Hledání kořenů 1/10

Hledání kořenů

Blížil se únor a zároveň šedesáté narozeniny pražského strejdy Miloše. Jeho milující starší sestra Jana cítila, že je právě tak čas, aby se i on začal zajímat o jejich společné kořeny. Trochu ho vyzpovídala a poznala, že pořádně ani neví, kde se to vlastně ten jejich tatínek narodil. Zná jen půlku svých kořenů, maminčiny Metylovice pod Čupkem, k nimž stejně víc než on tíhne jeho Majka, jelikož tam kdysi prožila kus hezkého života. Žádný z nich však nic neví o tatínkově rodné chaloupce kdesi v horách nad Horní Bečvou, a to je dál neudržitelné. Vezme to do rukou sama.

Měla úspěch. Miloš po chvíli dobrovolně vyslovil přání, že by se na tatínkův rodný domek jednou v životě rád podíval.

Nebylo to nic složitého: někdy v létě, až se mu podaří najít časovou škvíru v náročné práci bagristy na nikdy nekončících stavbách v Praze a okolí, vezmou si s Majkou dovolenou a přijedou na základnu, k nám do Petrovic. Tady si v televizi od pana Karase, paní Míkové nebo paní Zárybnické dáme předpovědět den slibující slunečné počasí i ve věčně upršených Beskydech – ať nejsme nepřipravení, jak se nám to stalo, když jsme se tenkrát na Kladnatou vydali nazdařbůh a zrovna padla na paseky mlha a my jsme v ní půl dne bloudili – a­ to ráno si tam jedním autem zajedeme. V Horní Bečvě zaparkujeme a uděláme si pěkný výlet. Jednoduché jak facka, vše bude odvislé jen od toho, abychom zvolili ten správný den.

Mohlo to tak být, nebýt toho, že moje milá Jaňulka se musí s každou plánovanou akcí už dlouho dopředu všem pochlubit. Jak to Kačka uslyšela, hlásila, že by jela s námi, jestli může.

„To víš, že můžeš,“ jásala babička, „můžete s Kláruškou obě, jestli vás rodiče pustí.“

Od kuchyňské linky se ozval Martin, vyhladovělý z celodenního lyžování.

„Vezmete mě taky?“

Až doteď se soustředil na svůj rendlíček, v němž si klohnil nějaký fantastický výtvor, předkrm před večeří, již za chvíli dostane od babičky, jenže zatím by padl hlady. Když se mu dostalo stejně jásavého svolení, hned rozvíjel plány.

„Někde se tam ubytujeme a uděláme si pár túr po Beskydech.“

Jak to babka uslyšela, celá omládla a v té extázi mu slíbila přispět na benzín, jestli vezme také kamaráda Martina a třeba další kamarády. „Nebo kamarádku,“ dodala významně, na což však Martin nezavedl tu řeč, kterou měla na mysli, ale jen: „Fakt, babi? Tak já to domluvím.“

A je po klidu. Už se to začíná zamotávat, už to přestává být soukromý jednodenní výlet po kořenech rodu Kantorů, závislý jen na chuti a výběru čtyř do věci zasvěcených lidí.

Martin začal zeširoka plánovat a jeho babička s ním v každém bodu bezvýhradně souhlasila. A jak je u ní obvyklé, netajila se tím, jak strašně se už na letošní prázdniny těší. Marně jsem se na ni kabonil, jak mohla tak lehce naše plány změnit, můj káravý pohled naprosto přehlížela.

„My vezmeme Kačku s Klárkou, Miloš a Majka někoho dalšího, kdo se přihlásí, na noc někde objednáme ubytování…“

„Aspoň na tři, babi, nebo na čtyři, když už tam budeme,“ ozval se Martin od plotny.

V duchu jsem se křižoval. Čtyři dny! A prolezeme celé Beskydy. Skutečně jednoduché. Jak facka.

Ale kazit někomu radost se mi vůbec nechtělo, tak jsem jen tiše trpěl a utěšoval se, že léto je daleko.

Najednou však bylo tady. Bylo třeba hledat autokemp, kde nás na pár dní slušně a levně ubytují, a to se psem. Milošův přemilý „internetek“, jímž svou jinak navýsost trpělivou sestřičku delší dobu předtím jen rozčiloval, došel i u ní najednou uznání. Kdykoli dříve totiž, když se nad svým internetkem při jejich dlouhých potlaších po telefonu začal rozplývat, vždycky ho okamžitě zchladila, to ať nepovídá jí, ale někomu, kdo tomu rozumí a jí ať raději řekne, co kvete Majce na zahrádce, jak přežily zimu růže z Petrovic, a tak. Zkrátka, pro tu jeho milovanou hračku neměla pražádné pochopení. Podobně jako předtím pro můj mobil, který jsem od děcek dostal k sedmdesátinám. Pro ni to byla jen „ta studená žaba, kterou nikdy nevezme do ruky“. Každý jí musel dál volat na pevný telefon. Snažili se jí vyhovět, to ano, ale vždycky to nešlo, a tak postupně – z přirozené nutnosti, jak šel život – začala se karta obracet. A teď již dlouho mi můj mobil půjčuje, jenom když si mě na druhém konci vysloveně žádají. Ale mně to nevadí, náramně mi to při mé lenosti vyhovuje, jen ať vyřizuje věci za mě. Miloš ne, ten se brání, říká, že když je jednou jeho milující sestra, tak musí všechny radosti sdílet s ním, i ty, co ji nezajímají, a proto, když si s ní chce o své úžasné hračce povídat, musí ho vyslechnout.

Teď se hračka hodila, to přiznávala. A ještě brášku honila, že už bude brzy červenec a jak to, že pořád nic neobjednává. Dočkala se však odpovědi, že výběr sice je, ale ať také pochopí, že nás omezuje Amor, že ubytování velkého psa není jen tak.

V těch napjatých posledních dnech června už má drahá začala střízlivět, už se jí rozbřesklo, že kdyby bývala tak nadšeně nekývla na pochybné Martinovy návrhy, mohli jsme obě auta – a­ třeba i něčí třetí – obsadit jen zájemci o ty „kořeny“, vyjet si ráno do Beskyd, vyjít na Kladnatou a pak se v klidu vrátit.

Žádné litování však teď nemělo váhu, muselo se to dotáhnout do konce.

Jen ten Martin už by se měl vyslovit, kolik jich bude. Takto se ubytování špatně objednává. Zatím jsme měli jistou jen Klárku a Kačenku. A jen v chatovém táboře Bučina za Dolní Bečvou byli ochotni strpět velkého psa. Tam však musel Miloš ještě usmlouvávat chvíli strpení, než bude schopen oznámit definitivní počet osob.

Konečně Martin zavolal. Omluvil se, že s námi nepojede, že má možnost jet s Martinovými rodiči na Ukrajinu, do Východních Karpat, a těm – to j­istě uznáme – dá před Západními přednost.

Uznali jsme, samozřejmě, taková nabídka se neodmítá. Opravdově jsme mu to přáli. Jen kdybychom to byli věděli dřív, nebo kdyby aspoň býval před babičkou nevyslovil to své velkolepé přání, že jeden den nestačí, mohlo všechno být jinak, ale co si teď na klukovi vezmeme.

Vyřešilo se to. Místo něho pojedou jeho rodiče. Sami, Linda ne, ta má jiné plány. Pavel už v Bučině na dvě noci zamluvil pro sebe a Janinku nocleh, ne v chatičce, ale na pokoji v hlavní budově.

Teď už jen stačilo, aby Miloš objednal tři chatičky pro nás šest ostatních. Amor bude s námi dvěma v chatě. Hotovo.