Náš okruh 5/12

Jednou se nás tady – byla to vzácná shoda náhod – usadilo víc. Seděli jsme pod palčivým horským sluncem, nad kameny se slabě chvělo pochytané teplo a z hloubky sem stoupal monotónní šum, který jen zdůrazňoval léčivé ticho toho uzavřeného prostoru.

Nebylo úplně jisté, jestli to skrz tlumivé síto lesů až k nám stoupá hlas potoka, anebo nám jen v uších zní ticho té hlubiny, přiklopené tak malým výsekem nebe.

Seděli jsme ztracení uprostřed blízkých hor a byli maličcí a zakřiknutí – a­ nebylo nám to proti mysli. Poslušně a rádi jsme podléhali sváteční chvíli.

Jana si vzdychla, jaká škoda, že tolik nádhery okolo přichází nazmar, že je tady jen pro nás čtyři a nikdo jiný ji neocení.

„Proč toto nemůžou vidět všichni?“ meditovala, „proč o to nikdo jiný nestojí, víte to někdo? Proč je tak málo lidí, kteří bez takové krásy nemůžou žít? Proč to tak je?“

Proč, proč, pořád stejná otázka. Provází ji celým životem.

Jen na půl úst cosi zabručím, co ona už také zná a není třeba, abych se namáhal se slovy. Nechce se mi mluvit. Ale ona dál útočí: „Představte si, kdyby všichni lidi takovou krásu uměli ocenit, kdyby měli nutkání ji vyhledávat a kochat se jí, nebyl by svět lepší? Měl by pak někdo ještě chuť válčit, zabíjet, znásilňovat a dělat všecko to hnusné, čeho je svět plný?“

„Idealistko,“ konečně mě vyprovokovala a pohnul jsem líným jazykem, „tvá stará písnička.“

„Já vím, ale nebylo by to hezké?“

„Všichni lidi nemůžou být stejní, mamuško,“ vloží se do toho Taňulka, „mluvíš, jako bys to dávno nevěděla.“

„Máš pravdu. Jenže jedno mi to není.“

„Ani mně ne, ale to se nedá změnit. Já zas, na rozdíl od tebe, jsem ráda, že sem nechodí každý, lidi by všechnu krásu zkazili.“

„Myslíš?“

„A ne? Ať zůstane příroda aspoň tady taková, jaká je.“

Chvilku je ticho. Každý máme o čem přemýšlet.

„Ale stejně je ta příroda krásná, nemyslíš Taňulko, a ty Kláruško? Uznejte, jak láskyplně si s ní musel Bůh hrát, když ten svět tvořil.“

Klárka se beze slova probírá drsnou srstí na krku Amora, který si k ní přilehl. Mlčí, hledí do dálky, nedává najevo žádné hnutí mysli.

Úplně opačně, s nebývalou prudkostí, odpoví Táňa:

„Nemluv mi o bohu! Žádný bůh není!“

V tom svátečním rozpoložení to zazní tak hrozně, tak tvrdě, urputně, až ve mně všecko zatrne. Naši mírnou Taňulku nepoznávám.

„Ty vůbec v Boha nevěříš? Ani trošku?“ zeptá se nevzrušeně její maminka, jako by moc dobře nevěděla, jak to s ní je, sama ji vypravovala do života bez víry. Ale to ona jen potřebuje provokovat k diskusi na dané téma, ať se vyskytne jakékoliv, kdy a kdekoliv.

„Dej s tím pokoj, prosím tě,“ vmísím se, i když jsem původně nechtěl, „víš přece, co si Taňulka myslí, nech toho, ať se nehádáte. Je škoda kazit tu chvilku.“

Sám přesvědčený, že jsem bez víry, mně náboženské rozepře bezvěrců stále, i po tom, kdy jsem k takovému přesvědčení dospěl, zní nepříjemně, až drásavě.

„Ale já to chci slyšet od ní. Řekni nám Taňulenko, co si myslíš o Bohu.“

Táňa ví, že nic nového od ní nečeká ani ona, ani my, ale snaží se mamince vyjít vstříc, chtěla by jí nějak rozumně odpovědět. Proto se zamyslí, nespěchá s tím. Až po hodné chvíli řekne:

„Jestli si já mám nějak představit boha, tak pro mě je Bůh toto všechno.“ Širokým rozmachem obejme blízké hory – Medvěďák, Orlík, Quinburk, i Suchý vrch vzadu za ním – a­ všechny lesy a celou přírodu, jež nás v tom posvátném tichu obklopuje. Je to nanejvýš výmluvné gesto. Víc nám nepotřebuje sdělit, ani naznačit.

Chvilkové napětí, to očekávání, jak se vyjádří, ze mě spadlo. Skoro jsi mě dojala, holčičko moje.

Také Jana mě překvapí, tahle odpověď jí stačí, už nenaléhá. Asi i jí přijde líto dál narušovat tiché plynutí času. Tak krátkého. Tak posilujícího.

Tiše sedíme, nikdo nechce, aby ta chvíle skončila.

Ještě chvilenku, prosím…

Nevím, kolikrát jsme byli na Medvěďáku, ale z auta jsme vystupovali vždycky až po příjezdu k Černé zmiji nahoře pod sedlem.

Aha, tohle budu muset vysvětlit.

Byla to taková malá nevinná zmijka, černá jak čert, černější už být nemohla, ani černou klikatinu na hřbetě nešlo vidět. Zato měla veselou bílou kresbu kolem tlamičky, takový milý kukuč. Jenže to byla kamufláž, protože jak s tím krásně pomalovaným obličejíčkem proti nám ležela stočená v nízké trávě u cesty před oplocenkou, lomcovalo s ní šílené nepřátelství a dávala to jasně najevo: na každou blížící se ruku či nos (jistěže Amorův!) hrozitánsky zasyčela a prudce vystřelila. Vždycky naplano. Tomu jsme se smáli, a to ji strašně zlobilo.

Moc se nám líbila, ale my jí ne, a tak využila okamžiku naší nepozornosti, a když jsme se znovu podívali, už se její černý ocásek ztrácel v husté trávě pod plotem.

Na vrchol Medvědího vrchu tedy, abych se vrátil k věci, většinou jdeme od této horní skládky U Černé zmije. Také holky na borůvky.

Jana měla pravdu, borůvek tu byla toho roku hojnost, i pozdější léta. Do té doby, než úrodnou plantáž pohltily rychle se rozrůstající smrčky.