Náš okruh 10/12

Jana se mnou na vrchol příště skutečně vystoupila, jak slíbila. Ve stejném vytržení, jako poprvé já, octla se i ona.

Když se vzpamatovala, začala šmejdit po lese.

Její pozornosti neušel borový semenáček, co se dral z tenkého povlaku mechu na obrovském holém kameni. Toho se upřímně zhrozila.

„Tady zůstat nemůžeš, neboráčku malinký, z čeho bys žil? Ale neboj se, já vím, co s tebou.“

Opatrně ho vydrápla s kouskem toho mechu, dobře ho do něj zabalila, pozorně uložila do ruksaku a vzala domů.

Přiznala se mi teprve, až jsem ji doma nachytal, jak se ve svém zahradnickém truhlíku, plném vzácných pokladů, něčím nezvykle něžně, s libým úsměvem, zaobírá.

Vyslechl jsem celou historii a nakonec si neodpustil poznamenat:

„Pročs mi to neřekla hned nahoře?“

„Protože bys řádil jak pominutý.“

Tomu jsem věřil. Přiznám, že bych námitky měl, a to velmi důrazné. Na téma kdyby si každý odnesl, co se mu zlíbí, zvláště pak z rezervace, to by to v té přírodě brzy dopadalo… atakdál. Teď jsem však musel přijmout hotovou věc a­­ ona, nevinná jak lilie, měla už vzácnou kořist doma. Tak je to s ní pokaždé. Ona nepotřebuje lhát, ani mi nic tajit. S nevinným ksichtíkem mě dodatečně přesvědčí, že to, co provedla, bylo jedině možné, a taky objektivně správné.

Tak ta suchovršská borovička roste u nás doma v jejím arboretku, to jest v těsném sousedství mého lesa, který jsem založil na pastvině. Tam nadějně vyspívá do statné borovice a po letech se od sousedních družek méně urozeného původu liší nanejvýš jen spádnějším kmínkem, který jí privilegovaně zajišťuje pevnější zakotvení v půdě. Též se liší poněkud kratšími a je-li to možné, ještě pravidelnějšími přesleny. Oba znaky ukazují navenek (jiné jsou skryté) hluboko zakódovaný fenotyp jednoho a téhož druhu borovice lesní, který se vyvinul v extrémně drsných podmínkách horského vrcholu. U nás si žije s ostatními v teplém závětří, a kdo neví, co víme my, nic nepozná, dokud ho neupozorním. Pak i on z ohledu ke mně s­e přikloní k názoru, že je to borovička opravdu ze všech nejhezčí.

Když na Suchý vrch vystoupila poprvé naše Janinka, přitahoval ji volný prostor nad lesy tak, že chtěla rozepnout křídla, odlepit se od balvanu a uletět. Ale nešlo to, musela zůstat s námi. Posadila se pod borovici na horním kraji suťového pole a chvilku si jen snila.

Mezitím se Jana a Pavel předháněli, kdo pořídí lepší snímky. Rozdíl mezi nimi je v nesrovnatelné kvalitě aparátů, a také v Janině svérázném přístupu k digitálnímu fotografování. Pavel potřebuje kvanta snímků, aby měl z čeho ty nejlepší obrázky vybírat, kdežto Jana, uvyklá přísně šetřit, šetří i digitálním „filmem“. Proto hlavní úspěch kvality jejích obrázků se dá přičítat jen té její nimravé přípravě před každým stisknutím spouště.

Jednou jsme si všimli podivného čarověníku na smrku. Nepřirozeně zhuštěné jehličí moc nepřipomínalo smrkové.

„Že on je to čarověník borový?“ prohodila na zkoušku Jana a koukala, co tomu řeknu.

„Co by dělal na smrku borový čarověník?“

„Třeba zapadlo borové semínko do ranky, vyklíčilo a…?“

„Nefantazíruj, prosím tě,“ nenechal jsem ji domluvit.

Ale když jsem chvilku přemýšlel, skoro jsem připustil, že by to zas tak nemožné nebylo.

Jak se ale přesvědčit?

Jana se dlouho nerozmýšlela. Stáhla ze zad svůj nerozlučný ruksak a jala se šplhat nahoru, aby se podívala zblízka. Husté větve smrku škrábaly, ona se jim snažila vyhýbat a tu a tam si při výstupu pomohla krkolomným opřením o kmen sousední borovice.

Do koruny se dostala, ale tím ještě neměla vyhráno, bylo tam husto a pichlavo a k samému čarověníku se dál těžce probojovávala. Trvalo věčnost, než jsem ve škvírce zahlédl odlesk jejích brýlí, a to bylo všechno, co jsem z ní viděl.

„Měls pravdu, přece je smrkový, Jaroušku,“ ozvalo se odtud skoro zklamaně.

Příště jsme tam byli s dětmi a já jsem si nenechal ujít příležitost pochlubit se cizím peřím a ukázat jim, kam to ta jejich babička posledně vylezla. Málem se z toho posadily na zadky, ale pak se rozhodly, že když babička, tak ony taky.

První byla u čarověníku Linda. Po chvíli se uřícená, ušpiněná a lepkavá od smoly přihrnula k babičce a okázale jí podávala ruku: „Seš dobrá, babičko, to tady slavnostně prohlašuju.“

Kubík s Eliškou, když už byli nahoře, chtěli si to tam pořádně užít. Z pichlavé koruny smrku se přes naše nepokryté strachování začali přesouvat na sousední borovici, za chvíli spokojeně seděli na jejích šupinatých větvích, vyzpěvovali si a nechtělo se jim dolů. A to jsou prosím městské děti. I Martin, měšťák, vylezl k čarověníku coby dup. Jen Simonku, děcko ze vsi, opustila odvaha už na první větvi dva metry nad zemí a žádné nabádání ani chválení ji dál neposunulo.

Pak se v těch děckách vyznejte.

Ten smrk byste dnes na Suchém vrchu hledali marně. Přepadavý vítr z Medvěďáku mu udělal konec, už jej stravují houby s hmyzem. Jen chudá půda pod ním bohatne. Při pádu vyvrátil svou tíží blízkou jedli, převzácného souseda. Škoda, byla široko daleko jediná. Jeden kořen zůstal cévami na své straně kmene spojený s korunou, dvě větve neuschly a zázračně se z nich vzpřimují nové jedličky. Tak houževnatě se ten strom brání zániku, že i konce ratolestí původně mířící dolů se obloukem zvedají a začínají si hrát na budoucí stromy.

Kdo ví, jak to dopadne, bojím se, že hotové jedle z toho vývratu sotva kdy vyrostou.

Nic však není nemožné, je někdy těžko porozumět složitým zápletkám přírody.

Asi bychom se tam zas měli brzo podívat.

Kdo z vás o to bude stát, vezmeme ho s sebou.