Jsem potrhlej, šílím

Vlastně jsem se spíš chtěl omluvit, že to tu zahlcuju. Měl jsem jenom ještě cosi k textu. Za sebe tam čtu dvě výrazné linky, jednu „já vs. oni“ a druhou „všichni jsme jedno“. A ve výsledku mám pocit, že vypravěč sám neví, jak to vlastně cítí, nebo možná, že se to v něm nějak střídá. Na jednu stranu se vymezuje vůči druhým, na druhou stranu prohlašuje, že bůh je ve všem, z toho plynoucí sepětí se vším. Na jednu stranu tvrdí, že neví, co je normální, a na druhou mluví o bláznovi a rozumných lidech (z čehož mi plyne, že nějaký rámec pro to slovo „normální“ si vytvořil)... atd. Možná to má být postavené na protimluvech, ale těžko se mi tam pak hledá něco pevného. Ale na mým pohledu nezáleží, jde o to, aby to bylo takové, jaké to potřebuješ ty.

No, takhle. Jestli je hrdina duševně zdravý, normální. Asi nerozlišuju lidi na normální a nenormální, ani na duševně zdravé a nezdravé. Jen si myslím, že ten hrdina není potrhlej a nešílí... Proč si to myslím... Protože zaprvé nechci lidem dávat nálepky jako „je potrhlej, šílí“ ani žádné jiné, chci je vnímat jako lidi, individuality, které mají něco společného a něco ne, jsou proměnlivé... a nějak se bráním tomu, že hrdina nějakou nálepku chce. Zadruhé to, že hrdina chce, aby o něm říkali, že je potrhlej a šílí, mi připadá spíš jako taková ta pubertální touha po výlučnosti, což beru za poměrně běžné... Ještě z toho neplyne, že je to nějaká nemoc, která ho obtěžuje, omezuje, znemožňuje mu žít plnohodnotně jako dřív a negativně zasahuje i do jeho okolí. Spíš to působí, že je hrdinovi v té roli dobře a že po ní touží. Ale já to nevím, třeba je to jinak a to jeho „chci, aby o mně lidé říkali...“ může být i maska jeho strachu nebo něčeho jiného. (A to takzvané duševní zdraví... to je něco velmi křehkého a nepředvídatelného, a definice toho závisí na čase a prostoru, kdy a kde se to definuje, na lidech, kteří to definují, a v podstatě to spektrum „co všechno ještě je duševní zdraví“ bude souhrnem subjektivních pohledů čerpajících z aktuálního stupně vývoje medicíny, psychologie i společnosti... Nemá smysl ptát se, co je normální, protože to slovo samotné nemá význam, má význam jen v nějakém kontextu.)

Navíc, hrdina nechce, aby o něm lidi říkali „je duševně nemocný / nenormální“, chce, aby o něm říkali „je potrhlej, šílí“. Kdyby lidi říkali „je duševně nemocný“, možná by to bylo zdánlivě neutrální, nebo možná by tím vyjadřovali jakýsi soucit, pochopení nebo přání pochopit, zdvořilý odstup... Pokud by to teda říkali lidi, kteří by se pokládali za zdravé a kteří mají potřebu někoho nějak označovat – budu předpokládat, že máš na mysli takové lidi. Kdyby ti lidi říkali „je potrhlej, šílí“, může to mít další tóny, může být třeba takovej familiární, blahosklonnej „no jo, ten je náš, potrhlej, hele, jak roztomile šílí“, nebo to může být vyhýbavé „je divnej, nerozumíme mu“, nebo rovnou radikální odstup „je divnej, potrhlej, nebezpečnej, šílí, pryč od něj“, a třeba ještě další. Tou větou teda (podle mě) ti lidi ani tak nevyjadřují, jestli je podle nich vypravěč duševně nemocný, tou větou hlavně vyjadřují svůj vztah k němu. A vypravěč tím, že chce, aby ti lidi říkali tu větu, taky nějak vyjadřuje svůj vztah k nim... přijde mi, že taky nějaký odstup, že se chce vůči nim vymezovat, nebo že chce být mezi nimi za „obecního blázna“, být vidět... Možná by to mohlo znamenat i to, že ve skutečnosti chce být přijímanej, být jejich – být postavička, kterou každej rád potká, a jejíž potrhlost a šílení lidi neřeší, prostě ji berou za přirozenou. A možná je v tom něco ještě jiného.

Díky, Evženie. :-)

Rozhodně netradiční. :-)

Děkuji všem za přečtení mého textu.

Blackie, to jsem rád... :-)

Katariino, to by mě ani nenapadlo, ale punk mi kupodivu nevadí, spíše naopak...

Goro, ano, máš pravdu, zde jsou ta velká písmena především projevem úcty. Uvědomuji si, že to trochu ztěžuje čtení.

Břízo, nesdílím tvůj názor, ale díky za něj...

Um, máš pravdu, upřímnost se zrovna nenosí. Tím neříkám, že tento text je bůhvíjak upřímný. 

Požadovaný záznam nenalezen, mrzí mě, že si myslíš, že můj lyrický hrdina je duševně zdravý, normální... ale možná to tak opravdu je, možná je to tragická a nudná pravda. Každopádně děkuji za velmi podrobný, kritický komentář. Takové se tu jen tak nevidí. 

Já myslím, že lyrický hrdina není potrhlej a nešílí a hovno mu nevoní. Radši by usnul v květinkách než v hovnech. To je ale jen odhad a třeba se pletu.

Hrdina se chce vysmívat Bohu, tím mu ukáže, že ho bere vážně. To mi dává smysl, to, čeho se hrdina bojí a co bere vážně, tomu se vysměje. To je princip rouhání a on to ví a na té myšlence by klidně mohl něco postavit. Ale celkem to vyšumí, přijdou nějaké nejasnosti... Například, hrdina říká, že není z pokrytců, říká, že bůh je ve všem, tedy i v pokrytcích, boha miluje, miluje tedy hrdina pokrytce? Kdo jsou ti pokrytci? Ti, kteří mají plná ústa a zuby pokory? Jak se to projevuje? Tím, že si protiřečí? Že jsou zmatení?

Nikdy se nechce nechat koupit. Žije z bázně boží, nepotřebuje peníze. Jen rozumní lidé potřebují peníze. Miluje rozumné lidi? Miluje peníze, když miluje všechno?

Ví, proti komu a pro co chce bojovat? Bojovat proti bohu a pro něj? Co to znamená? Neuspořádaný pohyb na místě? Bůh je ve všem, říká hrdina, tedy i v něm, chce proti němu bojovat a milovat ho, chce se tedy zabít a vstát z mrtvých? Chce zničit svět a pak ho stvořit? Chce tančit do omdlení? Střílet do vzduchu?

Závěrečný verš se mi chvíli docela líbí a chvíli mě mate. Protože cesta se nehýbe, cesta řekněme podléhá geologickým vlivům, ale sama od sebe se nehýbe, (pokud tedy pro tebe cesta nezobrazuje něco mající vlastní vůli, nebo tedy taky boha, vzhledem k tomu, že je všechno a ve všem, ale v tom případě bys mohl říct i jsme jednota vzduchu nebo jednota vody nebo jednota plastu a vyšlo by ti to nastejno), a ostatní po ní šlapou. Jednota cest mi prostě vytváří dojem něčeho nehybného a odevzdaného. Možná tím hrdina myslí celý svět, možná tím myslí i celý vesmír, nevím, kam až se rozpíná jeho jednota cest, ale to sousloví mi stejně asociuje víc strnulosti než života.

Chtěl bych se hrdiny zeptat, jestli věří, že je moje součást, když mě miluje spolu se vším a když jsme jednota cest. Jestli věří, že je součást všeho na zemi, včetně těch květinek a krasoduchů, pokrytců, anarchistů a rozumných lidí, o kterých píše a se kterými je jednota cest. Nebo jestli je to jinak.

Na mě ta báseň zatím působí jako nejasné blouznění, nejasná touha po něčem velkém. Hrdina je vlastně zcela neukotvený a přitom se připodobňuje k ptáčku, který je ukotvený řádem přírody. Hrdina na mě působí jako někdo, kdo nechce nic řešit, a přitom chce udělat všechno. Co všechno? Nic. Napsat báseň, možná. Ale to chvění mu věřím, to chvění, které nemůže nijak napsat.

Dneska se moc nenosí být upřímný. V módě je naopak být ironický, neustále být nad věcí, být patřičně povznesený a všechno zesměšňovat. I když já sama většinou moc upřímná nejsem, vážím si lidí, kteří v sobě sílu ke skutečné upřímnosti najdou. Tebe řadím mezi takovéto autory.  Tip.

... obávám se, že jde o předstupeň momentu, kdy se člověk opáše semtexem . . . aneb . . . mám pocit, že čtu Kaina

Zajíci, i kdybys v zájmenech použil malá písmenka, bude zřejmé, koho myslíš... 

Za tu květinovou vzdornost a "bláznovství" tip...

Zpracování mě tolik neoslovilo, ale téma je takové... punkové. :-) Za mě tip. 

protože já nejsem z pokrytců, kteří mají pokory plná ústa i zuby, já nejsem krasoduch.........celý by to šlo použít i jako text bláznivě rebelský písně .*-*. .....to mi fakt sedlo........*/**********