Petrovický potok 2/7

Potok je také stálým domovem pstruhů. Zjevíte-li se nenadále na regulaci, rozprchnou se pod kameny, jako když střelí. Musíte se naučit dobře se dívat pod vodu a přibližovat se opatrně, abyste nevrhli náhlý stín. Po chvíli rozkoukávání je uvidíte, jak stojí hlavami proti proudu, za nepostřehnutelných pohybů ploutví se vznášejí na místě a připadají vám jako klacíky nebo stíny vlnek či kamenů.

Jsou tam pstroužci malí i větší. Na toho největšího a také nejopatrnějšího si ukazujeme kdykoli se zjeví: „Žralok! Už je tady zas.“ Když už ten žralok zpod svého kamene vypluje, roztahuje se tam, jako by tůň byla jeho. Všichni mu ustupují z cesty. Žížala hozená tak, že není z vody vidět pohyb ruky, ke dnu klesnout nestačí, žralok ji uchvátí, a už ji vleče do skrýše, cestou ji požíraje.

Kdo se v letní podvečer zastaví na mostě, může na zrcadlení hladiny tůně zdálky vidět něžná kolečka, jak tam dravé tlamičky sbírají tiplice, mušky a všelijaké můrky.

Když odtud jednou Klárka vynesla pořádně velkého hnědého skokana a chlubila se jím, okamžitě si musela i Linda najít nějakého, dobře vědouc, oč milé sestřence jde. Potom každá toho svého před řadou skandujících svědků slavnostně políbila na čumáček. Linda se snažila ani trochu se neušklíbnout, Klárce to šlo samo. Ale žel, zázrak se nekonal, v krásného prince se žádný neproměnil. Zklamaně je pustily k vodě. Žabáci udělali pár temp svýma neuvěřitelně dlouhýma nohama, a už na ně zas poulili oči z úkrytu za kameny.

Hned první zimu nás překvapil svou přítomností krásně vybarvený ledňáček. Vysedával občas na krátkém obloučku jasanového výmladku, který přímo naproti kuchyňskému oknu vyrůstal ze škvíry regulace napřed vodorovně, než se stočil svým přirozeným směrem nahoru. Útočit na rybku jsme ho neviděli, to štěstí jsme nikdy neměli, ale věděli jsme, že ti nejmenší pstroužci se v hejnech zdržují právě tady v mělké vodě, kam za nimi jejich kanibalští bratříčci a sestřičky z tůně nemůžou.

Ledňáček někdy jen profrnkl kolem jako modrý blesk, po proudu či proti, aby se na číhanou usadil někde mimo dohled. Zprvu jsme si nebyli jistí, zda ono občasné drsné vykřiknutí patří k němu, jako doprovod té barevné nádhery se nám zdálo nepřípadné, ale museli jsme se smířit, opravdu je to on, kdo si při svém prudkém přímočarém letu takto „prozpěvuje“.

Občas také přiletí skorec. Chvíli se natřásá na vyčnívajícím kameni, pak náhle zmizí pod vodou a za okamžik odtud jakoby nic vyskočí, něco ještě na kameni polyká a při tom se nepřestává na všechny strany rozčileně klanět, přidřepávat a blýskat bílou náprsenkou. Má strašně napilno, je jako živé stříbro. Dlouho nevydrží a zas tam skočí, chodí jako škaredý zmuchlaný přízrak po dně, ale když se vynoří, je zas k neuvěření hladký – a­ suchý.

Někde nám tu hnízdí žlutí konipasi horští. Za stálého mávání dlouhými ocásky pobíhají po silnici a po mostě a hledají, čím by nakrmili mládež. Občas vyskočí a lapnou hmyz v letu. Ke krátkému odpočinku sedají na elektrickém vedení, co k nám vede nad potokem odnaproti.

Párek větších konipasů bílých si každý rok obnovuje hnízdo ve výklenku pod hřebenem střechy na teplém jižním štítu.

Také rehci tu jsou. Až do předloňska pokaždé přišli o první i druhou snůšku mláďat, vyseděli je ve škvírce někde ve zdi nebo v hranici dřeva a mysleli si, kdovíjak nemají hnízdo ukryté, ale kočka potulnice odnaproti nezná nic důležitějšího než pozorovat ptáčky, a tak o nich všechno ví a trpělivě čeká, až budou pořádně vykrmení, až budou jako buchtičky, potom si je sní. Pěkně najednou.

Vloni už si rehci konečně našli pořádnou skrýš na dřevěném štítu sousedů Pražáků. Tam vede k hnízdu pod krytinou úzký vchod, jímž se žádná kočičí pracka nedohrabe. A my můžeme z okénka v podkroví pozorovat krmení mladých pouhé čtyři metry před sebou. Samečka už dobře známe, má bílou skvrnu na hlavičce. Jestli má pokaždé stejnou samičku, to z jejího skromného vzhledu nevyčteme.

Nízko nad koridorem regulace prolétne někdy volavka. Častěji přelétá až ve výši okolních stromů a střech. Hnízdí pravděpodobně na starém buku na kraji lesa, ne moc daleko od nás proti proudu, vídám ji, jak se tam snáší. Zprvu jsem se podivil, když jsem ji tu jednou uviděl i v zimě. Ale už jsem si zvykl. Někdy číhá na pstruhy v naší tůni. Stává pod žebříkem na jednom z mých záchytných balvanů, ráno na něm nacházívám bílé šplíchance. Když ji někdy zblízka překvapíme, polekáme se, jak prudce vystartuje a jak nám zakryje křídly málem celou šířku potoka. Také ji kromě ježků a lasiček podezíráme, proč pozbyly některé z Janiných kamarádek a stálých společnic – skalkových ještěrek – s­vůj původní krásný dlouhý ocásek a musí chodit s nevzhlednou tupou náhradou. Možná má na svědomí i roztomilou tmavou užovku s perfektně žlutými měsíčky na krku, co bydlela ve skalce jen krátce, nestačila ani vyrůst.

I plachý černý čáp někdy přeletí nad potokem. Než se vznese do výšky, rozlétává se kus cesty v horní úrovni regulace, a to se pak v prvním okamžiku polekám, cože to za vozidlo se takovou rychlostí žene po silnici. Ale v příští vteřině už vidím černá křídla, která mají od slunce stříbrný lesk, před nimi červený zoban a vzadu červené dlouhé stojáky. Mou milou ženu párkrát vyrušil ze snění při její bohulibé práci na zahrádce, když se jí náhle na těch svých plachtách vznesl nad hlavu.

Také pár kachen březňaček nad potokem občas prolétne, jen to zasviští.

Všechno to není, ale i z toho mála už vidíte, že náš potok neslouží jen za domov pstruhům a k radosti nám, ale že také jeho okolí kypí životem.

Co se týká té naší radosti, měli byste vidět, jak si všichni vodychtiví příbuzní užívají služeb mého žebříku, jak rádi se ráchají v tůni. O tom svědčí mnohé letní fotografie děcek i dospělých, jež Jana, která by do studené potoční vody ani palec nesmočila, pořizuje při každé příležitosti. Jarda využívá od jara do podzimu „zaskočení si na kafe do Petrovic“, aby se vykoupal, a ještě tam láká zimomřivé oběti, Taňulku nebo Milušku. Ovšemže většinou marně, těm musí hodně parně svítit sluníčko, aby si daly říct.

Já už po tom prvním osvěživém ponoření jsem si tůň nemohl vynachválit. Oč lepší je takové ranní máčení, než celá slavná pumpa, po níž jsem v Třebíči bažil. Má to i praktickou stránku, potok se na zimu nemusí balit do slámy či jinak chránit proti mrazu. Ta vrstvička ledu, co se někdy při malém pohybu vody za posledních čtyřiadvacet hodin stačí po okrajích vytvořit, mi ani v nejmenším nepřekáží.

Nejraději bych tam lezl nahý, bylo by to pohodlné a rychlé, s­vléknout pyžamo a už tam běžet, a­le je sem vidět z bytovky, která stojí přímo proti ohybu potoka, takže kamenná zeď regulace jako zástěna je z pohledu odtud i při své výšce k ničemu. Také po silnici občas někdo projde a mohl by sem náhodou nakouknout. Abych tedy nebudil pohoršení, musím se pokaždé přemoci a natáhnout si plavky. Už jsem se smířil. Po osprchování je přemáchám, vyždímám, pověsím na šňůru a mám je po ruce k zítřejšímu použití. Ale i tak, když ráno otvírám dveře a rozhlížím se, kde je kdo, dveře zas honem zavřu, jde-li právě někdo okolo, a chvíli počkám. Vyvolávat pozornost a bavit se s někým v tu časnou hodinu o čemkoli, zvlášť o svých zvycích, se mi přece jenom nechce.