austrálii a Australanech líbilo. Nebyla v nich žádná úzkost, žádné stěžování, jen pozitivní přístup k životu. Byla v nich naopak přátelskost, kterou si v hrubých obrysech definovali jako mateship, tedy kamarádství, a o které rádi mluvili. Tato problematika se dostala i do Australian Philosophical Review, kde Isabel našla článek „Co je mateship?“Ukázalo se, že je to starost o člověka, kterého vnímáme kamarádsky a současně s ním sdílíme jeho strasti. Trochu pochybovala o tom, že Australané mají na tuto myšlenku monopol, ale potom četla dál o tom, jak mateship zachránila během druhé světové války spousty životů, když zajatí australští vojáci daleko lépe zvládali strádání v táborech, protože jejich důstojníci se s nimi dělili a více se starali o jejich zabezpečení než britští důstojníci, kteří trvali na své separaci a privilegiích. Britští důstojníci by se k tomu mohli vyjádřit, říkala si Isabel, ale bylo to zajímavé. Mateship měla samozřejmě i svou stinnou stránku: člověk potom musel brát ohledy na druhé i při diskusi s autoritami, což podle Isabel nebylo příliš dospělé jednání. Isabel nikdy nechápala, proč lidé nedokážou připustit, že se jejich přátelé mýlí. Já se mýlím docela často,přemýšlela, a předpokládám, že moji přátelé rovněž.

Miranda na ni upřeně hleděla. „Vy jste filozofka, že? Eddie mi to říkal.“

„Ano,“ odpověděla Isabel. „Zabývám se filozofií.“

„Mohla jsem na to přijít sama,“ řekla Miranda. „I kdybych to nevěděla. Vy neustále totiž o věcech přemýšlíte. Zrovna teď jste taky o něčem přemýšlela, že?“

Isabel se zasmála. „To asi ano. Já přemýšlím tak nějak propojeně. Nejprve myslím na jednu věc a pak přeskočím na jinou, která s ní souvisí. A tak to pořád pokračuje.“

„A za to vás platí?“

„Moc ne, bohužel. Na filozofii se moc nevydělá.“

Miranda se na na ni dívala podezíravě. „A přesto Eddie říká, že jste bohatá. Řekl mi, že bydlíte ve velkém domě a máte paní, která vám se vším pomáhá.“

Nebyl v tomto pozorování žádný zlý úmysl a Isabel si uvědomila, že jí to nijak nevadí.

„Jsem dobře zajištěná. Peníze jsem podědila, to je ten zdroj. Ale můžu vás ubezpečit, že peníze nerozhazuju. Nežiju na vysoké noze, nic takového.“

„To je chyba,“ řekla Miranda. „Já bych si užívala, kdybych peníze měla.“

„Protože to neznáte. Zjistila byste, že v tom není žádný rozdíl. A opravdu není. Jakmile máte dost peněz na odpovídající pohodlí, nic dalšího prakticky nepotřebujete, abyste se cítili ještě líp. Nehraje to žádnou roli.“

Bylo jí jasné, že Miranda tomu nevěří, ale jejich rozhovor byl stejně u konce, protože Cat právě vstoupila do dveří.

Šéfová,“ poznamenala Miranda. „Když kočka není doma, myši mají pré. Musím se pustit do práce. Bylo hezký si s vámi povídat, Isabel. A ještě jednou děkuju za tohle místo.“

Cat šla nejdřív k pultu a něco řekla Eddiemu, potom teprve šla ke stolu k Isabel a sedla si naproti své tetě. Isabel hned napadlo, že se něco stalo. Cat byla napjatá a její pozdrav byl mírně chladný. Asi trable s Patrickem, řekla si. Takhle se Cat chovala vždycky, když se její citový život zkomplikoval. Stalo se to s Tobym i s ostatními, a přestože to netrvalo dlouho, pro okolí to bylo nepříjemné.

„Mělas hezkej víkend?“ zeptala se.

Isabel zaváhala. „Ano. Byla…“

„Právě jsem potkala Mimi,“ pokračovala Cat. „Málem jsem do ní vrazila na poště.“

Isabel hned prolétlo hlavou: Jamie. A náhle pocítila vlnu paniky. Nepředpokládala to, ale zřejmě měla. „Myslela jsem, že se budou vracet až k večeru. Strávili jsme s nimi víkend. Kousek od Peebles.

„To mi řekla,“ prohodila Cat. „A ty ses měla fajn?“

Teď už Isabel nemohla mít pochyb – Cat o tom věděla, tón jejího hlasu byl znatelně sarkastický.

„Cat,“ řekla Isabel. „Chtěla jsem s tebou mluvit. Chtěla jsem…“

Cat se naklonila a snížila hlas. „Jak jsi to mohla udělat? Jak jsi jen mohla?“ Napůl zašeptala a napůl skoro zasyčela.

Isabel se stáhla. „Co ti vlastně Mimi řekla?“

„Že tam byl Jamie.“

Isabel přemýšlela, zda má popřít Catinu dedukci. Mimi by jí určitě neřekla, co se stalo a ona s ní taky o ničem nediskutovala. Pokud šlo o Mimi, Jamie a Isabel pro ni byli stále jen kamarádi. Ale kdyby to popřela, byla by to z její strany lež a lhát se nemá.

„Ano, Jamie tam byl.“ Nic víc neřekla. Nebyla povinna se Cat zpovídat, i když byl teď jamie jejím  přítelem. Cat se s ním rozešla a dala jasně najevo, že se k němu vrátit nechce. Nemohla si proto stěžovat na to, že Jamie začal chodit s někým jiným. Jenže tím někým byla právě její teta.

Isabel,“ zašeptala Cat, „nechce se mi věřit, žes to udělala. Že ses s ním vyspala. Proboha, vždyť to byl můj kluk. Můj! Vím, že jste se vídali, ale myslela jsem, že je to mezi váma jenom takovej kamarádskej vztah, ne tohle.“

Isabel vzdychla. „Je mi to líto, Cat. Opravdu.Na začátku to fakt bylo jen přátelství, to přísahám. Ale netušila jsem, že budeš takhle žárlit. Vědělas přece, že byl Jamie do tebe zamilovanej až po uši, vědělas to. A ty ses s ním rozešla, takže bys žárlit neměla. Není to fér ani vůči němu ani vůči dalším lidem.“

Cat na ni vrhla pohled, který ji rozhodil. Pokud to nebyla přímo nenávist, bylo jí to už dost blízko.

„Žárlit, jo? Takže já žárlím?“ vyhrkla. „Já nežárlím ani trochu!“

Isabel mluvila klidně. „Musíš. Protože jinak by ses takhle nechovala.“

„To není žárlivost,“ řekla Cat. „Hnusíš se mi.“

Isabel byla zticha. Miranda a Eddie na druhém konci místnosti cítili blížící se hádku a zvědavě se dívali jejich směrem. Odvrátila pohled. Najednou se cítila zahanbená.

Hnusila se jí. To byly Catiny pocity z toho, co udělala. Pocity její vlastní neteře.

„Jen si to uvědom,“ pokračovala Cat. „Je mu dvacet osm a tobě čtyřicet dva. Mohla bys být jeho matka.“

Isabel vzhlédla. „To asi sotva. Bylo mi čtrnáct, když se narodil.“

„No a?“ vypálila Cat. „Stejně je o hodně mladší než ty. O hodně. A krom toho, nemyslíš, že je to dost nechutný, když teta přebere neteři přítele a ještě si ho vezme do postele? Nebo jsi snad vlezla do jeho postele? Ano? Tak se to stalo?“

„Nemáš právo takhle se mnou mluvit. Nevíš, co říkáš, Cat.“

Cat se opět opřela o židli. Vztek jí náhle z tváře vyprchal a Isabel si všimla, že má v očích slzy.

„Cat, prosím,“ chtěla ji pohladit. „Nebuď tak naštvaná.“

„Jdi pryč,“ řekla Cat. „Radši odejdi.“

Isabel se natáhla pro nákupní tašku, kterou si položila na zem vedle stolu. Cat do ní kopla. Taška spadla a všechny věci se z ní vysypaly.

Eddie to sledoval zpoza pultu. Potom, když Cat vstala a potichu odešla do své kanceláře, došel k Isabelinu stolu a zohnul se, aby rozházené věci posbíral.

„Občas vybuchne,“ řekl šeptem Isabel. „Zpravidla když má problémy s přítelem. Ale přejde ji to.“

Isabel se pokusila na Eddieho usmát, když mu děkovala, ale šlo to těžko. Co udělala? Když dnes dopoledne vcházela do lahůdkářství, připadala si z Jamieho nadšená. Teď se to změnilo.Prostě jí nenapadlo, jaký její vztah s Jamiem bude mít účinek na Cat. Byl to od ní laxní přístup, tolik času strávila přemýšlením o jiných věcech, o morálních důsledcích každého činu, že když přišlo na to, co jí samé bylo tak blízké, něco tak důležitého, jako byl vztah s Cat, nezvážila, jaký to bude mít dopad.

Ale pak si řekla: proč bych se měla cítit vinna? Měla bych být nadšená, ne cítit provinění. Měla bych být nadšená z toho, že mám Jamieho náklonnost, z toho, že jsem dostala tento nečekaný dar. Ano, tak přesně by se měla cítit. Ale vina vůči Cat to všechno smazala.

---