Hledání kořenů 3/10

Vše už bylo do detailu dohodnuto, když se nesměle zeptala Eliška, jestli ji na tu cestu po kořenech také vezmeme.

Babičku to ovšem těšilo, ale nerada musela odpovědět, že už je pozdě zajistit pro ni nocleh. Eliška na to, že nevadí, že by přijela s tetou Táňou, ta prý chce se strejdou nakonec také jet, ale jen ten první den, a to až odpoledne, vyjít s námi jen k dědečkově chaloupce a vrátit se domů. (Přesně jak jsme to původně plánovali my.) A že už s nimi mluvila a oni by ji vzali.

„Šlo by to, babi?“

„No jistě, Eliško, a nechceš jet už ráno s námi a s nimi jen potom domů?“

„Jak by ne?“

Hned všecko domluvily, vezme ji Majka s Milošem.

V pondělí ráno 7. července 2008 vzalo naše auto na Ježníku Klárku a Kačenku a Majčino na výpadovce z Krnova Elišku.

Nepršelo, ale předpověď na dnešek a zítřek nebyla nejlepší, obzvlášť pro Beskydy. Změnit jsme to nemohli, jen doufat.

Na parkoviště v Bučině jsme přijeli ve tři čtvrti na jedenáct. Do příjezdu Brňáčků zbývala čtvrthodina. Tak to Pavel naplánoval a my jsme věděli, že udělá možné i nemožné, aby přijel přesně na minutu, i kdyby měli někde na cestě chvíli čekat. Jestli to tak bylo nebo ne, jsme z nich nevytáhli, ale v 11 hodin se z lesa v zatáčce před parkovištěm vynořil jejich lahvově zelený Opel Astra kombi, a jak jsme seděli v řadě na dřevěném břevnu zábradlí, někteří významně ťukajíce na své hodinky, pomalu před nás předjel – a­ n­a minutu přesně zastavil.

Po bouřlivém uvítání se šlo teprve zařídit ubytování. Brňáčci si uložili věci do přiděleného pokoje v budově, my ostatní jsme obdrželi klíče od tří sousedících chatiček, a tam jsme se po dvojicích nastěhovali.

Amora jsem nechal v našem autě na parkovišti – v­ tuto dobu je zvyklý spát a pohybu si ještě dneska užije – a­ jelikož se na Bučině oběd nepodává, zajeli jsme dvěma auty do hostince v kempu Pod horú, jejž jsme cestou sem po hlavní silnici míjeli. „Horú“ je pochopitelně míněn Radhošť.

Slušně jsme se najedli a u stolku venku pak při kávě, minerálce, džusu a Milošově štamprličce hlídali silnici, abychom na Jardu a Taňulku, až pojedou okolo, zamávali. Jenže jejich auto jsme mezi ostatními poznali, až když nás míjelo, a to už jsme mávali marně. Však se vrátí, až nás na Bučině nenajdou, kde jinde by nás hledali, tuto hospodu nikdo nemůže přehlédnout. Rozhodně ne Taňulka, když v ohradě za hospodou se pase krásný kůň isabela.

Za pět minut jsme je tu měli. A co jsme říkali? Po krátkém pozdravení Taňulka v doprovodu Kačenky utíkala dozadu k ohradě a víc jsme ji až do svolávání k odjezdu neviděli.

Teď s odstupem studujeme na Kačenčině pohotovém obrázku, co asi té její mamince běželo hlavou, o čem si snila, když tam s přivřenýma očima před tou krásou nábožně dřepěla. Snad měla znovu jeden ze svých „koňských snů“, co plní její noci a které nikdy nekončí, jak by si přála. Holčičko naše, ani tento nemohl dopadnout jinak, věčné odříkání je tvůj úděl, dobře víš, ta fotografie nelže. Ale bylo to jen pár okamžiků, potom už jsi zas byla veselá.

Z devíti přítomných jsme na Kladnaté už někdy byli jenom my dva s Janou a Taňulka, ale ta ještě jako desetileté děcko. Prý však si to dobře pamatuje.

Hořeli jsme zvědavostí. Nebe zatím nic zlého nevěstilo.

Nepůjdeme přímo pasekami přes Ondrové a Radlické – j­ak nám tehdy radil dědeček, že je to blíž, a my jsme poslechli a když padla do lesů ta mlha, málem jsme v ní zabloudili –, p­ůjdeme přes Kudlačenu. Z těch dvou cest, které na Kladnatou vedou, neznáme tu ani onu, nevíme, která je lepší, jen podle mapy se nám ta přes Kudlačenu jeví jaksi jistější.

Potřebujeme se dostat autem co nejdál, v několika posledních týdnech se přitížilo Milošovým nemocným nohám, dokonce tak, že jsme se už strachovali, že z celého výletu sejde, putovat za toho stavu po horách se zdálo vyloučené a bez Miloše to nepřichází v úvahu, je to akce k jeho šedesátinám a on už se opravdu těší, že konečně navštíví místo, kde se jeho tatínek onoho čtyřiadvacátého května 1909 narodil.

Doufám, že cesta přes Kudlačenu bude aspoň pro naši stříbrnou Astru trochu sjízdná. Ona je na drsné zacházení zvyklá. A její šofér, co ten se najezdil po strašlivých lesních cestách! A s rozmazlenějšími vozidly.

Po dobré cestě jsme vyjeli třemi auty z hlavní silnice v Horní Bečvě nahoru a dostali se až do míst, kde doleva nad jednu z chalup pokračovala z rozcestí kamenitá úvozová cesta. Stoupala tak prudce, až se mi skoro zatajil dech. To je ta na Kudlačenu, věděl jsem hned, po ní teď pojedu s metrákovým Miloškem, no potěš pánbůh! Ostatní půjdou pěšky, druhá auta už musíme nechat tady.

Doteď jsem myslel, že povezu i Amora, ale raději požádám Jardu, aby si ho vzal. Odlehčení o čtyřicet kilo bude dobré a pes taky rád půjde po svých.

Zazvonili jsme u předzahrádky a pána, který se objevil v okně, jsme poprosili, jestli si na plácku před domem můžeme na pár hodin postavit dvě auta. Nic proti tomu neměl. Navíc jsme se ke svému překvapení dozvěděli, že jsme „V Kantorovém“. Vida! To už mi nějak vypadlo z hlavy. Tak tady to tenkrát bylo, kousek dál po této cestě, kde ten ochotný člověk zastavil na náš nesmělý dotaz cirkulárku a poradil nám zeptat se manželů Ondruchových nahoře u zvoničky, že oni budou vědět o jakési chalupě na prodej.

Teď tedy pojedeme po té druhé cestě, prudce vzhůru doleva. Autíčko, vydrž. A odpusť.

Miloš se usadil a jeli jsme.