Amor 9/10

Se psy se Amor nesnášel, jen s Červinkových středním kníračem Ronkem a Miluščiným středoasijským pasteveckým psem Bonym. Ron už byl asi osmiletý, nemíval náladu na velké dovádění a snášel Amora jen, že to bylo štěně. Když ho však začal přerůstat, přestával se mu líbit. K jeho důvěrnostem byl nevrlý, nefalšovaně vrčel a jednou se poprali, až z nich šel strach. Už jsme je k sobě nepouštěli.

S Bonym, jen asi o půl roku starším, se Amor doopravdy skamarádil. Nikdy ho nemohl dorůst, proto jejich kamarádství přetrvalo. Pamatoval si cestu autem za Bonyškem a těšil se na setkání. Nechávali jsme je spolu na dvorku a mívali od nich celý den pokoj. Honili se, škádlili, skákali po sobě, když bylo blátivo, vypadali hrozně. Amor všecko Bonymu sežral, lezl mu do boudy a ten dobrák si cokoliv od něho nechal líbit. Někdy byli večer tak unavení, že se už Amor těšil domů.

Když přijel Bony do Petrovic, měli větší možnosti k dovádění.

Jednou byl venku dlouho podezřelý klid. Šel jsem se podívat. Vpředu ani vzadu jsem psy neviděl. Volal jsem, pískal – a­ psi nikde. Branka na pastvinu byla na psí proklouznutí pootevřená. Doma jsem nic neřekl, vydal se po naší lesní pěšině a svolával na Amora hromy a blesky. Kams ty darebo toho Bonyho vedl? Nikdy nikam sám nechodíš. Musíš se tak předvádět?!

Daleko jsem nešel, vždyť nevím, jestli se nezatoulali na druhou stranu. A taky možná už jsou doma.

Vracel jsem se a všiml si, že Dan jede autem vesnicí nahoru a vedle sedí Miluška. To bych rád věděl kam.

Právě jsem docházel, když se i oni vrátili. Na mostě jim z kufru vyskočili ti dva tuláci.

Doma na mě všichni o překot spustili, žeprý kde jsem a že zatímco si oni mysleli, že se venku starám o psiska, zazvonil u nás hajný Imrich a s potutelným úsměvem prý: „Dva velcí psi, černý a bílý, se prohánějí nahoře u hájenky. Nejsou to náhodou ti vaši?“ Je to půldruhého kilometru daleko.

Nemuseli je hledat, ještě tam byli, honili se po potoku a po rozlehlé skládce dřeva.

Neplánovaný výlet tentokrát dopadl dobře.

S Bonym se Amor skamarádil, ale k cizím psům choval velikou nenávist. Ty malé by nejraději dávil, stejně jako kočky.

„S tím se musí něco dělat. Musíte ho vzít na cvičák,“ rozhodla za nás Miluška.

Nepočítali jsme s tím, neměli jsme v plánu Amora cvičit na obranáře, nám stačilo, že je poslušný, že reaguje na základní povely, jeho samotný zjev, jeho pouhá přítomnost v domě, dodávaly Janě přece jen jakýsi pocit bezpečí.

Ale když se i Jarda přidal s výzvou, že bychom ho měli vzít mezi psy, že ho to přivede k rozumu, domluvili jsme to s Miluškou a v neděli do Krnova na cvičák zajeli. Přijel se podívat i Jarda s rodinkou.

Amor byl z nezvyklého psího shromáždění zmatený, nevěděl kam dřív skočit, ale rychle se s každým zvlášť seznámil a žádnou agresivitu neprojevoval. Jarda měl pravdu, nadbytkem vzruchů mezi samými psy zkrotl.

Přišlo však překvapení, když mě Miluška vyzvala, abychom se zařadili a cvičili s ostatními pod jejím velením pořadové cviky.

Nemohl jsem odmítnout. Nakonec to byla jedinečná příležitost zjistit, zač Amor stojí.

A on, jako by tu býval odjakživa, pochodoval v řadě, zvládal obraty, sednutí u nohy, odložení, nemusel jsem se stydět. Jen obraty na místě mu nešly, ty jsme se spolu neučili. Také útočit a kousat neuměl. Zato když přišla řada na překážky, které nikdy předtím ani neviděl, v řadě za ostatními nedočkavě přešlapoval, kdy se na něho dostane a pak je dychtivě a bezvadně překonával. Naše lesní žebříková průprava se hodila.

Nakonec Miluška před nastoupenou jednotkou prohlásila, že nám dvěma samoukům jdou některé cviky líp než leckomu z pravidelných účastníků.

Mně to bylo trapné, ale Amorovi vůbec ne, ten se jenom naparoval.