Svatohubertská štvanice 1/2

Svatohubertská štvanice

Kvůli Amorovu štvaní zvěře jsme kolikrát neměli kam se vrtnout. Jestli jsem nechtěl mít psa věčně upoutaného na šňůře, musel jsem pravidelné procházky lesem téměř vypustit. Raději jsem s ním chodil po silnici. Ale i tam, když to bylo mimo ves, musel jsem hlídat, aby neodbočil ze silnice. Když jsem mu poručil: „Po cestě!“, tomu rozuměl. Tak jsem ho jakž takž udržoval mimo nebezpečí svodů divočiny. Nebylo to ovšem stoprocentně jisté. Obklopeni lesy jsme téměř všude, proto i silnici mohla zvěř ráno nebo večer kdekoli přecházet, jen ta pravděpodobnost byla přece menší, než na lesních cestách.

Když se však dlouho nic nemilého nepřihodilo, troufl jsem si znovu občas zabočit do lesa bez šňůry a na chvíli zariskovat, což mi Jana poprávu zazlívala.

Bylo 3. listopadu 2003, svátek sv. Huberta, patrona myslivců, a to mělo na moje pozdější rozpoložení, včetně popuštění uzdy dávno vyprchané pověrčivosti, značný vliv.

Amorovi bylo právě čtrnáct měsíců.

Na vrstevnicové cestě pod Ďáblovým kopcem „nad našima“ mi utekl za srnčí tlupou hned v půl osmé ráno. Čekal jsem jako obvykle na místě a doufal, že ho za chvíli lovecká vášeň přejde a vrátí se. Ale bylo to nějak dlouhé. Když už to trvalo čtvrt hodiny a po Amorovi jako by se zem slehla, začal jsem si dělat starosti. Maloval jsem si různé možnosti, jednu hrůzostrašnější než druhou. Zpočátku byla nejhorší z nich ta, že srnčí dohnal. A jestli je to tak, co s ním teď dělá. Chce si jen hrát a dovádět? Nebo se v něm probudila šelma a někde je tam, bezmocné, morduje? Jestli ano, měl bych slyšet pronikavý řev, jímž srnčí oplývá, když je v úzkých. Ale můžou taky být z doslechu, někde až za hřebenem.

Má jediná útěcha byla, že má Amor nasazený náhubek. Ale jak jsem si to pomyslel, přišla ještě horší obava, tentokrát o Amora. Co když se za ten náhubek, nebo ještě hůř, za obojek zachytil a teď někde bezmocně visí? Mám ho jít hledat? Kde ho najdu? Není sníh, abych šel po stopě. A třeba už je uškrcený.

Takové hrůzy to byly, co jsem tam na cestě, v místech, kde ode mě odběhl, při marném čekání zakoušel. Teď už jsem si doopravdy vyčítal ten svůj nenapravitelný hazard.

Ale co když už z honu vystřízlivěl a jen se bojí vrátit? Vždyť poslední trest, ten za přeskočení branky, za níž málem zadávil kolemjdoucím dětem jezevčíka, jsem mu udělil teprve včera. A byl tentokrát opravdu tvrdý, tvrdší než všechny dosavadní.

V zasmušilé náladě jsem se pomalu vracel domů. Když bude chtít, přijde i tam. Také se již stalo, že zamířil z nedovolené toulky ne zpátky za námi, ale domů.

Jenže tak dlouho pryč dosud nebyl. Už je to skoro hodina.

Ne, doma nebyl. Přiznal jsem, co se stalo. Čeho jiného jsem se mohl nadít, než nelítostného obvinění za lehkovážnost. Abych to nemusel poslouchat, vypravil jsem se nazpátek.

Ovšemže zbytečně. Po psovi ani stopa. Vrátil jsem se a čekal s Janou doma. V myslích se nám promítaly hrozné věci. Na nic jsme nebyli schopni se soustředit.

Už bylo poledne a my jsme trnuli strachem. O psa, i z toho, co může provést. Byl to přece skoro dospělý, dvaačtyřicetikilový německý ovčák.

„Jestli někoho napadne…“ strachovala se Jana. „Ještě že má ten náhubek!“

Já jsem spíš zažíval směs výčitek a hloupé pověrčivosti. Co když ho potkal myslivec s kulovnicí a svatý Hubert mu na svůj svátek dopřál nečekané štěstí odprásknout vzácnou škodnou. Takový úlovek!

A možná je už v této chvíli rozhodnuto.

Jana zavolala jindřichovskou policii a požádala okolní obecní úřady, aby nám dali vědět, kdyby se pes objevil. Podrobně jim ho popsala.

Mezitím jsme museli do města nakoupit, jak jsme měli původně na dnešek v plánu. Celou dobu jsme si dělali slabé naděje, že potom Amora najdeme doma.

Samozřejmě že ne.

Za slimáčího plynutí času se přibližoval večer.

Zvykali jsme si na myšlenku, že už se stalo, čeho jsme se báli. Začalo být zřejmé, že to jinak dopadnout nemohlo. Už ho dostali. Já jsem měl jen jedno přání: Kéž měl Amorův kat přesnou mušku a pevnou ruku! Kéž mu nepřipravil dlouhé bolestné umírání!

„Hloupé zvíře,“ vyčítal jsem nepřítomnému psovi, „proč jsi neposlechl, když jsem tě volal?“ A hned nato sobě: „Nemožný chlape, pročs to nechal dojít tak daleko.“ Ještě mě trápila žena: „Neměls ho pouštět volně, já jsem tě pořád varovala.“

Žádné výčitky však nám úlevu nepřinesly.

Miluška i Taňulka mamku v telefonu uklidňovaly, že se ještě může vrátit, že znají případy, kdy byl pes na toulkách přes noc, často ne jednu.

Navíc Taňulka vyslovila tutéž myšlenku, co jsem tajně choval já. Jestli byl Amor za poslední provinění neúměrně trestaný, leží někde v lese blízko „nad našima“ a bojí se jít domů.

„Kéž máme, holčičko, pravdu!“

Získal jsem novou naději. Bude to tak.

Už jsem věřil, že se ještě shledáme.

Také jsem pochopil, že žádný trest ze psa lovecký pud nevypudí, že se mu musí čelit jinak. Hlavně tohle už se nikdy nesmí opakovat.