Petrovický potok 1/7

Petrovický potok

V dosavadním vyprávění jsme se o potoku a o našem životě s ním, v něm a kolem něj dozvěděli dost, ale přece myslím, že bych měl podat ucelenější obraz.

Je pravda, že potok je pro děti jedno z hlavních lákadel k nám do Petrovic, bez něj by prodlévání o prázdninách u babičky nebylo to pravé. Pomyslete, kdo ze spolužáků nebo kamarádů se v létě může tak svobodně vyřádit, jako oni, naši vnuci a vnučky. A má Jana? Co by si bez potoka počala se svými skalkami a záhonky v časech, kdy volají po troše vláhy. Známí, kteří musí žít na suchu, jí ho upřímně závidí.

Ten potok je také důležitý fenomén mého života v Petrovicích.

Úplně na začátku jsem tam chodil po kamenných schůdcích, co jsou zabudované v regulaci těsně za naším mostem na straně od dolních sousedů, bývalých místních obyvatel, dnes už jen letních chalupářů zvaných „Ti Pražáci“, poněvadž s námi bohužel nemají právě nejlepší vztahy, ale to jsme tenkrát nevěděli, neznali jsme je ještě, podle vyjádření Kordasových měli přijet až někdy v květnu, jezdí tak každý rok.

Podél venkovní dřevěné branky těchto sousedů jsem se ráno spouštěl po úzkých schůdcích. Podlézal a odhrnoval jsem tuhé pruty spícího šeříku, co trčely z jejich zahrádky. Ale stálo mi to za to, jen když jsem se mohl pod mostem důkladně ošplíchat.

Ó, jak mi toto v Třebíči scházelo! V­enku bos a skoro nahý si jít kam chci, mýt se kde chci! Při návratu mi někdy přimrzaly mokré prsty k zábradlí mostu a já jsem ucukával a liboval si, jak ten dnešní mráz pěkně kouše. Oběhl jsem chalupu, trochu si zacvičil, vyválel se ve sněhu – a­ bylo mi blaze skoro jako kdysi zamlada na fořtovně v Mikulovicích.

Doma ve vaně jsem se pak vodou ze sklepní studánky – snad ještě o půl stupně říznější – osprchoval, u­­třel do sucha, oblékl a mohl začít žít.

Pumpa na dvoře už mi nechyběla, měl jsem potok a zahradu.

I tak mi po nějakém čase přišlo málo takového osvěžování, při němž jsem se mohl jen ošplíchávat a stát s bídou po kotníky ve vodě. Byl bych si do ní nejraději lehl, stejně mám trenky mokré, jak si chrstám vodu po stehnech a na záda. Lehnout si však rovnou na kamení, to ne. Škoda, že nevedou schody také tam do té tůňky pod splavem u horního konce baráku! Tam by se to máčelo! Celé tělo ponořit až po bradu! Brrr, to by bylo něco! Hloubky, zdá se, je tam dost. Rád bych to zkusil, ale jít tam bos až odtud zpod mostu po klouzavých a podvrtavých kamenech se mi věru nechtělo.

Tak jsem si tůňku jen toužebně obhlížel z vršku regulace.

Splav je bytelně zrobený z velkých, pečlivě vybíraných placáčů, postavených ve směru proudu na hrany a dobře k sobě zapasovaných. O tu zarovnanou řadu kamenů se nahoře opírá jedlové břevno, zaklesnuté za tři nízké dubové piloty zaberaněné do dna a ještě k nim přikramlované.

Ten splav je skoro stoletým obrušováním docela vyhlazený, ale přitom všechno – dřevo, kramle i kameny – j­e porostlé téměř souvislou vrstvou houževnatých mechů a řas, kdoví jak se na tom udrží.

Pod splavem voda krásně vře, zpěněná doběla. Když se ve šťastnějších obdobích valí voda celou šestimetrovou šířkou koryta, dosahuje bílé vření od splavu až doprostřed bazénu, jejž po proudu, po nějakých třech či čtyřech metrech ohraničuje a patřičnou hloubku v něm zajišťuje druhý dřevěný práh. Pak už se voda rozděluje do malých proudů podle náhodného postavení volných kamenů, proplétá se, přelévá a běží pod most a dál Petrovicemi, Janovem a Jindřichovem a cestou překonává plno podobných splavů a tůní, přibírá přítoky a běží nezměněnou rychlostí, potom se prudký spád zmírní –­ a n­­ajednou je z horského potoka poklidná řeka Osoblaha.

Vody právě moc nebylo, podtékala jen v několika tenkých curůčcích poškozenými místy splavu přímo z kamenné hrany pod břevnem. Tůň byla ovšem plná, ale přes dolní práh se přebytečná voda jen taktak přelévala v místě uprostřed, kde byl valícími se kameny za desítek povodní nejvíc obroušený a ztenčený.

Dost dlouho mě lákalo prohlédnout si tůňku zblízka. Konečně jsem k tomu přistoupil: spustil jsem žebřík, dobře ho zaklesl mezi kameny a poprvé vyzkoušel sestup. V gumových holínkách jsem se opatrně postavil na velký kámen pod vodou a rukou zkoušel prudkost bílé clony vodopádku, který se prodíral nejbližší škvírou pod břevnem.

Nazítří ráno jsem už doopravdy do té tůně vlezl. Byla mi jen do půli stehen, musel jsem si lehnout, abych smočil celé tělo. Objal mě však nad očekávání osvěživý pocit, takový jsem potřeboval. Zvedl jsem nohy, zakopal a na okamžik se odpoutal ode dna. Mokrý chlad zdravě pronikal do těla.

Všechno tu bylo jiné. I tichý šum padajících pramínků, na nějž jsem si už zvykl a už mě nebudil ze spaní, zněl tady v malém prostoru pod splavem těsně nad hladinou jaksi bojovněji. Jsem zvědav na ten hukot, až bude voda přepadat přes břevno, taky k tomu dojde.

Plavat se ovšem nedalo, rozmáchlými pažemi jsem zabral málem celý prostor. Ale co bych ještě nechtěl? Málo, ale opravdu maličko mi kalily radost velké hranaté kameny vystupující ze dna. Dlaněmi a bosými chodidly jsem je musel opatrně ohmatávat, překračovat a dávat pozor, abych si nepotloukl nohy, ruce nebo žebra. Ale to nic, to se dá napravit.

Žebřík už jsem tam nechal natrvalo. Při pohledu ze silnice nevyjímá se na kamenné zdi zrovna vkusně, ale přece ho nebudu kvůli tomu každé ráno spouštět a hned zas za sebou vytahovat. Preventivně ho vytahuju jen při velké vodě.

Tůňku jsme s dětmi hned na jaře spojenými silami prohloubili a dno jakž takž urovnali. Moc práce to nedalo, nejvíc překážející kameny jsme prostě povynášeli, odstrkali nebo odvalili stranou. Nápadné bylo, že při každém tom násilném pohybu kamenem zvedl se ze dna jen nepatrný obláček, žádné bahno, jen písek trochu zavířil, protože všude ležel samý štěrk a kamení. Není divu, potok napájejí desítky čistých pramenů, co prosakují hned tady nedaleko, v široké podkově závěru našeho údolí pod Solnou horou a Kutným vrchem, z propustné lesní půdy na jesenických rulách a břidlicích.