Když padá déšť 22c

překlad knihy Alexandera McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

Joe a Mimi odjeli na Skye, kde pršelo, pak se vrátili do Edinburghu, kde také pršelo, ale ne tak intenzivně. Po několika dnech potom odjeli do Oxfordu, kde chtěli strávit zbytek léta.

„Joe je tam šťastný,“ říkala Mimi. „Byl tam na stipendiu, už je to pěkná řádka let a má na to krásné vzpomínky. Nevím, jestli je člověk šťastný v okamžiku, který právě prožívá, ale domnívá se, že v minulosti byl.“

„Já jsem šťastná právě teď,“ pomyslela si Isabel. Chtěla to říct Mimi, ale váhala, protože se jí zdálo, že by mohla snadno upadnout do sentimentu a kdyby se svým štěstím chlubila, že by to nemuselo být příjemné někomu, kdo ho tolik nemá. Stejně jako není vhodné upozorňovat na vlastní skvělou pleť před někým, kdo trpí dermatitidou, není dobré prozrazovat, že se člověk cítí šťastný. Ne že by Mimi nebyla v nějakém smyslu šťastná, vypadala vyrovnaná, spokojená a Isabel kvůli ní opravdu nemusela dělat tajnosti, protože Mimi sama si všimla Isabelina rozpoložení a okomentovala je. Mimi měla dost životních zkušeností, aby odhalila v životě druhého člověka lásku a to, jak ho tento cit mění. A také věděla o silné touze takového člověka ukázat ostatním objekt své lásky: podívejte se, to je on, tady!

„Vím, co teď prožíváš,“ řekla Mimi a vzala Isabel za ruku. „Užívej si ty šťastné chvíle.“

K jejímu překvapení to Isabel neuvedlo do rozpaků.

„Musím se štípnout, jestli se mi to nezdá, přesvědčit se, jestli je to skutečnost.“

„Myslím, že je to skutečné dostatečně,“ řekla Mimi.

„A taky vím, že to nemůže trvat věčně. Jak napsal Auden…“

Mimi se usmála: „Myslel jsem, že láska věčná je, ale mýlil jsem se. Ano, myslíme si to všichni. Ale buď realistka. Láska může trvat strašně dlouho. I když milovaná osoba z našeho života odejde, stále ji milujeme. Lidi to potkává neustále.“

Mimi se odmlčela podívala se tázavě na Isabel. „Je snad pravděpodobné, že by Jamie z tvého života odešel?“

Při tomto rozhovoru právě seděly v Isabelině studovně a Isabel se při odpovědi podívala na poličky s knihami. Ve svém životě měla spoustu zátěží: dům, všechny tyhle knihy, všechny ty filozofy, zahradu, Bratra Lišáka…

Jamie takto zatížen nebyl. Mohl odejít kdykoli, pokud se mu nabídlo perspektivní místo v orchestru. Nedávno se málem angažoval v jednom londýnském orchestru a také mluvil o tom, že by se odstěhoval do Berlína, kdyby měl tu možnost. Ona nikdy nepřemýšlela o tom, že by žila v Berlíně a ani nevěděla, co by tam dělala. To byl hlavní rozdíl mezi nimi – a navíc oněch čtrnáct let.

„Asi je,“ řekla. „Každý z nás je věkově v jiné životní etapě. Opravdu. On by mohl odejít a pracovat někde jinde. Je na začátku kariéry. Mohl by dělat všechno možné.“

Mimi si vzala časopis, který ležel vedle ní na sofa. Zběžně ho prolistovala a potom se znovu obrátila na Isabel. „Poslední dobou lidi používají jedno rčení – všimla sis toho? – a je dost užitečný. Říkají prostě „ať se stane co se má stát“. Zní to velice nenuceně a jsou situace, kdy…

„Ty myslíš, že ta situace nastala právě teď?“

„Přesně tak,“ řekla Mimi. „Ať se stane co se má stát. Tak je to. Věci se vyřeší samy. Tohle to rčení znamená. Věci se vyřeší samy a my nemusíme dělat nic.“

„Ať se stane, co se má stát,“ řekla Isabel.

„Správně.“ komentovala to Mimi a odložila časopis stranou. „Co se má stát, ať se stane. Vem si tuhle mou radu k srdci, Isabel. Víš, že si nerada hraju na starší sestřenici, ale mohu ti dát aspoň tuto jednu radu?“

Isabel kývla na souhlas. Nedovedla si představit, že by v něčem s Mimi nesouhlasila. „Ano, jistě.“

„Ať se věci vyvíjejí svou přirozenou cestou. Přestaň na to myslet. Hlavně si na chvíli uvědom, že na prvním místě jsi žena, teprve potom filozofka. Myslíš, že to můžeš udělat?“

Bylo těžké nebýt filozofkou, protože právě to byla, a člověk tak snadno nezapomene na to, čím je. Ale mohla by to zkusit a to také řekla Mimi. Svou sestřenici tím uspokojila, ta chtěla jen to, aby byla šťastná a to bylo všechno. A Isabel si přála totéž pro Mimi a taky si uvědomovala, že ji bude postrádat, až odjede do Dallasu. Budou si psát a telefonovat, ale to není nikdy stejné jako být spolu v jednom pokoji, když mezi nimi není tři tisíce mil oceánu a jeden a půl kontinentu.

Z náhlého podnětu vstala a ohnula se, aby dala Mimi pusu na čelo. Mimi se tomu usmála, byla tímto projevem přátelství dojata, bylo to něco, co nikdo jiný nemohl zopakovat, neměl na to recept, bylo to vše, co se mezi nimi za dlouhé roky odehrálo, to řečené i nevyslovené.

 

V následujících dvou týdnech nastala v Edinburghu nebývalá tepla. Isabel zjistila, že si může sednout na zahradu a pracovat tam hezky ve stínu, ukrytá před sluncem. Musela zalít trávník, který začal usychat, a když to udělala, pocítila vůni usedajícího prachu u Středozemního moře a také vůni tymiánu, která se linula ze záhonku s bylinkami. Byla to doba dlouhých odpolední a bzučících včel, které přitahoval levandulový záhon kolem trávníku. Isabel s Jamiem se párkrát najedli venku, dali si oběd nebo večeři, seděli líně buď přímo na trávníku, nebo na skládacích židlích, které Isabel přinesla z kůlny. Jamie měl ještě své žáky na prázdninách a proto měl méně práce než obvykle. Říkal, že pracuje na skladbě, ale šlo mu to pomalu. „Je to zhudebnění ostrovů“, to bylo vše, co jí o tom řekl.

Isabel občas zaznamenala, že se na ni Jamie upřeně dívá. Hned se usmál, když viděl, že si toho všimla. Jednou se ho při té příležitosti zeptala, na co právě myslí, a on odpověděl: „Na tebe. Teď jsem myslel na tebe.“ Řekl to naprosto bezelstně, nevinně a ona si uvědomila, že se s ní něco děje, že do ní vstoupilo jakési teplo, které ji nutí se ho držet tady i jinde, stále se ho držet.

Zůstal u ní řadu dní, do svého bytu v Saxe-Coburg Street si chodil jen pro poštu a pro různé věci, třeba plátek do fagotu, stránku své skladby, kterou naškrábal a nechal doma, pro rozečtenou knihu. Většinou byli sami, ale jednou pozvali přátele na večeři, při které seděli venku až do půlnoci pod černým nebem plným hvězd. Povídali si a sdíleli přitom spolu pocit uspokojení a míru, a potom jen tiše seděli a hleděli do hvězdného nebe, každý zahloubán sám do sebe.

Isabel potkala Cat náhodou na poště v Bruntsfieldu. Bylo to dost nepříjemné setkání. Cat byla sice milá, ale zaskočená a Isabeliny pokusy o normální konverzaci vyzněly příliš strojeně, než aby situaci uvolnily. Po několika minutách se rozloučily a nic se nevyřešilo. Isabel opět přemýšlela, zda by neměla zvážit omluvu, ale podruhé usoudila, že není proč se omlouvat. Bude to trvat dlouho, ale Cat nakonec uzná svou chybu. Málem o tom řekla Jamiemu, ale včas se zarazila, protože Catinu žárlivost si mohl vysvětlit tak, že ho chce Cat zpátky, a Isabel věděla, že to tak není.

Potom přišel dopis od Mimi. Byli doma v Dallasu a stěžovala si na hrozné horko. Joe odjel na konferenci o historii práva do Denveru. Jak jí napsal, bylo tam chladněji a ona chtěla vědět, jestli může přijet za ním. A potom: Něco se tu před pár dny stalo. Toma Bruce, který nás všechny bavil, postihl požár jeho nemovitosti v Tyleru. Má tam dům a občas tam jezdí na víkendy. Požár se rozšířil rychle a Tom byl uvnitř.

Isabel mohla stěží přečíst Mimin rukopis. Jedno slovo bylo rozmazané, ale zbytek byl čitelný.

 

Potom… se mu podařilo dostat ven oknem. Vchodové dveře zamkl někdo,

kdo měl klíč. Říkal, že on sám se zamykáním na noc neobtěžoval. Ale hasiči

se domnívali, že to možná udělal a zapomněl na to. Mně se to stává, tobě ne?

Ať to zapomněl nebo ne, každopádně zamčeno bylo. Ale dovedu si představit,

že někdo klíče mít mohl. Tom byl celkem v pořádku až na to, že se nadýchal

kouře, takže ho nechali přes noc v nemocnici. Hank a Barbara Fischerovi ho viděli.

Říkali, že byl docela v šoku, ale jinak na něm nic zvláštního nebylo. Nejsou to

moc dobré zprávy, když si uvědomíme, co říkal šéf hasičů v Tyleru, totiž že

někdo založil požár úmyslně. Je o tom skálopevně přesvědčen. Mohli rovněž

zjistit, zda byl použit plyn a také byl. Takže kdo to udělal?

 

Poté Mimi v dopise podtrhla My samozřejmě víme. Věděla, že Isabel ráda luští křížovky, i ona, a proto dodala Vezmi jméno germánské svaté ovládané strachem.

Isabel se tomu klíči musela usmát. Byl to náznak odhalení. Ona sama by to řekla víc přímo, a hned zavolala Mimi. „Mám tady tvůj dopis o tom požáru – myslíš, že Tom to ví?“

„Není hloupej, určitě ví.“

„A jseš si tím jistá?“

„To ne,“ řekla Mimi, „to nejsem.“

„Pokud se nás věci dotýkají důvěrně, nevidíme to hlavní.“

„Ano nevidíme,“ připustila Mimi, „aspoň dost často nevidíme.“

Chvíli bylo ticho, protože každá čekala, že začne mluvit ta druhá. První se ozvala Isabel: „Jdi se ho zeptat, jestli udělal něco kolem své poslední vůle. Říkal mi, že ji po svém zasnoubení upravil.“

„Určitě s tím něco udělal,“ řekla Mimi. „Má na to přece poradce. Nedovedu si představit, že by to nechal jen tak.“

„Ale mohlo by se to stát,“ protestovala Isabel. „Člověk každou chvíli slyší o lidech, kteří poslední vůli neaktualizovali a potom jejich první žena dostala všechno a druhá nic.

Mimi o tom pochybovala. „Copak je to naše věc?“

„Je,“ řekla Isabel pevně. „Řekla bych, že je. Ale pokud nechceš, zavolám mu sama. Jen mi dej jeho číslo.“

„Promluvím s ním,“ souhlasila Mimi.

„A připomeň mu, ať o tom řekne Angie,“ dodala Isabel.

„O čem ať jí řekne?“

„O tom, že právní úprava, kterou udělal, je neplatná. To je dost důležité.“ Odmlčela se. „Pochopitelně to s tím nemusí souviset.Ale vyjasní se tím vzájemné skóre. Ona se cítí odmítnutá. A požár by mohl obnovit její nároky.“

„Je dost nepravděpodobný, že někomu něco dokážou,“ řekla Mimi. „A i kdyby si myslel, že to udělala ona, chtěl by se tím dál zabývat? Asi ne.“ Ale potom pokračovala: „Ovšem můžeš mít pravdu. Ještě něco?“

„Ještě takové pozorování,“ řekla Isabel. „Vlastně otázka pro nás. Jak moc se můžeme mýlit?“

„Možná bychom měly věřit vlastní intuici,“ odpověděla Mimi.

„Jsou tu samozřejmě i jiné důvody pro žhářství,“ dodala Isabel po chvíli přemýšlení. „Obzvlášť na venkově. Lokální zášť a závist. Spor o hranice pozemku, stromy, dobytek, cokoli.“ Nedalo se nic blžšího říct. Ačkoli bylo prokázáno založení ohně, nic jasné nebylo. Všechno bylo vágní a nejednoznačné, ostatně jako celý život, který si chceme neustále představovat jako jednoduchý.

„A taky lidi zapalují vlastní majetek,“ podotkla Mimi. „Je to docela běžná záležitost. A není to jen kvůli pojistným částkám.“

Isabel na to nic neřekla. Vzpomněla si na rozhovor, který s Tomem vedla, když spolu šplhali na kopec, bylo to něco o domě, který nestál na tom pravém místě. Mluvili o něčem takovém. Ale nemohla si vzpomenout, co přesně se říkalo, a po chvíli usilovného rozpomínání to vzdala. Zavěsila.

Vybavilo se jí dětské rozpočítadlo, jedno z mnoha, které se člověk v dětství naučí a už ho nikdy nezapomene. Ene, bene, jeden lže, druhý nikdy nezalže, ten lže, nezalže… a nakonec se prstem ukáže na dítě, které v tu chvíli stojí na špatném místě: ten lže!

 

 

---