Babiččin sen 5/7

Kdo chce, také se dozví, že za hraběte Chorinského ze Sádku byla v provozu primitivní vápenka a k povinnostem hajného, co tady trvale bydlel, patřilo vedle lesní služby pálení vápna. Ruinu vápenky jsem ještě já kdysi vedl v evidenci základních prostředků polesí. Teď na jejím místě stojí zděný přístřešek myslivců, postavený hlavně z materiálu z ní.

Vzadu, ten zpustlý pozemek, bývala zahrada. Možná si ještě teď můžete na podzim natrhat veliké zimní hrušky z přerostlé hrušně, jak jsem to jednou udělal já. Dal jsem je uležet do dvou krabic od bot, kde pořádně načichly a s odporem jsem je v zimě jedl sám. Soudím však, že by jinak bývaly byly docela dobré.

Klárka vydloubla keříček mechu na dně lomu a donesla mi jej s důvěrou, že poznám druh. Nevím, jak moc jsem ji zklamal, nedala na sobě nic znát, ale nepoznal jsem ho, od dob zkoušek z botaniky uteklo už příliš času. Jí pak nebylo zatěžko vrátit se dolů a vložit keřík opatrně zpátky do důlku, ať si roste dál. Celá ona, ochránkyně každé rostlinky, a také každého, sebeškaredšího pišišvora. Pro ni všechna stvoření jsou krásná.

Taňulka už zapomněla, ale já ne, jak jsme jí odtud jednou volali domů na Ježník, že její holčičky právě sedí na solitérním smrku před vchodem do lomu a křikem a máváním rozhánějí mračna, protože se má jít na maliny.

Hela jednou zpanikařila, když ráno při vstávání zjistila, že se Ilonce zakousl do rtu velký černý mravenec a nechce se pustit. Chtěl jsem ho dát pryč, ale Hela že ne, že musíme na pohotovost, to může jenom doktor. Námitky neposlouchala, a tak jsme jeli do Třebíče.

Doktor i sestřička na pohotovosti se chovali profesionálně, smích potlačili, ale v koutcích jim cukalo. Sestřička Ilonce podržela hlavu, hezky na ni mluvila, pan doktor pinzetou mravence sundal, stříkl na rtík dezinfekci, my jsme poděkovali a zase jeli. Rád bych viděl ten zápis výkonu pro pojišťovnu.

Z každé vzpomínky čas odplavil přítěž starostí, trapností i zlobení. Z každé zbyla jen holá kostra pro zasmání.

Najednou se ale stalo něco, s čím jsme vůbec nepočítali: v něčím žaludku zakručel hlad a dotyčný se zeptal, kdy už pojedeme někam na oběd.

Ozval se druhý, třetí, a všichni se zajímali, jak to s tím obědem bude.

„Tak to tedy ne,“ zhrozili jsme se, „to v plánu není, plánujeme piknik na odpoledne k rybníku Horáku, tam bude vyvrcholení dnešního programu. A tady máte v ruksaku jídla, co hrdlo ráčí. To vám nestačí?“

„To jo, ale teplý oběd přece být musí, ne? Piknik taky, ale až potom.“

Tak to je kalamita. Polévá mě pot. Jak to teď honem udělat? Je poledne, nejvyšší čas přesunout se do Horňáku ke „kouzelné studánce“, potom jsme chtěli ještě nahlédnout aspoň na kraj Hošťanky – a najednou tohle. Plány se hroutí. Proč? Pro teplý žvanec.

Je jich přesila. Tak teď místo do dalšího lesa – hledat hospodu. K čemu bylo všechno plánování, když jsme zapomněli na to hlavní, že blázni jsme tady jen my dva.

Pro mě bylo nejhorší to, jak všichni čekali, že je do té správné hospody dovedu já, domácí pán, který to tu musí znát jak své boty.

Ach jo, kdybyste, lidi, věděli, jaké to pro mě bývaly černé chvíle, když jsem měl nějakou společnost, co byla u mě na exkurzi nebo na kontrole, vzít někam na oběd. Pokaždé stejná otázka: Kam? Žádná hospoda mi nepřišla na mysl, a jestli jsem si na nějakou vzpomněl a vedl je tam, ukázalo se třeba, že je to pekařství. Nebo koloniál. Divili se, jak to, fořt, a nezná hospody na vlastním polesí? Ne miláčkové, hospody opravdu neznám.

A teď znovu si mám vybavit nějakou hospodu. Pro tolik lidí. Ani ta, co jsem náhodou znal, nemusí už být hospoda, známe ty podnikatelské kotrmelce posledních let.

To nikoho nezajímá. Nějakou možnost oběda nám musíš najít.

Má ubohá hlava šrotuje na plné obrátky, a je v ní tma.

Nazdařbůh jsem vyrazil s Amorem, klučíky a babičkou k Třebíči. Tři auta za mnou.

Pořád mě nic nenapadalo.

Za krahulovským železničním přejezdem jsem vyhodil levý blinkr a zatočil na rozšířený plac před vjezdem do uhelných skladů. Až k vratům, ať se všichni vejdeme. Ti nešťastníci za mnou. Obcházel jsem auta a vysvětloval, že žádnou hospodu neznám a ptal se, jestli si to s tím obědem ještě nerozmysleli. Kdepak! Koukali na mě, jako bych spadl na hlavu. Připomínal jsem, co oni by měli dávno vědět a co neberou na vědomí, že do hospod nechodím, nikdy jsem nechodil a chodit nebudu, že žádnou hospodu neznám.

To jim bylo jedno.

Obrátil jsem se na Pavla, ty jsi přece taky Třebíčák, poraď.

„Co Červená hospoda, ta je na cestě.“

„Tos nemohl říct hned?“

Hurá! Nasedl jsem a, lehčí o pár kilo potu, vedl jsem kolonu k Červené hospodě.

Na parkovišti plno. Na zkoušku tam zajedu a všichni za mnou. Hned vidíme pentlemi omašlená auta, to nejhonosnější s panenkou na kapotě.

Jsme vedle.

„A co Alfa?“ říká Pavel.

„Jo,“ plácl jsem se do čela, „Za mnou!“

Projeli jsme Třebíčí – o­brovské hodiny na svatém Martinu ukazovaly něco po jedné – a­ na kopci na druhém konci města jsme vjeli na parkoviště hotelu Alfa, kdo to nevíte, tak je to tam, kde byli ubytovaní herci, když s Jiřím Menzlem natáčeli v dalešickém pivovaru Hrabalovy Postřižiny. To jediné se mi o této třebíčské hospodě vybavuje.

Parkoviště zelo prázdnotou. Fajn, bude místo.

Houby místo! Pro nás dneska není místo nikde.

„V sobotu, a zavřeno?“ divili jsme se.

Ale Miluška, zvlášť na své narozeniny, nemohla zůstat celý den bez polévky, tu potřebuje, i kdyby druhé jídlo nebylo.

„Aspoň polívku nám někdo musí uvařit,“ řekla rezolutně, „jdu tam, jdeš se mnou?“ A v Milošově společnosti se vnutila do recepce. Chvíli tam pobyli. Když vyšli, zářili spokojeností. Dovnitř nás pustit nemůžou, ale ať prý se posadíme ke stolům venku, tu polívku nám uvaří. Ulehčeně jsme se za rohem pod letní konstrukcí nasunuli do lavic a čekali.

Vtom se i babička osmělila, vzala Milušku na pomoc a šly znova vyjednávat. Vrátily se s dobrou zprávou. Žeprý, když je nás tolik, usmaží nám řízky, ať počkáme.

Oběd byl, a musím říct, že po všem tom napětí přišel k chuti i mně a babičce. Povznesl nám náladu. Najednou se i to zpoždění dalo lépe snést.

Ve tři hodiny babička platila a za chvíli jsme vyjížděli z města, míjeli Střítež, projížděli Slavicemi a u kříže pod topoly odbočovali na polní cestu do Horňáku.

Cestou lesem jsem se raději na své staré porosty ani mlaziny nedíval, jen si opakoval, že sem brzy přijdeme sami, a to bude teprve čas na zastavení, protože teď pospícháme, jedeme jen ke kouzelné studánce.