Prapra...

 Pramáti Eva

Předesílám, že toto není příběh o biblické Evě, potažmo o žebru Adamově, i když všechny evy a Evy mají něco společného a tak by se to mohlo předpokládat.

---

To jsem si jen tak - z ničehož nic - vzpomněl večer, před usnutím, na svoji spolužačku ze základní školy, z devítky. Psal se rok 1952. Eva - lhostejno, zda Novotná, Jelínková, nebo Koubová, prostě příjmení tu nehraje roli - se mi velice líbila. Malá, velice živá tmavovláska, takový čertík s oblými boky (Ruda, můj přítel, by jistě řekl: příjemně prdelatá), ne sice zrovna klasicky krásná, ale velice příjemného zjevu. Svou náklonnost jsem jí dával najevo způsobem u patnáctiletých "mužů" velice obvyklým: potahováním za silný, dlouhý, skoro černý cop, cvrnkáním do náušnic, což ji velice rozčilovalo, pošťuchováním a drobnými doteky. Jenom někdy jsem jí podržel dveře, podal brašnu, přistrčil židli; za to jsem se pak ale před kamarády, kterým samozřejmě moje náklonnost k Evě neunikla, styděl, ba považoval jsem to za nemístnou slabost, muže nehodnou....

Proto také jednou, když jsem se jí v kreslírně, chystal přistrčit židli, a při tom zachytil úšklebek svého tehdy nejlepšího kamaráda, jsem namísto přistrčení - s židlí ucukl. Prostě zkrat. Moje favoritka zvysoka sedla na parkety, co sedla - plácla sebou! Nohy nahoru, sukýnka na obličej, mezi nohami blikla růžová skvrna kalhotek (oči navrch hlavy). Honem si sukni upravila, obličej zrudlý studem a hanbou: „pitomče!“

Za tento podtrh a za ten pohled mne Eva zcela zavrhla a do konce školy na mne už nepromluvila.

Ani slovo, ani pozdrav.

---

Skončila devítka a zároveň závěrečnými zkouškami základní škola, poslední prázdniny, krátká brigáda, na níž jsem si vydělal na hodinky, Pobědy s centrální vteřinovkou, na kterou jsem byl velmi hrd. Po prázdninách na průmyslovku do Lovosic, Eva zapomenuta, Miluška, Ivanka a Hanička byly blíž a mluvily se mnou, dokonce se mnou někdy i mlčely. Deset měsíců školy se převalilo, vysvědčení s průměrem 1,4 - tedy bez problému, opět brigáda (táta velice dbal na to, abych věděl, jak chutná fyzická práce), odpoledne koupaliště, z koupaliště domů...

Jednou zrovna zahýbám do "naší" ulice, když tu proti mně Eva – s růžovým kočárkem. V tom momentě uši jak polité malinovým džemem, přesto nazdar, kupodivu ahoj! a já se hned podbízím: „…jé, ty máš hezkou sestřičku!“

Zrudla (to jsem to vymňoukl - tu červeň si pamatuji) a povídá s trochou mateřské pýchy i s trochou rozpaků: „…to je moje Evička...“ Bylo jí šestnáct a půl, byla svobodná a otce Evičky si vzala až za tři roky. Adámka, co já vím, neměli. „Ahoj, nazdar“ - a léta plynula dál. Eva zase na dlouho zapomenuta, sport, škola, maturita, vojna, fabrika, Jarmila, ženitba (ani jsem se nebránil), malý Pavlík, všední i nevšední starosti. Občas jsem zajel na návštěvu k rodičům do rodného Kladna, na Evu jen letmo vzpomněl, možná ani ne vždycky.

Až zase po internacionální pomoci, v devětašedesátém, na nádraží vystoupím z vlaku a na nástupišti Eva - a s kočárkem. „Nazdar, ahoj“ a povídám: „…tedy Evi - Evička byla hodně brzo, zato tohle mimčo je nějak pozdní!“ Povědomý ruměnec a odpověď s trochou pýchy a s trochou něčeho, co jsem nepoznal: „ To je Evička...

„To máš,“ vpadl jsem jí do řeči, „to máš dvě Evy?“

„Ty máku: to je vnučka, to je Evička mé dcery!“

Babička ... Bylo nám třiatřicet, mému synovi bylo sedm let. A léta šla dál. Občas jsem si při rozhovorech na blízké téma vzpomněl na mladou, velmi mladou pramáti Evu... Pak jsem měl jiné zábavičky: normalizátoři se mnou smýkali životem, republikou i mnoha různými zaměstnáními.

Naposledy jsem se s Evou viděl v šestaosmdesátém. Jako zásobovač jsem jel na Kladensko pro nějaká speciální ložiska. Vystoupím z autobusu a málem porazím - no koho asi? jasně Evu! A hádejte s čím? To víte, že s kočárkem. Bez pozdravu na mne: …“ušetřím ti hloupou otázku - není to moje, není to mojí Evy, je to pravnučka!“

Bum!

„No nazdar“ - povídám - a samozřejmě taky Eva!?“

Rozesmála se …“ nazdar, nazdar: jo, Eva!“

„Tak mi připadá, že - pokud si pamatuju, takhle vypadala jak tvá dcera, tak vnučka, když byly malé.“ Nejmladší Evka se v kočárku mohla i přes dudlík na mne usmát, jako by tomu rozuměla. A babička - pardon! - prababička přece! zase s trochou pýchy, i když už maličko modulovanou opakováním situace, říká: …“má se k světu, nezdá se ti?“

Pochválil jsem Evu čtvrtou a ani trochu jsem se nemusel přemáhat, bylo to opravdu krásné dítě, tmavovlasé, tmavooké, rozesmáté. Prohlížím si malou a velká spíše pro sebe, než pro mne utrousí: „…á - holky už jsou tady!“

Z autobusu, který zastavil za tím, jímž jsem přijel já, vystoupily další dvě Evy, od mé kdysifavoritky k nerozeznání - jen vějířek drobných vrásek u očí a úst, kterým já říkávám chechtací, ji odlišují od dcery a vnučky. Ten rozdíl už ze vzdálenosti šestisedmi metrů mizel a na ulici stály tři ženské, jakoby klonované. Jak říká moje Jarka: seriovka.

Čtyři Evy, čtyři generace. Bylo nám devětačtyřicet, můj syn byl právě po promoci, svobodný, kdepak tehdy nějaké vnouče! a napadlo mne: až mi bude pětašedesát, vypravím se do Kladna. Za tátou, mámou, bráchou - a za Evou: jestlipak už bude prapra....

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dopadlo to jinak…

Eva se s částí rodiny vystěhovala do Kanady ještě před sametovkou. Její vnučku a pravnučku jsem už neznal... Ať dělám, co dělám - nemohu vám napsat, jak to vlastně nakonec dopadlo…

Tak snad jen to, že ta »moje« Eva se ve skutečnosti za svobodna jmenovala Mašková…