Když padá déšť 20b

překlad knihy Alexandera McCall Smithe "The Righ Attitude to Rain"

Pozorně mu naslouchala. Slunce se už posunulo k otevřeným dveřím zahradního domku a osvětlovalo Tomovi kalhoty a levou ruku položenou na opěradle křesla. Všimla si, že má na tváři stopy po silném texaském slunci za horkých letních dní – pleť měl vysušenou a plnou pih.

„Nevím, jak bych vám to řekl, Isabel.“

Právě se chystala přilít horkou vodu do konvice, ale neudělala to.

Zhluboka se nadechl. „Všechno je špatně,“ vyhrkl náhle. „Úplně všechno.“

Nevěděla, co na to říct. Určitě šlo o to zasnoubení. Udělal chybu. Lidé se dovídali něco o svých blízkých, když s nimi jeli na dovolenou a možná právě to se stalo i Tomovi. Spadly mu růžové brýle. Často odlišné prostředí odhalilo, že náš partner neodpovídá našim představám. Angie mu mohla vyhovovat v Dallasu, kde to dávalo smysl, ale sem do okolí Peebles, mezi kopce, se najednou se svou hlučností nehodila.

Tom pokračoval. „Nemůžu si pomoct. Když jsem vás potkal, zjistil jsem, koho potřebuju. Ženu jako jste vy.“ Díval se na ni a odhadoval její reakci. Usmála se, ale její úsměv byl slabý a nejistý. Evidentně ho to ovšem povzbudilo, aby vyprávěl dál. „Mám pocit, že jsem se do vás tak trochu zamiloval. Respektive ne trochu, ale úplně. Tak to je. Teď to víte. Promiňte. Je to ode mne neomalenost.“

Pro Isabel to příjemné nebylo, ale bylo to řečeno tak zdvořile a společensky přijatelně, že se necítila nijak ohrožená. Položila mu ruku na předloktí. Látka rukávu byla na dotyk drsná.

„Tome, nemusíte se omlouvat. Jste…“

„Bál jsem se vám to říct,“ přerušil ji. „Ale pak jsem si řekl, že musím. Vím, že je to k smíchu…“

„Není.“

„Ale je,“ trval na svém. „Máte přece svého přítele Jamieho. Já jsem zasnoubený a navíc mám… tenhle obličej. Vím, že z toho nic být nemůže. Ale nemohl jsem jen tak sedět a nikomu o tom neříct. Proto jsem přijel sem a řekl to vám. Ale neměl jsem.“

Viditelně se jí ulevilo. Nebude na ni tlačit. „Samozřejmě že jste měl.“

Podíval se na ni. V jeho tváři se zrcadlily obavy. „Nevadí vám to?“

„To víte, že ne. Polichotilo mi to. Opravdu. Ale určitě budete souhlasit, že to nemá velkou budoucnost.“

Zdálo se, že o tom přemýšlí. A Isabel si dávala pozor, aby se neusmála, když si uvědomila, jak toto setkání kopírovalo její vlastní představu, i když skutečnosti trochu vzdálenou, protože o Angie nepadlo ani slovo.

„A co Angie?“ zeptala se.

Chvíli neřekl nic. Potom mluvil potichu: „V podstatě ji moc nezajímám. Myslím, že by byla docela šťastná, kdyby se mě zbavila.“

Opět sledoval její reakci. Pokud očekával, že z toho bude v šoku, tak ho určitě zklamala. V šoku nebyla. Bylo to tak, jak předpokládala. Věděla to, tak jako lidé vědí věci, které se těžko vysvětlují. Bylo to podvědomé hledání příčin. Věděla to a připadala si trapně, když tyto obavy sdělila Mimi.A Tom to věděl taky.

Mluvila velice opatrně. „Jak to víte?“ Neřekla mu o své představě. To by bylo příliš melodramatické. Ale chtěla, aby bylo jasné, že to, co říká, jí nepřipadá tak šokující.

Spojil ruce do gesta, které vyjadřovalo touhu něco zmáčknout. „Myslím, že už to zkusila. Byli jsme na vodopádech Clyde a já jsem si chtěl udělat fotku. Stál jsem na kraji, v místě, kam by se už nemělo chodit, protože krok ode mě byl strmý sráz a najednou jsem měl pocit, že se musím otočit. A když jsem to udělal, Angie byla hned za mnou.“

„A chtěla vás…“

Potřásl hlavou. „Ne. Ztratil jsem rovnováhu a začal jsem couvat. Bylo to zvláštní. Potácel jsem se.  Muselo to vypadat, že tam chci skočit.“

„A ona?“

Na chvíli přivřel oči, jako by si tu scénu chtěl připomenout. „Neudělala vůbec nic. Jenom se dívala. Ani mě nezachytila.“

Isabel pocítila napětí, které se nyní rozplynulo. Upadla do úvah všech morálních filozofů: jaký je rozdíl mezi samotným činem a jeho záměrem. Bylo to stejné čin vykonat i nevykonat, protože se to nepodařilo, pokud to mělo stejné následky?

„Myslíte si, že něco udělat měla?“

„To víte, že ano.“ Odmlčel se. „Jiný by se v takové chvíli třásl nebo naopak úplně ztuhl. Ale když se to stane, tak to vidíte na očích. Podíval jsem se jí do očí a viděl jsem něco docela jiného.“

„A to?“

„Radost,“ řekl. „Nebo možná bych to nazval vzrušení.“

Přemýšlela o tom a pak se Toma zeptala, jestli jí o tom řekl. Odpověděl, že ne, ale důvodem bylo to, že si tím nebyl jistý. Bylo to těžké někoho z něčeho podobného obvinit a on přišel na to, že to nedokáže.

„Ale nemůžete přece žít s někým, o kom víte, že je něčeho takového schopen,“ řekla Isabel. „To nemůžete.“

Roztáhl rezignovaně ruce. „Jsem s ní zasnoubený. Ví to celý Dallas. Nemůžu najednou otočit a celé to skončit na základě nějakého podezření.“

Isabel na ni měla čím dál větší vztek. „Nemůžete? Ovšemže můžete. Lidé ruší zasnoubení v jednom kuse. Proto máme tu dobu na zkoušku.“

Díval se na ni bezmocně. „Nemůžu se přimět to udělat. Nemůžu jí to říct.“ Vzdychl. „A možná se pletu a celá ta věc byla jen moje představa.“

„Ne, to určitě nebyla,“ odpověděla. „Ale jde o to, že vy si ji nechcete vzít. Právě jste mi řekl, že setkání se mnou vás k této myšlence přivedlo. Myslel jste to tak, nebo ne?“

Energicky přikývl. „Ano, to je pravda. Tady ta záležitost – s tím vodopádem – to je jen špička ledovce. Další problém. Ale přesto – vím, že je to slabý argument – nemám sílu to zasnoubení zrušit. Vím, že by ji to zničilo.“ Prosebně vyhledal její pohled. „Nemůžu se rozhodnout. Vím, že musím, ale nejde to.“

„Proč by ji to mělo zničit, když se vás chce stejně zbavit?“

Opět vzdychl. „To nevím, opravdu ne.“

Isabel se rozhodla: „Chcete mou radu?“

„Ne, musím se rozhodnout sám.“

„Ale právě jste mi řekl, že se nemůžete rozhodnout.“

Vypadal ztrápeně. „Byl bych zbabělec, kdybych za sebe nechal dělat tuhle špinavou práci, totiž aby rozhodl za mě.“

„To ano,“ souhlasila Isabel. „To by byla zbabělost. Ale každý z nás je občas zbabělec. Já taky a spousta dalších lidí, pokud jsou ochotni si to přiznat.“ Dívala se na něj zkoumavě. „Ale jedna věc mi napadá. Pokud se vás chce zbavit, tak to udělá až po svatbě, ne před tím. Kvůli financím.“

Poposedl v křesle, jako by mu ta otázka byla nepříjemná. „Z mé smrti by měla prospěch i teď, už jsem to zařídil. Moji právníci mi to poradili, když jsme se zasnoubili.“

„Aha.“ Vzala z malého tácku čajovou lžičku a pohrávala si s ní v prstech. „Myslíte, že by přijala vyrovnání?“

„To jako abych ji vyplatil?“

„Jistě. Protože proč by jinak s vámi byla zasnoubená, když vás nemá ráda?“

„Kvůli penězům?“

„Vypadá to tak,“ řekla Isabel. „Nemyslíte?“

Tom řekl něco, čemu Isabel nerozuměla. Ale potom to zopakoval. „Je to hrozný, když se to řekne takhle.“

Isabel si to myslela také. Lidské vztahy byly redukovány odjakživa na peníze a sňatek byl vždy napůl o penězích a napůl o lásce.

Upřeně na ni hleděl. „Mám to udělat? Mám jí dát peníze?“

„A co si myslíte?“

„Ne,“ odpověděl,“Teď nejde o to, co si myslím já, ale co si myslíte vy.“

„Dobře tedy. Ano, myslím si, že byste jí měl nabídnout peníze. Nemusíte, ale je důležité, abyste cítil, že tím se od vás odpoutá, abych tak řekla. Proto to udělejte.“

Neměla bych do toho zasahovat, říkala si. Rozhodla jsem se, že se nebudu plést do záležitostí jiných lidí a teď jsem to udělala. Ale copak on ji o to nepožádal? Donutil ji, aby mu dala radu a ona to udělala. Bylo to zasahování do života druhých? Tím si nebyla tak jistá.

 

   

 

 

 

---