Hledání kořenů 2/10

Pár dní před cestou do Beskyd jsme se vypravili s porouchaným počítačem za Martinem do Brna. Ne že by Martin byl opravář počítačů, ale umí to. Jeho ochota pro mě tentokrát byla poslední záchranou, protože Pavel na mě právě neměl čas a já jsem se bez počítače cítil jako bez ruky, poněvadž už dlouho jsem se nemohl věnovat svému milovanému sportu, „hraní si s písmenky“. Nemohl jsem tudíž ani pokračovat v těchto návratech do minulosti své rodiny, které si tady teď v poklidu čtete. Opraváři v Krnově ve mně totiž na první pohled poznali počítačového diletanta a vzali mě nestydatě na hůl. Nevyměnili vadnou součástku v záruce, že prý ji vyzkoušeli a je dobrá, ale je třeba – ovšem s mým svolením – udělat c­osi jiného. Udělali, smazali vzácné Janiny fotografie, a já jsem jim místo bezplatné záruční opravy ještě zaplatil za práci, všechno zbytečně a ke škodě.

Kája, když se to dozvěděl, šel jim vynadat, ale já jsem s nimi už nechtěl mít nic společného a mezitím jsem raději domluvil tu schůzku s Martinem. Náhradu za vadnou součástku poskytl z nějakých mně neznámých zdrojů, jako vždycky, Pavel.

V Brně nechaly ženské nás s Martinem roztahovat se v kuchyni a seděly v obýváku. Přes stěnu jsem slyšel, jak jim pusy jedou, ale rozumět bylo málo.

Oprava spěla k závěru, když jsem zaznamenal, že se tam mluví o Beskydech a že se už na ně obě těší. Jana líčila, jak jsme se jednou, když byl její tatínek ještě naživu, vydali z Horní Bečvy na Kladnatou, a jak jsme tam v té mlze bloudili. Prozradila také, že jsem na to téma napsal, jak řekla, „nádhernou povídku“ a že jsem ji použil jako úvod „k té knížce o naší rodině, kterou teď píše, bude se jmenovat Do hor.“

No co, pomyslel jsem si, stejně by se to dozvěděli, sedím nad tím už kolik let a pořád to nespěje ke konci. Ale to nikdo nechápe, jak mi to mé písmenkové hraní jde pomalu, jak s každou novou pasáží bývám nespokojený a jak často se k ní musím vracet, než ji definitivně uzavřu. Je to únavný sport, ale žádný jiný mě nebaví, a únavu, když přijde, zaháním tím, že od jednoho rukopisu odskočím ke druhému, třeba k tomu s názvem Duše lesa, nebo ke třetímu, co se jmenuje Důvěrně, a ty čerstvě napsané, často příšerně prvoplánové stránky, s nimiž pořád nemůžu hnout, nechám zatím uležet. Až se k nim vrátím, buď je přepíšu, nebo vymažu, počítač může všechno.

Tož tak těžce se to rodí. A recenzentka Jana, poté, co se odvážím pokládat daný úsek rukopisu za hotový a s tlukoucím srdcem jí ho přednesu, se vyjádří. Na to vyjádření čekám jako na rozsudek. Obvykle zazní první slova „Je to dobré“, nebo „Krásně jsi to napsal“, a já se zatajeným dechem čekám na to strašné „ale“, které přijde. V polovině případů se po pár útěšlivých větách skutečně s údernou nemilosrdností dostaví. Ale protože na to strašné slovíčko čekám, jsem připraven přijmout i ortel. Ovšem že ne bez lítosti. T­olik práce to dalo, a teď se v tom budu znovu hrabat! Vždycky totiž má moje milovaná pravdu. Někdy to uznám hned, někdy až po kratší nebo delší zoufalé obraně. A vždycky se vrátím a kritické místo opravím. Často stačí malý zásah okamžitý, výměna slova nebo věty – a­ je hotovo bez námahy a schváleno bez námitek. Jindy se k tomu místu dostanu až potom, v klidu. Většinou pak napodruhé uspěju, a vždycky jsem jí dodatečně vděčný i za ta muka, která prožívám před a ještě chvíli po vyslovení jejího osudového „ale“, protože teprve teď je to napsané správně.

Když jsem přišel do pokoje oznámit, že je Martin s opravou hotov, ještě o tom mluvily.

Janinka se na mě po očku podívala: „Já mám nápad! Děda tu povídku vytiskne a až tam budeme, tak ji večer u táboráku přečte. Uděláš nám takový večer autorského čtení, jo, dědo?“

„Myslíš? Bude to zajímat ostatní?“

„Určitě. Prosím,“ sepnula ruce, „budeme se těšit.“

„Uvidíme. Jestli nezapomenu.“

„Babi, připomeň mu to.“

„Máš dobrý nápad, Janinko. Každému se to bude líbit, uvidíš.“

O tom pochybuju, že každému, myslel jsem si. Na druhé straně – m­ůže to k něčemu být, aspoň si názorně vyzkouším, jestli to všechno nepíšu jen pro tu svou jedinou čtenářku, vždyť přes všechnu kritičnost je to má milující žena a může být pozitivně zaujatá. Ale tam v Beskydech, jestli k tomu předčítání dojde, při tom budou i Majka a Miloš, a taky Pavel, a to tedy nevím… Možná někomu křivdím, ale u těch tří silně pochybuju, že by v „krásné literatuře“, tím spíš mé, mohli najít zalíbení. Ale nejspíš z toho nakonec sejde, sám to připomínat nebudu.

Domů jsme toho dne přijeli dost pozdě. Amor nás chtěl sežrat radostí, že jsme se mu vrátili, už tomu přestával věřit.

Nazítří jsem pro pořádek – co kdyby – vytiskl celý začátek rukopisu, byly toho čtyři strany. A kdyby k tomu čtení došlo a náhodou to třeba zabralo a byla nálada poslouchat dál – člověk nikdy neví –, přichystal jsem ještě další tři stránky, až potud, kde definitivně padla naděje na získání vysněného domku v České Vsi.

Netušil jsem, že k předčítání skutečně dojde a už vůbec ne, že to částečně ovlivní cosi osudového v rodině.