Krajiny jenom tušené

Stolek s telefonem, věšák, botník a plstěné přezůvky jsou věci, které by se daly v předsíni vršovického 1+1 očekávat. Přesto Martina, mladého tmavovlasého muže s těžkou kartónovou krabicí v rukou, ten pohled opravdu překvapil.

  „Co to je?“ nezmohl se tváří v tvář hnědému semišovému kabátu na inteligentnější otázku. Přes Martinovo rameno do místnosti zvědavě nahlédla Lucie, vysoká pohledná dívka v červené kožené bundičce, a identifikovala objekt v zorném poli svého partnera:

  „Semišový sako.“

  „To vidím,“ zavrčel Martin. „Ale co tady sakra dělá?“

  Lucii okamžitě napadla příhodná odpověď na další nepříliš originální dotaz. Nechtěla však, aby jejich první den v novém bytě začínal malichernou hádkou, a tak raději jen mlčky sledovala, jak Martin pokládá kartónovou krabici na stolek, rychle zouvá tenisky a spěchá prozkoumat další prostory pro něj tolik překvapivého bytu.

  „No to jsem si mohl myslet!“ ozvalo se jeho halekání ze sousedního pokoje. „Hádej, co je v obejváku!“

  „Striptérka? Trpaslík?“ hádala Lucie, která seděla na botníku a zápasila se zipem kozaček.

  „Gauč!“ trumfnul její neodvážnější představy Martin. A jako by toho nebylo dost, pokračoval ve zdrcujícím výčtu neuvěřitelností nalezených v obývacím pokoji: „A ještě dvě křesla, knihovna plná knížek a skleněnej konferenční stolek, na kterým dokonce ležej noviny a brejle. Ten dědek tu snad ještě někde je.“

  Oba ta myšlenka znepokojila.

Na ten byt totiž čekali opravdu dlouho. Už před pěti lety ho sice za dvě stě tisíc koupili od jeho majitele, důchodce neurčitého věku, ale s nastěhováním museli počkat, dokud se původní obyvatel bytu neodebere do prostor podstatně stísněnějších.

  Když podepisovali smlouvu, doufali, že budou muset čekat maximálně rok, možná dva, než zřízenci pohřebního ústavu zatlučou za stařečkem dveře jeho nové garsonky. Ale pan Švejda jako by se rozhodl, že by byla věčná škoda umřít, když si může ještě hodně užít při rozhazování cizích peněz. Martin s Lucií při občasných kontrolách jen bezmocně sledovali, jak náhle čiperný dědeček poplácává po sympaticky tvarovaném zadečku dvacetiletou krásku, kterou si platil coby ošetřovatelku, společnici a možná i milenku.

  S trochu morbidním jásotem proto přivítali parte, které předevčírem našli ve schránce. Měli co dělat, aby se do své konečně uprázdněné rakve nerozjeli hned. Nakonec si řekli, že bude rozumnější zabalit si nejdřív pár nezbytně nutných věcí, aby mohli ve zcela prázdném bytu nějak rozumně existovat. Podvědomě předpokládali, že rozvrzaný nábytek a zašedlé záclony zmizí v očistném ohni spolu se svým majitelem a oni budou mít k dispozici čistý, neposkvrněný prostor pro svoje sny.

  „Třeba to s tím partem byl jen vtip,“ seděl Martin zhrouceně na odrbaném gauči zavaleném papíry a fotografiemi. „Dědek by toho byl schopnej.“

  „Blbost,“ zavrtěla hlavou Lucie, která se konečně zbavila obuvi. „Vybereme si, co by se nám hodilo, a zbytek prostě vyházíme na smeťák. Taky jsme to mohli vědět, říkal nám přece kolikrát, že nemá žádný děti ani jiný blízký příbuzný.“

  „Tak otevřeme tu flašku.“

Martin si sedl na papíry rozložené na gauči.

  „Počkej,“ nestihla ho zadržet Lucie. „Já bych to někam uklidila…“

  „Vykašli se na to,“ mávl rukou Martin a začal otevírat láhev drahého vína. Obvykle víno nepili, ale tohle byla příležitost, která si zasloužila něco extra.

  „Sedni si,“ plácnul rukou do papírů. „Stejně to zejtra všechno vyházíme.“

  Lucie se ještě skočila do kuchyně podívat, jestli by si nemohla půjčit z kredence pana Švejdy nějaké vinné sklenky. Našla akorát dvoudeckové skleničky na limonádu s příšernými modrými puntíky po obvodu, ale vzala je. Připadalo jí zvláštní pít francouzské víno přímo z lahve. Mnohem podivnější však bylo, že si skleničky od mrtvého půjčovala. Copak mu ještě patřily? Copak mu vůbec něco v tom bytě ještě patřilo?

  Byla to jen sedmička vína, takže nebyli opilí. Ale ušlechtilý alkohol v průběhu večera příjemně rozproudil jejich krev a oni chvilku seděli a plánovali, co kam dají, chvilku pobíhali po bytě a ukazovali, že tady bude ta hnědá skříňka. A naproti dveřím bude ta palma od rodičů! Nakonec chytil Martin udýchanou Lucii do náruče.

   „Jsem hrozně šťastnej, že ten byt konečně máme. Uvidíš, jak nám tady bude spolu fajn.“

  Lucie se nechala obejmout i políbit. Měla příjemně měkké, vlhké rty a Martin pochopil, že nastal ideální okamžik pro zasvěcení nového bytu. Něžně smýknul Lucií do hromady papírů na gauči a položil se na ni.

  „Počkej, Martine…“ zavrtěla se pod ním jeho dívka. „Aspoň dáme ty papíry pryč, vždyť je úplně zválíme…“

  Další Martinův polibek umlčel její námitky, a tak se stalo, že jejich první milování ve vršovickém bytě doprovázelo hebké šustění papíru. Bylo na tom něco nezvyklého, dráždivého, a tak si se svými těly hráli dlouho do noci.

  Martina probralo zašustění kousek od jeho hlavy. Otevřel oči a nevidoucíma očima se podíval na Lucii. Klečela u gauče a probírala se papíry, ve kterých se celou noc váleli.

  „Co tady blbneš?“ zamumlal rozespale. „Kolik je?“

  „Půl osmý,“ prozradila mu skoro přesný čas Lucie. „Klidně ještě spi.“

  „A jak mám asi spát, když mi šustíš papírama u ucha?“

  „Promiň,“ omlouvala se Lucie, „snažila jsem se akorát trochu srovnat ty papíry. Děsně jsme je zrasovali.“

  Martin otočil hlavu k oknu a zamžoural v denním světle, které se statečně prodíralo nepranými záclonami. Pak se obrátil zpět k Lucii, stále klečela ve čtverci sluneční záře a snažila se jeden z pomačkaných papírů narovnat:

  „Vždyť to skončí v kontejneru, tak co?“

  „To by byla docela škoda,“ podávala mu Lucie papír, kterému se tak intenzivně věnovala. Byla to černobílá fotografie zvlněné krajiny ponořené do ranního oparu. Až když Martinovy rozespalé oči uvykly ostrému slunci, uvědomil si, že to co pokládal za romantickou krajinku, je ve skutečnosti trochu neostrá fotografie nahé ženy.

  „Nahá ženská?“

  „No vypadá to, že si dědek s tou ošetřovatelkou docela užíval,“ usmála se zdola Lucie.

  Ten parchant, zanadával nehlasně Martin, ten zatracenej starej parchant si tady za naše krvavě vydělaný peníze užíval s tou pěknou kurvičkou. Ale pohled od fotografie neodtrhl, ta žena byla opravdu krásná a ani špatná expozice to nedokázala zastřít. Díval se na ni upřeně a snažil se zaplašit absurdní myšlenky, které se vnucovaly s neodbytností dobrého žebráka.

  Sledoval je při jejich milování?

  Cítil vůni Luciina klína?

  Poslouchal vzdechy blížícího se vyvrcholení?