Náš okruh 8/12

Jednoho dne přece došlo k tomu, že jsme se sami dva vypravili hledat Solnou chatu.

Šli jsme toutéž cestou, ale za Jarečkovou a Danečkovou skálou jsme pokračovali po hřebeni a teprve později začali šikmo sestupovat svahem. V dospívající smrčině tam pořád rostlo plnou hřibů, už to bylo únavné. I Jana si začala vybírat a ty největší nechávala „na semeno“.

V dané výšce svahu, jak jsem předpokládal, jsme objevili ten lovecký chodníček, šli po něm a netrvalo dlouho a pod větvemi jednoho ze smrčků jsme spatřili něco jako stářím zčernalá prkna. Odhrnul jsem větev – a­ před námi stála chata v plné parádě. Náš chodník končil v jakési dřevěné bouračce. Byl to zplanýrovaný bývalý záchod, původně přistavěný k chatě.

Představovali jsme si chatu trošku, trošičku jinak, to proto, že nám ji pan Bouzek ve svých spiscích tak nadšeně líčil. Tak je to asi vždycky, když poprvé spatříme, co jsme si zatím jenom představovali a trochu si „platonicky“ přisnili. Ale ne že by nás zklamala, to vůbec ne.

Abychom se až k chatě dostali, museli jsme přeskákat pár halabala pohozených prken z té zbourané latríny. Potom se dojem zlepšil, a takový už zůstal. Nade dveřmi bylo do dřevěné tabulky krasopisně vypáleno Solná. Nad tabulkou viselo plechové číslo popisné 308.

Nový záchod stál na konci uzounké cestičky dost daleko od chaty.

Nad chatou ve stráni ševelil malý pramínek. Dřevěné korýtko, chatrně podepřené kameny a klacíky, zachycovalo malou část vody, většina jí spodem unikala po kamenech. Nebylo ani lehké nahoru k tomu ukapávajícímu čůrku se po kluzkých kamenech vydrápat. Nějakou úpravu by si ten „vodovod“ asi zasloužil, shodli jsme se.

Vedle chaty byl pod mladým košatým bukem upravený plácek pro ohniště. Obklopovaly jej dřevěné lavice a sedačky.

Rozložili jsme se k zaslouženému odpočinku. Bylo horko a gumové holínky jsme měli na nohách už moc dlouho. To blaho, když jsme si je zuli!

Tak jsme tu tajemnou loveckou chatu dnes pro sebe objevili a mohli si odškrtnout jedno splněné Janino přání. Byla spokojená, a já s ní.

Je načase, moji milí, abych vám sdělil, že kdyby mi nešlo o dobrou vůli v rodině, tak bych se o nějaké představování našeho okruhu v horách ani nepokoušel. Na to se necítím, nejsem kronikář, to už dávno víte. Dolovat v paměti koho a kdy jsme tudy tahali, líčit, co jsme při tom zažili, to není nic pro mě. Jen pro ten klid doma tedy přiznávám, že ano, je to pravda, za těch deset let jsme po našem okruhu potahali všechny, kdo nevyvinuli dostatečně rozhodný odpor. Snad jeden případ z mnoha mi stojí za dobrovolnou zmínku: po dlouhém přemlouvání se podařilo vytáhnout na okruh našeho Jardu. To byl dar babičce, který dostala ke Klárčiným osmnáctým narozeninám. Oslavili jsme je s asi desetičlennou hordou. Navštívili jsme Suchý vrch i Medvěďák, také Starou horu a Devítku, osvěžili se ve Slučím potoce… Byl to zdařilý výlet. Jarda obvykle žádné hnutí mysli najevo nedává, ale tenkrát zřejmě spokojený byl, a proto také my všichni.

Jako kronikářský ignorant nechávám bez vysvětlení názvy míst, které by stejně nikomu nic neřekly, jako třeba ten U Špinavých děcek. I když zrovna tady není těžké pochopit, kde se při nadbytku fialového barviva uprostřed borůvkové sezóny asi vzal. Máme však plno názvů, které by vám opravdu k ničemu nebyly.

Závěr této, podle vás asi nadbytečné, podle mě nezbytné vsuvky? Tento: Jako si nerad hraju se slovy na dané téma, tak nemiluji holé suché popisy.

Většinou. Výjimky připouštím. Toto prosím mějte na paměti.

Tak, teď spokojeně navazuji, kde jsem přestal. A vybírám si, co sám chci.

Podruhé jsme Solnou chatu navštívili za krásného podzimního dne.

Předtím, v létě, jsem údolím Bílého potoka prošel s Pavlem, Janinkou a Martinem. To byl ten impuls, proč jsem musel co nevidět vzít sem také Janu.

Třebaže Bílý potok nespadá pod albrechtickou lesní správu, spolehli jsme se na kolegialitu karlovických sousedů a celé údolí projeli – s mnoha zastávkami – autem.

Byl to kouzelný den.

Jakmile jsme za posledním domkem a poslední chatou vjeli do nekonečných lesů, už jsme hledali rozšířené místo pro první zastavení. Našli jsme je tam, kde cesta poprvé zkřížila potok.

Bylo nutné vyhovět Amorovu těšení a zároveň z něj odčerpat trochu přebytečných sil, aby se zklidnil dřív, než potkáme nějakou zvěř. Jinak by ji hnal třeba až za hřebeny.

Podle svého zvyku jsme se s tím vypořádali tak, že jsme mu udělali „štafetu“. Postavili jsme se padesát metrů od sebe, sbírali kolem sebe klacíky, házeli je směrem jeden od druhého a on za nimi jako šílený běhal po stometrové dráze z jednoho konce na druhý. Ve své soutěživé zaslepenosti se domníval, že je to férový závod mezi námi třemi. Když už skoro nemohl a my se jenom smáli, strašně se divil, proč nejsme taky zadýchaní. Nakonec to vzdal a seběhl k potoku. Lehl do mělčiny, chladil si břicho a žíznivě lapal proudící vodu.

„Už má dost, teď bude jako beránek,“ naznal jsem.

„Nevěř tomu, radši ho vezmi na šňůru. Jestli se nějaké zvíře objeví, uvidíš, jak za ním bude petat,“ varovala mě Jana.

„Daleko by nedopetal,“ musel jsem se zasmát jejímu oblíbenému slovíčku a dál jsem trval na svém a když pes vyšel na břeh, nechal jsem ho volně pobíhat, ať si čmuchá.

Taky já jsem zhluboka vdechoval svěží ranní průvan, co sem táhl odněkud z hřebenů, padal na vodu a bystřina jej proudem strhávala a odnášela.

Byl první listopad, vrchol jesenického podzimu.

Těch barev! A roztodivných vůní dozrálých listů a dřev! Toho čistého povětří! A hlomozu chvátající vody, již musím překřičet, abych se Jany úplně zbytečně optal, jestli je možné, aby si teď někdo užíval větší nádhery než my.

„Ne, ne, to možné není!“

Jeli jsme údolím vzhůru a barevná vonící jeseň nás všude provázela.

Z nejvyššího bodu okružní cesty údolím, od kóty 1005 metrů, přišpendlené v jeho závěru na starém osamělém smrku pod nápisem Pásmo Orlíka, se cesta po protějším jižním úbočí obracela do protisměru a začala zas pozvolna klesat.

Tady na prameništi Bílého potoka, v celém tom rozlehlém oblouku pod horským sedlem, rostly samé mlaziny, žádný starší porost. Hned mi bylo jasné: musela tu před nepříliš dávnými lety, jež se dají přibližně spočítat na mladých smrkových přeslenech, řádit vichřice, takovou paseku by lesník sám úmyslně neudělal. I když… Pamatuji i takové doby. Ale na této podmáčené půdě? Kdo by se opovážil? Všude ve světlinách je vidět sítina, voda vystupuje až na povrch.

Stejně se pan fořt nepoučil. Do toho mokra dal znovu vysadit jen a jen smrky. Zas to skončí kalamitou.

O kus níž jsme projeli vysokým lesem. Naproti za ním se otevřela příkrá stráň a zjevil se nám vrchol hory, zježený suchými smrky. Známý obrázek, jen z nezvyklé strany.

„Medvěďák,“ oznámil jsem.

„Určitě?“

„Z těch hraničních skal nahoře jsme se dívali sem na karlovickou stranu a viděli, jak právě ten myslivec vystoupil z auta a nesl sůl někam do lizu, pamatuješ?“

„Ano? Tak to bylo tady?“

„Kdyby se nám chtělo vylézt nahoru, poznala bys to, ale asi se nám nechce, viď?“

„Nikam nelezu, radši ti věřím.“

Jeli jsme po svahové cestě pozvolna níž a každou chvíli vystupovali a radovali se z nových a nových podob lesa a hor. Amor nám byl za ty časté zastávky vděčný.

S rostoucí vzdáleností od sytě zeleného světa čistých smrčin nahoře přibývalo s klesáním teplých barev javorů a buků.

Za údolím se rýsovaly známé hřebeny a vrchy, od téměř holých Jeleních louček přes Černý vrch po Karliny kameny a dál do hor k Pradědu.

Pak jsem nad cestou blízko před námi u­prostřed zlata a mědi s­patřil černozelený kužel jedle, překypovala mladým životem.

„Solná chata,“ ohlásil jsem.

„Už? Jak to tak jistě víš?“

„Ty si tu jedli nepamatuješ? Stála z této strany kousek pod chatou.“

„Aha… Ale je nádherná.“ Nebyla si ale vůbec jistá.

Byla to ona, nepříliš daleko za ní čněl z barevného listí cíp střechy.

Pramínek za chatou byl v tomto ročním období bez vody, jen taktak zvlhčoval kameny. Ale výhled od ohniště pod bukem nás ani teď nezklamal. Pestrobarevné skvrny lesů se v průzračném vzduchu táhly do daleka, za údolí Střední Opavy a Žárový vrch až po Lyru nad Karlovou Studánkou. I věž Pradědu se nám vnutila, jako se vnucuje skoro odevšad v Jeseníkách.

Když jsme znova vjeli do hořících lesů, musel jsem na příkře se svažující cestě takřka stát na brzdě. Každou chvíli jsem zastavoval k novým a novým vzácným výhledům, plným slunce v tomto dušičkovém dni.

Radovali jsme se a jeden druhého nabádali: Užívej si, dýchej, nespěchej, možná je to naposledy, přijde zima a kam se pak dostaneme?

Domů jsme dorazili, až když slunko zapadalo.