Petrovický potok 5/7

První opravdová povodeň přišla v září 2007. Téměř se blížila jedné z nejhorších, té z července 1997. Před mostem na straně u domu chybělo k vylití z regulace snad už jen půl metru. Tentokrát jsem byl nucen po vyklizení všech zásob ze sklepa nakonec odpojit a vynést i to čerpadlo, podstavcem už stálo ve vodě. Zatopený byl celý první schod a voda se tiše, záludně sápala úzkým schodištěm na druhý. V jeho půlce to naštěstí skončilo, ale to jsme dopředu nemohli vědět.

Že mi povodeň vzala dvě sekery, které jsem si nic zlého netuše dal právě v den zahájení dešťů „zatáhnout“ hned pod žebřík do malé skrýše, co nám sloužila k umístění ponorného čerpadla a z níž pak nezbyla ani památka, to je jenom nepatrná epizodka, jež se osobně dotkla pouze mě. Dramatičtější bylo, co udělala s těmi těžkými obludami u stěn naší tůně. Když voda druhé noci kulminovala, začaly se pohybovat. Slyšeli jsme, jak se převalují, nadskakují, narážejí do sebe, a když některý vrazil do regulace, znělo to jako malé zemětřesení. I s tím otřesem.

Tu noc se kalný proud ve vzdutém potoku řítil tak, že patnáctimetrovou vzdálenost mezi splavem a mostem překlenoval pouhými dvěma hřmícími a stříkajícími vlnami, jen taktak se ještě vešly do koryta.

V mlhavém osvětlení slabé lampy nade dveřmi jsme bezmocně hleděli do hrůzostrašných odlesků, které tudy letěly skoro na dosah, do těch jejich gejzírových výtrysků, co skrápěly rozkvetlý záhonek nad regulací a ulpívaly až na čajových růžích, jež v několika barvách kvetly podél plůtku před domem.

Třetí den od chvíle, kdy se voda dala na ústup, začala zároveň s poklesem průzračnět. Hodinu po hodině byla čistší. Když jsme se podívali z mostu proti proudu, viděli jsme rovný úsek blýskavého stříbrošedého proudu, v němž to pod každým splávkem, kam až jsme dohlédli, očistně vřelo.

Bílá tříšť v tůni pod naším splavem se rozlévala po celé délce i šířce a rychlý proud shora musel padat hodně do hloubky a silou hrabat do dna, o tom napovídala ta převalující se a divoce vířící pěna. Její bílá barva v prudce okysličované vodě hrála až dozelena.

Přestože zelenobílé vření clonilo v pohledu ke dnu, už jsme věděli, že pod vodou je něco jinak.

Nazítří, po dalším opadnutí vody, jsme to uviděli: všechny balvany voda odnesla! Balvany jako skály! A nejen tyto, i od horních sousedů. A všechno se to valilo tudy, tímto korytem, po tomto nyní tak nezvykle uklizeném dně. V první zátočině po proudu se objevila na spodku protější zdi díra, chybělo v ní pár kamenů. O kousek dál se regulace zřítila úplně.

Ty vápencové obludy dodnes nalézáme daleko po proudu, jak tam někde uvázlé a osiřelé, nápadné tvarem i barvou, překážejí krotkému běhu potoka.

Žádná povodeň v průběhu deseti let po té historické v devadesátém sedmém nepoškodila houštinu třtiny, rostoucí všude na vyvýšených nánosech dna, o nic víc, než že ji zválela a sklátila k zemi. Nikdy ji nedokázala vytrhat a odnést a tráva pokaždé brzy vyhnala čerstvá stébla, prorazila změtí odumírajících stonků a znovu se všechno zazelenalo. Tentokrát však zuřící potok podebral a nadzvedl okraje letitého drnu, ten deseticentimetrový i tlustší koberec, odtrhal jej ode dna, obrátil, a některé menší části odnesl. Větší ostrovy převráceného drnu zůstaly přichycené na místě.

V proudu se nápadně vyjasnilo. Kromě oněch ploch nového koberce kořínkově nažloutlé barvy všude leželo jen čisté kamení.

Až voda ještě víc opadla, obul jsem si gumáky, vzal sekeromotyku a šel do potoka, abych jeden z velkých plátů drnu na protější straně před mostem podkopnul a po kouskách poslal po vodě, dokud má proud tu sílu.

Ale kdepak! S kobercem nebylo možné hnout, s tímto ne. Kam se hrabe drn na pastvině, v němž jsem nedávno zakládal les!

Nedokázal jsem ten nezdolný živý plát podkopnout, ba ani rozseknout, tak pevně byl v místě překlopení ke kamení dna přirostlý a tak byl houževnatý. Povodeň to vzdala, vzdal jsem to i já.

Třeba vyschne a vytratí se, myslel jsem si, bude to tu celé jiné, nové.

Ano, až do jara byl potok jiný, při nezvyklém pohledu na šíři obroušeného dna jakoby čistší.

Když jsme si na jeho nový vzhled zvykli, tak najednou, kde se vzala, tu se vzala, vyrazila mezi nahými kořínky z mrtvolně žlutých ostrovů převráceného drnu zelená stébla a jako špičaté nože nám rostla takřka před očima.

Ani tentokrát nebyla tedy třtina poražena, třeba se to užuž zdálo.

Aspoň těch ostrovů proti dřívějšku ubylo – zabírají teď polovinu původní plochy –, z­atímco ostatní vrstvou vody prosvítá jen to překrásné čisté kamení.

Musím vám ještě prozradit, jak jsou ty dohladka obroušené potoční kameny užitečné. Do budování skalek se sice nehodí, na ně jsme si vozili lépe tvarované a barevné kameny z výletů po našich lesích, které jimi oplývají, ale tyhle placáky různých velikostí, nejlépe tak akorát na postavení nohy, slouží zadarmo a bez námahy ke dláždění chodníků a čehokoliv, stačí jen je vybírat a podávat nahoru.

Také kýble oblázků na babiččino umělé jezírko tam Kačenka nasbírala. I Pavel si odvezl plný kufr výběrových dlaždiček do Bílovic. Po jednom je s hnidopišskou pečlivostí vážil a sčítal, aby nepřekročil povolenou zátěž, ale stejně se někde spletl, bylo jich, až péra sténala. Teď si jimi úsporně dláždí potřebná místa na svém příkrém pozemku ve stráni nad potokem Melatínem, který takovými kameny bohužel neoplývá. O tom svém pozemku hrdě prohlašuje, že málokterý svah v Jeseníkách se mu vyrovná. Můžu to potvrdit, neboť čemu jsem se vyhnul na nejprudších svazích jesenických, to mě potkalo v Bílovicích jednou ráno, když jsem se právě v tom největším sklonu bosý svezl po trávě, padl na zadek, a jak jsem si jej chránil dozadu toporně nastavenými pažemi, zpřetrhal jsem si nějaké svaly v levém rameni – jen to hlasitě zapraskalo – a nadosmrti se zmrzačil. A to jenom proto, že jsem si nechtěl ušpinit bosá chodidla na čerstvě zkopané, jenom ještě nevydlážděné serpentince, kterou Pavel právě do toho nejhoršího stoupání ohleduplně zabudovával kvůli nám, abychom si neublížili, a navíc to dělal v úmorném vedru, honem honem, aby to bylo hotové do našeho avizovaného příjezdu.

Umíte si jistě představit jeho rozpoložení, když po tom všem já nevděčník z tak malicherného důvodu, abych si od hlíny neušpinil chodidla, jsem si s lehkou myslí zkrátil cestu přímo dolů spádnicí po čisťounké travičce, která mě v tom oroseném ránu tak lákala. Teď mám trvalou památku, dobře mi tak.

Dnes už je serpentinka vydlážděná, už po ní klidně můžu jít i bosý.

Troufám si předpokládat, že ta fůrka kamení z našeho potoka není poslední, náš synek má pořád co zlepšovat kolem své útulné chatičky uprostřed té sakramentské stráně.

Jen ať si nabere, nezdá se, že by kamenů z potoka ubývalo, a bohdá ani neubude, když mají sloužit jenom takovýmto nevinným potřebám k usnadnění nebo zkrášlení života.