Amor 7/10

Jednou jsem ho odložil na kraji lesa a stalo se, že jsem v lese zvedl tlupu srnčí zvěře. Viděl jsem zdálky, jak se to všecko žene přes louku asi sto metrů před Amorem. Připravoval jsem se, co udělám, jestli vyskočí a začne srnčí pronásledovat.

Překvapil mě. Zvěř sice napjatě sledoval, ale to bylo všechno. Ovšemže si tentokrát obzvlášť zasloužil odměnu.

Jiný případ se zvěří při Amorově odložení se odehrál uprostřed lesa. Bylo to na protější straně našeho údolí, na Větrné. I tentokrát jsem se na něho naštěstí zdálky díval právě ve chvíli, kdy k němu odnaproti přibíhal vyplašený srnec. Amor ho vleže pozoroval. Určitě jeho divoký běh nevnímal jinak, než jako útok na sebe.

Co se mu asi honilo hlavou? Neviděl jsem, že by se zalekl, ale ani jsem nemohl vědět, co udělá srnec. Jestli Amora vůbec zpozoruje! Může ho až v poslední chvíli přeskočit nebo do něho třeba i vrazit.

Bleskem se mi v těch vteřinách promítl dávný bažantí hon, kdy z leče vyhnaná srna vráží hlavou do kmene slabého smrčku, se zlomenou páteří zůstává ležet a já jí nožem dávám záraz.

Ještě jsem v těch mikrosekundách stačil spatřit jiné zlomené srnčí páteře z doby, kdy jsme začínali s drátěnými oplocenkami a zvěř na ně ještě nebyla zvyklá. Běžící zvěř pletivo nevnímala, proč by měla, vždyť spletí tak tenkých stébel a větviček vždycky snadno proskočí, proto skáče zas – a­ proto jí nečekaně tvrdá síť stébel, která přece měla být průchodná, láme v jejím posledním skoku hřbet.

Toto mi proniklo myslí, když se srnec z mého pohledu naostro řítil na Amora a já si ze svého stanoviště nemohl být jistý, jak bezhlavý a splašený ve skutečnosti ten jeho běh je, abych si představil jeho důsledky – a­ mé napětí rostlo.

Ách!

Pět metrů před psem srnec v pravém úhlu odskočil a dlouhými přízemními skoky pádil pryč. Amor při tom obratu vzrušením vstal, ale dál se ovládl, zůstal na místě a jen se za ním díval.

Byl to úspěch. Nejraději bych ho byl zahrnul chválou – J­ana mi pak zazlívala, že jsem to neudělal – a­le já jsem musel být důsledný, odložený pes nesmí vstát za žádných okolností. Došel jsem k němu, pokáral ho, poručil mu znova lehnout, kde ležel předtím a dalších deset minut jsem ho tam nechal. Teprve potom jsem mu to vynahradil.

Ještě jedna věc v souvislosti s odkládáním stojí za zmínku. Už nějaký čas jsem pozoroval, že Amor hned když po odložení dostane volno, kamsi utíká. Aha, chce si vynahradit tu dlouhou nečinnost. Volal jsem ho zpátky a zaměstnával házením a nošením klacíků.

Potom jsem si jednou všiml, že pravidelně vyráží tím směrem, kterým jsem od něho předtím odcházel.

Tak ty chceš vědět, kudy jsem chodil, když jsi se mnou nebyl!?

Bylo to na janovských loukách, kde mi za ideální schovávačky při jeho odložení a pozorování sloužily všelijaké terénní vlny, zlomy a meze. Nechal jsem ho tedy pro jednou, ať si jde. Okamžitě se přilepil na mou stopu a bez velkého bloudění proběhl celou trasu. Několikrát stopu ve spěchu ztratil, vracel se, hledal, až ji našel a pokračoval po ní, dokud ho z opačné strany nedovedla sem ke mně.

Tak vida! Jakže to říkala Taňulka? Když se pes o něco zajímá – k­romě lotrovin ovšem – nechte ho a jen pozorujte.

„Ještě se asi od tebe budu mít co učit, Amorku,“ chválil jsem ho a muchlal mu kožich.