Amor 6/10

Jak rychle rostl a rozvíjel se do krásy, tak rychle se Amor také učil.

Netrvalo dlouho a chodil mi u nohy bez vodítka. Na povel sedl, lehl, vstal. Volně puštěný se na pokyn „Zpátky“ vracel až na dotyk, na povel „Stůj“ zůstával stát, kde právě byl a čekal, než k němu dojdu, na příkaz „Ke mně“ přibíhal, vzorně si sedal přede mě a čekal na piškotek nebo pohlazení.

Také „odložení“ jsme zanedlouho zvládli.

Odkládal jsem ho postupně až na půl hodiny, při čemž většinu času jsem se mu ztrácel z dohledu. Napřed jsem ho odněkud z úkrytu pozoroval, později jsem odcházel dál, do míst, odkud jsem na něho neviděl. Byla to tvrdá škola, ale Amor brzy exceloval. Postupně jsem ho úmyslně vystavoval menším i větším vzruchům. Nikdy nevstal, ani neuhnul, ať jelo kolem něho po lesní cestě auto nebo traktor, nebo šel známý či neznámý člověk. Mohl se u něho zastavit, i mluvit na něho mohl a Amor se nezvedl.

V té době začínaly ty předpovídané potíže: kdykoli nám cestu zkřížil kus zvěře, měl jsem s přemáháním Amorova rozvíjejícího se loveckého pudu čím dál víc práce.

Jakž takž jsem jeho vášeň zvládal, když jsme šli lesem plným lákavých vzruchů sami dva. To jsem se nemusel ničím rozptylovat, a jestli jsem ho nespustil z očí, mohl jsem včas zareagovat.

Pes vůbec neumí lhát, vždycky prozradí co si myslí, nač se chystá. Amorova řeč těla byla výmluvná. Jestli pouze zvedl slechy a pozorně se někam zadíval, znamenalo to, že ho něco zaujalo, ale zvěř to být nemusela, z toho postoje se dalo jen vyčíst, že by strašně rád zjistil, co to tam je. V tom momentě by byla chyba odvolávat ho k noze; proč ho znervózňovat, jen ať se zajímá.

Když však zvedl ocas do výšky jako šavli, to byla jiná! To byla ta chvíle, kdy jsem se nesměl opozdit, to už zvěř zahlédl a hned vyrazí. Teď ještě poslechne, ne však o zlomek vteřiny později.

Proto mě na těch procházkách nic jiného nesmělo zajímat, než pes. Ani předmět jeho zájmu, ani co mi kdo právě říká, zajímat mě muselo jenom Amorovo chování. Když ho potom mám u nohy, to už je hej. Běda však propást zbojnické vztyčení šavle. Jak jednou vyrazil, bylo pozdě. Zvěř pak pronásledoval až do únavy.

Co jsem se ho po návratu našvihal proutkem, co jsem se ho naškrtil stahovacím obojkem. Vše bylo marné. V kritické době měl tlumítka na uších, a tak to muselo dopadnout pokaždé stejně. I s tím trestem. Tady poslušnost selhávala, pud pronásledování byl silnější. Věděl jsem však, že vinna je také má nepozornost.

Někdy se stalo, že jsem spatřil zvěř dřív než Amor. To jsem pak musel dbát, abych nedal najevo nejistotu a spěch, musel jsem ho přivolat normálním, klidným hlasem. Sám mě tomu naučil. Několikrát totiž můj spěch vystihl, poznal, že se něco neobvyklého děje a s návratem otálel. Musel jsem pak povel opakovat o stupeň přísněji.

Dostalo se nám rady, abychom za těchto okolností Amora vodili lesem na dlouhé stopovací šňůře.

Jana si s ručními pracemi narozdíl ode mě vždycky ví rady a pěknou šňůru vyrobila. Jakmile však jsme mu ji připjali na obojek, schlípl a od té chvíle ho nic nebavilo. Svěsil hlavu a jen se vlekl. Politovali jsme ho a už jsme to nezkoušeli. Tak nad námi na čas vyzrál.

Potom přišla Miluška s návrhem zkusit elektrický obojek. To Jana odmítala, žeprý psa nenechá trápit. Ale já jsem tu možnost vítal.

Za dost mastný poplatek jsem si obojek na tři týdny od Miluščina známého vypůjčil a chodili jsme pak do lesa většinou dvakrát denně, abychom potkali co nejvíc zvěře a obojek se vyplatil.

V těch dnech se mi zdálo, že se zvěř jako naschvál z lesa vypařila. Ale tak horké to nebylo, tu a tam jsme na ni přece narazili. První rána, opatrná, nastavená na střední intenzitu, nepomohla. Amor srnu prohnal až za hřeben Ďáblíka. Jeho huňatý silný krk si žádal nastavení na maximum. Udělal jsem to a příště se Amor, štípnutím pořádně zmatený, ke mně vrátil z plného rozběhu. To byla výhra.

Po několika takto zastavených útocích jsem jednou zkusil za povelem elektrický impuls nevyslat. Okamžitě se vrátil. Potom ještě jednou jsem s úspěchem zariskoval, ale potřetí jsem raději vysílačku znovu použil.

Bylo to dobré. Dokud jsme měli obojek. A pak ještě několik dní. Potom už chytrák Amor zjistil, že se mu za neuposlechnutí nestalo nic většího, než nějaké vynadání, zamračení a přiškrcení, případně odložení bez odměny – a­ vesele propadl starým hříchům.

Museli jsme se rozhodnout.

„Nedáš si říct, musíš trpět. V lese tě už volně nepustíme, to se nezlob.“

Když poznal, že jsme neoblomní, že mu nenaletíme na to, že ho chůze na šňůře nebaví a nezbývá mu tedy, než ploužit se naším tempem deset metrů před námi – a­ to prosím šňůru nesmí ani napnout – přestal se tvářit tak ztrápeně.

Teď jsme v lese klidnější. Jana si ten klid nemůže vynachválit.

Má to i pro mě velkou výhodu, můžu se v lese věnovat věcem, které mě zajímají a které jsem dosud musel pomíjet.

Jen když si chci prohlédnout něco v hustším porostu nebo těžším terénu, kde by šňůra překážela a ani se psem u nohy by se moc dobře nešlo, musím si poradit jako vždycky předtím, prostě ho odložit a pak se pro něho vrátit.