Trudné lkání samotářovo

   Žiju sám v opuštěné chalupě uprostřed lesů v pohraničí. Musím smutně konstatovat, že můj život má mnohé mouchy. Čůrat chodím do bažanta. Býval jsem málo pozorný ku své ženě a tak je ze mě paroháč. Vinou toho i zapšklý jezevec. Boj o ni jsem vzdal - nepřeji si souboj dvou kohoutů na jednom smetišti, byť o krásnou kočku. Počasí tu bývá obvykle pod psa. Na hlavě mám roky nečesané vrabčí hnízdo. Ani už nejsem ten kanec, co jsem býval. Fotbal na vsi už mám zakázáno pískat neb jsem od movitějších klubů bral kapříky. Říká se o mě, že jsem vůl. Každého 13. v měsíci, tedy den po převzetí důchodu, sjedou se ke mě děti a vnoučata jak kobylky a dojí mě jak krávu. Vědí, že roky v továrně Kolben a Daněk mě dostatečně zabezpečily. Jsou to lišky podšité.  Farář z nejbližší vesnice mě má za ztracenou ovci. Toto sebelítostivé vyprávění může působit dojmem jako by mi uletěly včely, ale vizte, že přes to všechno jsem šťastný jak blecha. Každé ráno vstávám se slepicemi a pro místní deník napíšu dvakrát do týdne nějakou tu kachnu. Ostřížím zrakem pozoruji dění v přírodě vůkol a hledám zde inspiraci. Přivydělávám si rovněž jako poštovní holub. Cítím se volný jako pták. A přestože mám housera, cítím se zdravý jak ryba. Peníze držím zkrátka, medvěda moc neporcuji, a tak chodím již roky v botách se žralokem. Jsem dojímavý typ a často roním krokodýlí slzy. Někdy až tak moc, že mi provlhne oblečení a chytnu vlka. Nyní již musím končit, neb jdu pozorovat beránky na nebi.

   S úctou váš Sup