Náš okruh 9/12

O Suchém vrchu j­sem se už jednou rozepsal, ale když jsem své první posluchačce přečetl hotový text, řekla, že tak, jak je napsaný, patří do úplně jiné knížky. Tím jen posvětila to, co jsem sám cítil krátce před dokončením, a dal jsem jej tam, kam patří.

Ale ani v této kapitole o našem okruhu nemůže Suchý vrch podle mě scházet. Proto se obujte, jak do hor náleží, a vyrazíme. Vše podstatné se dozvíte na místě. Ze zasklené tabulky na hranici přírodní rezervace.

Mně to prozradili lesníci z Města Albrechtic.

„Byls už na Suchém vrchu?“

„Ne.“

„Tam se musíš podívat, v suti na vrcholu roste borovice.“

Musel jsem se přeslechnout. „Cože tam roste?!“

„Borovice.“

„Jak ta tam může růst? Co je to za druh?“

„Obyčejná borovice lesní, Pinus silvestris.“

„Někdo tam s ní dělá pokusy?“

Smích: „Žádné pokusy, přírodní les, je ho skoro hektar.“

„To teda zírám.“

„Teprve budeš. Udržela se tam podle průzkumu přes všechna čtvrtohorní zalednění.“

Tak ten pohled z Quinburku mě přece nešálil.

„Ty musím vidět.“

„To bych řekl, že musíš.“

Samozřejmě jsme na nic nečekali a s Janou se tam vypravili.

Jelikož odevšad z dálky bylo vidět, že se jedná o velmi spádnou horu, nezkoumal jsem na mapě předem její vrstevnice, neporovnával je s okolím, proto jsem se podivil, když jsme k ní od našeho Říjiště šli z kopce. No toto?! Vytáhl jsem mapu, zopakoval si kótu Suchého vrchu (9­41 metrů)­, našel si vrstevnici Říjiště (9­­70) – a­ bylo jasno.

Jen poslední vrstevnice před vrcholem ukazují, že nás tam čeká prudké stoupání.

Jaké asi jsou? Krátký pokroucený kmen, rozsochaté větve a nepatrná výška, jako všechny borovice na pustých skalách? Jistě. Jak jinak. Ale ať jsou jakkoliv krpaté, sukaté, střapaté, můj obdiv mají už teď. Za to přežívání v těchto horských podmínkách.

Cesta z kopce se srovnala, po pár stovkách metrů přišel ještě krátký prudký sešup, potom rovinka – a­ najednou nám v cestě stál dřevěný dvojitý žebřík přes drátěnou oplocenku. Tu jsme tady nečekali. Obkličuje zřejmě celou horu.

Vlezli jsme dovnitř a po průseku stoupali dospívající smrčinou.

Sklon se pozvolna zvětšoval. Došli jsme k hranici rezervace.

Dál se Janě nechtělo. Suchohřiby, které cestou sbírala, tady už nějakou chvíli nenacházela.

„Nahoru s tebou půjdu příště. Teď běž sám, já si to tu ještě projdu.“

„Dobře, stejně mě zdržuješ.“

Svah se už zvedal pod příkřejším úhlem. Končila čistá smrčina, začínala suť a les se úplně změnil. Všiml jsem si několika jedlí, o pořádných pár desítek let starších než okolní smrky.

Odtud nahoru byl už les z velké části přirozený, oživený různě vysokými skupinkami mlází, zpestřovaný jeřáby a břízami.

Šlo se mi čím dál hůř, musel jsem si pomáhat rukama. Přes upřímnou snahu jsem nezabránil tomu, že jsem tu a tam uvolnil kousek suti. Kamínky za mnou s řinkotem skákaly ze svahu.

Potom jsem nad sebou uviděl světlo oblohy a pod ní jednolitou šeď kamení.

Zpod posledního smrčku a posledního jeřábu jsem se vyškrabal do světla. Přede mnou se zvedalo pole čisté skalní suti.

Odteď jsem při výstupu musel dávat pozor, abych nestrčil nohu do škvíry nebo se na vratké hraně balvanu nepřevážil. Tak jsem nemohl naplno vstřebávat nevšední prostředí, které jsem kolem sebe podvědomě cítil.

Pak jsem se zastavil k nadechnutí a uviděl první borovici. Vedle druhou a za ní třetí.

Za hranou svahu na náhorní plošině stála tmavá stěna smrků a­ před ní ty borovice. Některé vysoké, se symetrickou korunou, jiné nízké, s rozsochatými pokroucenými větvemi. Kmen však každá měla čistý, bezsuký, načervenalá jemná kůra v jeho horní části a na větvích se v šupinkách odlupovala jako u každé mně známé sosny.

Vždyť my se známe, holky! Kde vy jste se tu vzaly?

Vystoupil jsem k té první, osamělé. Kmen měla do oblouku ohnutý a všechny její tlusté větve mířily na jednu stranu, k lesu.

Jak tu stála a celým vzezřením zřetelně napovídala, jak dočista sama se přetlačuje s každým větrem od západu, jak je tu jako první urputně chytá, šel jsem k ní, abych s obdivem a s úctou popleskal drsnou kůru na spodku jejího kmene a chystal se, že teprve teď se pořádně rozhlédnu…

Vzápětí jsem se musel o ten strom opřít. Málem se mi hlava zatočila.

Hodnou chvíli jen zhluboka dýchám…

Poprvé vidím známou podkovu hor tak zblízka, od Pytláku a Loupežníku přes ježatý vrchol Medvěďáku až po Orlík a Starou horu. V plastických vlnách lesů rozeznávám všechny boční žleby a, jako by na okamžitém určení nějakých názvů nebo jmen cosi důležitého záviselo, honem se chci zorientovat. Podle mapy si doliny pojmenovávám jmény jejich potoků. Nemůžu to odkládat až napotom, až naněkdy, musím se o něco jistého, něco známého, opřít hned teď, ať se mi vrátí rovnováha.

Chvíli mám pocit, že se vznáším a chvíli, že padám…

Ta hora, tento Suchý vrch, tyčící se osaměle a hrdě v prostoru nad lesy, není vlastně nic víc, než kopeček, pokorně se choulící v područí nejmohutnějšího souseda, Medvědího vrchu. Tak to teď vidím. Napadá mě: Co když právě to je důvod, proč zde ty borovice mohly přetrvávat statisíce roků v ledovém obklíčení, se střídavými návraty dlouhých období tepla? Neznamená snad takové područí taky jistotu, ochranu, bezpečí?

Na to si netroufám odpovědět.

Chci se jít podívat do civilizované krajiny na východní straně hory, kam skrz les nevidím. Překročím přízemní větve okrajových smrků, jež se plazí ven do světla, na tvrdém dotyku se skálou roní z ranek neviditelné chomáčky jemných kořínků a v blahodárném stínu je – bílé, křehké, slepé – nechávají vrůstat do škvírek se shromážděnou prstí. Místy se již z plochých houževnatých větví zvedají nové smrčky. Pokud větev ze zvědavosti nepozvedneš a neodtrhneš od podloží, pozvolna se stromek zakoření a nakonec osamostatní. Nějaký čas to ovšem potrvá.

Vskutku zvláštní způsob šíření lesa.

Však se odehrává jen v těch nejdrsnějších horských podmínkách.

Z mnoha borovic a smrků v nárazovém pásmu vytvarovaly pravidelné větry z Medvěďáku prapory, vlající k východu. Staré borovice, ať mrtvé s odpadlou kůrou, nebo živé a svěží, naklánějí tím směrem celé kmeny. Ty, které již houby a hmyz úplně podežraly, rozpadají se vleže na zemi.

Porovnávám je s borovicemi, co jsem kdy v průběhu lesnické služby poznával. Od většiny se na první pohled liší poměrem tloušťky kmene k výšce. Drsné poměry na horském vrcholu určují nekompromisně, kam může strom dorůst, a moc vysoko to není. Po dosažení hraniční výšky může už jen kmen sílit. A to s bídou desetinu milimetru za kratičké období každého horského jara.

Zklamaný nejsem, vidím jen krásné sosny, které se na ploše ne větší než hektar střídají v dlouhém řetězu generací ve společnosti smrků, bříz, jeřábů, mechů, brusinek… A­ vše je tu živo z tenké vrstvičky kyselé půdy, slunce, mlhy, deště a ledu.

Prošel jsem lesem na druhou stranu. Otevřel se mi výhled k nám do předhoří. Suť tam byla méně pustá než na západním svahu. Jednotlivě i v hloučcích ji překrývaly otužilé borovice, břízy a modříny. Na dohled pod sutí rostl normální horský les, stejný jako na západní straně. Zblízka jsem se mu díval do střapatých korun, plných šišek všech tvarů a stáří, s nezralými semeny i dávno vysypaných.

Až zde jsem si všiml, že je vrchol rozrytý příkopy po starých hledačích kovů. Byly už zavalené a zarostlé, hora se s násilím dávno posvém vypořádala. Dává jasně najevo, že doma tu je a stále bude les.

Jenom nejistá budoucnost nejvzácnější jeho složky – této pravěké borovice – mi dělá starosti. Mladé pokolení pustoší přemnožená zvěř navzdory ochrannému plotu. Dostane se všude. Ani jedna borovička úspěšně neodrůstá.

Vrátil jsem se na západní stranu. Obloha se mezitím zatáhla, mraky klesají, šinou se po úbočí Medvěďáku sem, špičky smrků mizí a znovu se objevují – a pak už se neobjeví vůbec.

Potom pohltí mračno i mě, vidím jen nejbližší stromy. Mrholí. Na všem se rodí drobounké kapičky: na větvích, jehličí, kůře, bundě, ruce, která se opírá o zvlhlý kmen borovice… Cítím je na obličeji, obalují kdeco a je jich pořád víc. Spojují se do kapek, ty tíhnou k zemi, jsou z nich potůčky, stékají mezi šupinami kůry, ukapávají z jehliček a já pozoruju, že jsem se stal mimovolným svědkem, a taky účastníkem, ba přímo součástí, nenápadného procesu, kterým se v horách rodí déšť. Tak je to tedy, říkám si. A co my dole? Jsme slepí, zrod deště si neumíme představit, ani nás nezajímá. Déšť jen v dobrém či zlém bereme na vědomí, a to je vše, co o něm víme.

Když jsem už dál než na nejbližší stromy nedohlédl, vydal jsem se opatrně po zvlhlých balvanech dolů.

Jana zatím nasbírala plný koš hub. Ve vysokém lese si skoro nevšimla, že začíná pršet.

Zamířili jsme k řece, prošli oplocenkou, v pevném rohu plot přelezli a již v normálním dešti brouzdali bystřinami v kolejích rozježděné svahové cesty dolů k asfaltové silničce a po ní pak šli proti proudu na Drakov.

Takové bylo – z­atím jen mé – s­eznámení se Suchým vrchem.