Když padá déšť 22a

překlad knihy Alexandera McCall Smithe "the Right Attitude to Rain"

Štěstí. Několik následujících dní se Isabel cítila štěstím jako opojená. S Jamiem mluvila denně, krátce se víděli při obědě v malé kavárně naproti Akademii. Jamie měl hodinu čas mezi výukou. Mluvili tlumeným hlasem, protože u vedlejšího stolu seděli dva chlapci ze školy a pochechtávali se. Isabel se na ně nakonec usmála a oba najednou zrudli a otočili se.

Její štěstí ale kalily obavy kolem Cat. Dřív se spolu taky hádaly, ale vždycky se po pár dnech udobřily. Normálně to mezi nimi probíhalo tak, že se jí Isabel omluvila, ať situaci zavinila nebo ne, a Cat její omluvu poněkud neochotně přijala. Tentokrát se rozhodla, že počká trochu déle, než se svou neteří promluví. Cat tak aspoň bude mít dost dlouhou dobu na to, aby vychladla a navíc, jak Isabel doufala, cítila se za své chování provinile. Tentokrát za to já nemůžu, říkala si Isabel. Cat teď na Jamieho nemá žádné právo, když ho odmítla a byla hluchá ke všem jeho pokusům, kdy se ji snažil přesvědčit, aby ho vzala zpátky, a i kdyby to brala tak, že Isabel byla necitlivá a nepromluvila si s ní o jejích citech k Jamiemu, tohle od ní byla vyložená urážka.

Do lahůdkářství se vypravila dopoledne. Napsala Cat vzkaz, který jí tam chtěla zanechat, kde se jí omlouvala za nedostatek soucítění a prosila, aby jí Cat odpustila. Bylo to ode mě neuvážené, napsala. Asi to pro tebe bylo těžké, chápu, ale prosím, dopřej mi štěstí, nevěřila jsem, že mě něco takového potká. Dej mi své požehnání. Přečetla si svůj vzkaz a potom ještě několikrát, snažila se ho přeformulovat, ale nakonec usoudila, že její slova jsou pravdivá.

Cat tam nebyla. Miranda a Eddie stáli za pultem, Eddie čistil kráječ a i při tom Isabel tuhla krev v žilách, Miranda obsluhovala zákazníka. Oba se na ni podívali, Miranda se usmála a Eddie mírně kývl na pozdrav.

„Cat?“ zeptala se Eddieho.

„Šla ven,“ řekl, a potom dodal. „S Patrickem.“

Isabel vzdychla. Přestože byl Patrick v práci v jednom kole, jak naznačovala jeho matka, na oběd s Cat měl spoustu času. Přemýšlela, jestli jeho matka o těchto schůzkách ví, a kdyby věděla, zda by do toho zasahovala. Poprosila Eddieho, aby jí udělal kávu. Potom si vzala noviny a sedla si k jednomu ze stolků.

Ve světě byl pěkný chaos, jak ukazovala titulní stránka. Záplavy zničily část jakéhosi pobřeží, byla tam fotka nějakého páru, který se zachránil na stromě, žena naříkala, měla na sobě roztrhanou zablácenou sukni. Pak tu byli lidé vyrábějící nukleární zbraně. A nějaké jezero bylo otrávené, mrtvé. Takhle se denně strašíme, pomyslela si, hledáme si důvody.

Složila noviny a dala je stranou. Dívala se na ulici a sledovala kolemjdoucí a říkala si, že pokud Cat nepřijde do dvaceti minut, nechá jí vzkaz. Dívala se ven přes pečlivě naaranžované sklenice s olivovým olejem, které tam dal Eddie, aby nalákal zákazníky. Eddie měl na starost výzdobu výlohy a těšil se na začátek každého týdne, že udělá novou.

Přinesl Isabel kávu a sedl si proti ní, utěrku jako vždy ležérně přehozenou přes rameno. „Slyšel jsem, co je u tebe novýho,“ řekl a trochu se u toho zazubil. „Gratuluju.“

Isabel upila horkou kávu s mlékem. Tohle nečekala. Cat mu to musela říct. „To víš od ní? Od Cat?“

Eddie přikývl. „Nebyla nadšená. Aspoň ze začátku. Řekla mi, že neuvěřím, cos udělala. Potom mi to řekla a předpokládala, že budu na její straně.“

Isabel Eddieho pozorovala. Ještě před pár měsíci tak otevřený nebyl. Když se poprvé objevil u Cat v práci, sotva řekl slovo na pozdrav, spíš zamumlal. Tohle byl pokrok.

„A tys nebyl?“

„Samozřejmě že ne. Smál jsem se tomu. To se jí vůbec nelíbilo.“

„To se nedivím,“ řekla Isabel, „V podstatě mě obvinila, že jsem jí ho ukradla.“

„To je nesmysl,“ odpověděl Eddie. „Jasně jsem jí řekl, že nemá žádnej důvod žárlit.“

Isabel opáčila, že ona si myslí totéž. Ale poznamenala, že ve hře tu jsou iracionální city. Žárlivost patří k citům, které lidé dost těžko ovládají., někdy to není možné.

„To vím,“ řekl Eddie. „Ale mluvil jsem s ní o tom a ona se uklidnila. Nakonec pravila, že by měla být pyšná. Řekla, že…“ Eddie se zarazil a Isabel se na něj podívala tázavě.

„Pokračuj,“ pobízela ho, „co říkala?“

Eddie byl v rozpacích. „Řekla, že každý nemá tetu, která by si začala s mladším mužem. Že to má určitý styl.“

„A tys to nechal tak?“

Přikývl. „Ano,  pak jsme začali mluvit o Mirandě. Že…“

Isabel pohlédla přes místnost a přerušila Eddieho. Miranda už obsloužila zákazníka a přicházela k nimt. „Tady ji máme, Mirandu.“

Miranda se postavila vedle Eddieho, pozdravila Isabel s milým úsměvem a potom položila ruku na jeho rameno. Eddie se pootočil, také se usmál, položil ruku na její rameno a láskyplně ji pohladil. Isabel to sledovala s úžasem.

„Je to tak,“ řekl Eddie.

„No,“ odtušila Isabel. „Tedy…“

„Měla jste mi to říct, Isabel,“ řekla Miranda s předstíranou výtkou. „Měla jste mi říct, že tady pracuje ten nejkrásnější kluk ze Skotska. Musela jsem na to přijít sama.“

Eddie zazářil radostí. „Musíme se vrátit k práci.“ Vstal a něžně Mirandě zmáčkl rameno.“Pojď.“

Isabel sledovala, jak jdou zpátky k pultu. Každý z nás, přemýšlela, se promění v celého člověka teprve když potká toho druhého. To, jestli ho najdeme nebo nám ho najde osud nebo se nám vyhne, je otázkou morálního štěstí. Věděla dobře, že Eddieho něco v minulosti potkalo, ale teď viděla, že je ten jeho plachý, rozpadlý život ten tam, najednou tu byl člověk sebejistý a plný síly, pocítila radost a uspokojení. Vyndala z kapsy vzkaz, který napsala Cat. Byl zastrčený v obdélníkové bílé obálce.Vytáhla ho a znovu si ho přečetla. Chvíli jí to trvalo, než přečetla a zvážila každé slovo. Teď vzkaz za pár vteřin roztrhala a kousky hodila do koše na obaly od cukru a podobné věci. Další krok by měla udělat Cat, ne ona, bude na to netrpělivě čekat. Nemusí se omlouvat za Jamieho, nemusí se přece nikomu omlouvat za své štěstí.

---