Náš okruh 11/12

Vraťme se na Starou horu. Jenom na moment, jen abych vám sdělil, že odtud není daleko na Orlík, což jsem si ověřil, když jsem si vyšel s Amorem jen tak se projít, zatímco děvčata jsem nechal v oplocence plazit se v borůvčí a užívat si kratochvilného vyprávění veselých příhod z vlastních i cizích manželství. Já jsem si chtěl užít jinak.

A užíval jsem si, dokud jsem v nečekaných mokřinách na hřebeni Staré hory dočista nepromáčel svou lehkou vietnamskou obuv. Amorovi to radost nekalilo, ten se s potěšením čvachtal v zrcadélkách čistých tůněk, zrádně ukrytých mezi trsy trávy a v lopuší.

Nedal jsem se odradit. Šel jsem dál. Bez rozmyslu, jako robot. Cítil jsem, že to ne já, to mé nohy nemají dost rozumu, jdou a jdou, nechce se jim zastavit, je jim jedno, kam dojdou. Stoupaly do kopce, šlapaly bezmyšlenkovitě za Amorem, vždycky se přece můžeme otočit, namlouvaly mi, a otočíme, hned, jak se nám zachce.

Ale když se mi pak postupně vracelo plné vědomí a nohy by si už správně neměly dělat, co samy chtějí, stejně jsem dál pokračoval ve stoupání, ani mně se nechtělo zpátky. Věděl jsem, že ty ženy tam dole se nenudí a mě ani Amora nepostrádají.

Tak jsme se najednou octli až na Orlíku. Na samém vršku.

Kdo by si to byl pomyslel!

Nevím, jak dlouho to celé trvalo, ale teď jsem tady a ničeho nelituji, je tu nebeské ticho, dýchám horský vzduch, mám nádherný rozhled.

Vzácné chvíle.

Než jsme se druhou stranou vrátili, mé ubohé střevíčky, a taky psí kožich, uschly.

Amor ten problém neřešil, toho jsem podezíral, že by se raději vracel stejnou cestou, mokrých noh a zacákaného břicha si podle svého psího mínění užil ještě málo.

V jeden letně slunovratový podvečer jsme až pod Orlík přijeli autem.

Chyběla víc než hodina do západu, když jsme na okružní vrstevnicové cestě odstavovali Astru v jednom z rozšíření, která lesákům slouží za skládky dřeva připraveného k odvozu. Dnes bylo prázdné. Jen na jeho okraji vyrostla od jara předpisová lovecká kazatelna. Ještě voněla čerstvým dřevem a pryskyřicí.

Vždycky nás láká tady zastavit a rozhlédnout se do blízké Zlatohorské vrchoviny, máme ji tu jako na dlani.

I dnes přitáhla můj pohled a neušlo mi, jak zas ta mlazina pod cestou poposkočila do výšky. Právě v ní dorůstají nové letorosty. Pod čerstvými terminálními výhony, půl i tři čtvrtě metru dlouhými, rozprostírají se nové stupínky přeslenů. Světlounké pacičky na koncích všech větví mlazinu opět víc zahušťují. Smrky se už také chystají k novému skoku do výšky, na vršcích se jim zaokrouhlují pupeny pro příští jaro. Když si v duchu nastavím na sebe pár takových délek terminálů a přidám k tomu všechno ostatní – n­o potěš pánbůh, skoro můžu odhadnout, jak málo roků zbývá, než se tento výhled do kraje stane na celý lidský věk definitivní minulostí.

Nahoru jsme se vydali po obvodu oplocenky, která zabírá velkou část svahu odtud až po vrchol.

Jdeme po přibližovací cestě, letošními dešti zas hlouběji do zvětralého podloží vymleté. Druhou přibližovačkou, co vede po spádnici středem oplocenky a dole na skládce se s touto stýká, půjdeme zpátky, potom budeme mít víc času prohlédnout si kulturu a posoudit, jak oplocenka slouží svému účelu. Teď ne, teď spěcháme. (To ovšem nevím, jestli doslova platí o mé milé, courá se daleko vzadu.)

Na naší straně hory už slunce zapadlo. Nebe nízko nad obzorem zrůžovělo, ale v zenitu zůstává rozjásaně modré, šmouhaté bílými řasami a stopami po letadlech. Do opravdového západu je daleko, o tom se jistě přesvědčíme nahoře.

S­­ Amorem na šňůře jdu s­mrkovou kulturou. Ta se teprve taktak dostává z trávy, ale životní jistotu příštímu lesu poskytují početné skupinky různě vysokých přirozených nárostů. J­anu za nimi chvílemi ani nevidím.

„Jaňulko, pospěš si, ať tam dojdeme.“

„Nebuď netrpělivý, Jaroušku, určitě tam budeme včas.“

Odněkud z růžové záře přiletěly čtyři rozparáděné kukačky a vnesly sem plno rozruchu. Toho kukání! Toho hlomozu a chechtání! Zapadly do korun starých smrků nedaleko.

„Teda! Vidělas a slyšela někdy něco takového?“

Jana už zaostřovala dalekohled. „Podívej se na ně, pojď se podívat.“ Naznačovala, že mi dalekohled půjčí.

„Ne ne, já nepotřebuju, bez dalekohledu mám lepší přehled.“ To tak, takový kus se vracet!

Ale stálo to za pohled i poslech. Nakrátko se před námi rozehrálo nečekané divadlo. Herci obsadili nejvyšší koruny smrků, jimiž prosvítala bleděmodrá obloha, a my jsme viděli každý jejich pohyb.

Kam se rozchechtaná samička hnula, tam samci za ní, vášnivě se jí dvořili, s napolo roztaženými křídly klaněli, jeden druhého zuřivě překukávali a ona z toho byla celá znervóznělá. Posedávala, vrtěla se a nevěděla kudy kam. Až pak najednou vyrazila prudký chechtot, takový, až jí hlas přeskočil, a s nataženým rejdovákem j­ako dobře vyvážený šíp zamířila přes paseku k západu, naproti červánkům. A dál, za hřeben. Překvapení samci zmlkli a v houfu ji následovali.

Zmizeli nám z dohledu.

Ne však z doslechu. Za chvíli se z karlovické strany znovu slabě neslo jejich nekončící hašteření.

Potom odlétli ještě dál a sem se vrátilo velkolepé ticho.

Před Amorem vyskočila zpod kořenů starého vývratu liška a namířila si to­ rovnou k oplocence. Běžela najisto. V jednom místě se ladně nadnesla a neviditelnou dírou zmizela vevnitř v houštině, jen na nás mávla bílým květem na konci oháňky.

Amor se nastražil, ale dobře věděl o šňůře připnuté k obojku. Věděl, že nemůže, a taky že nesmí. Ani šňůru nenapjal.

„Hodný Amorek,“ chválil jsem ho, „rozumný pejsek.“

Došli jsme na hraniční průsek, co se sem viditelně táhl pasekami a mlazinami až od Medvěďáku. Po něm jsme pokračovali ve stoupání a zanedlouho jsme stáli na onom zdaleka známém plochém vrcholu Orlíku.

Slunce ještě bylo vysoko nad zamženými Rychlebskými horami, které se zvedaly za hlubokým údolím. Dole se v bočním stínu těch hor doširoka rozkládalo dosud nerozsvícené město Jeseník.

K obzoru mělo slunce daleko, ale – a­ch jo! –, pod ním opět, j­ako o každém z posledních slunovratů,   č­něla do výšky šedivá, pošmourná stěna. Už teď, dobré půl hodiny před západem, se jí dotýkalo a neznatelně se za ni zasouvalo. Světlo již vydávalo mdlé, mohli jsme se do něj skoro bez zábran dívat.

A v zenitu dál provokativně vládl modrý jas, v němž se lehounce vznášela bílá letní peříčka. Už ani nevíme, kdy naposledy jsme měli to štěstí, že slunce zapadalo za čistý zemský obzor, kdy až do konce jsme mohli s napětím sledovat, jak se tam utápí, jak užuž hasne poslední jiskřička a když vyskočíš na pařez nebo na balvan, ještě jednou ji na zlomek vteřiny zahlédneš. A závidět těm, kdo sedí ve špičce tamté bílé stuhy na nebi a ještě pro ně svítí slunko celé, zatímco země pod nimi se již noří do stínu.

Záviděli jsme i dnes. Ale nelitovali. Jsme přece tady, jsme přímí účastníci tohoto jedinečného večera, začátku předlouhého soumraku, který uvede dnešní krátkou noc. Tak co nám ještě schází?

Aby si taky Amor užil, když už tu musí bůhvíproč bez večeře s námi být, odepjal jsem ho ze šňůry. Větší radost jsem mu udělat nemohl. Jen co si maličko počmuchal po okolí, už nás s veselým smíchem v očích i zvednutých koutcích vyzýval, abychom si zahráli na štafetu. Rád bude znovu dobrovolnou obětí naší vychytralosti, kdy my se ani trochu nezadýcháme, zatímco on se v dohánění vrhaných klacíků div neulítá.

Nadmořská výška dvanáct set metrů není sice nijak úchvatná, ale o málo řidší vzduch tu byl a běhání ho brzy unavilo, začal to flákat a odbíhat. Ale třeba to tak doslova nebylo, třeba jen ostrými smysly postřehl, co my ne.

Nenechal jsem ho odběhnout daleko, a to bylo štěstí. Najednou se kousek od nás na vrcholové plošině zjevil velký, světle plavý srnec. Jako duch vystoupil z karlovické strany a nehnutě stál na jejím zaobleném okraji proti nafialověle šedému obzoru. Skoro jsem se ulekl. Amor byl zrovna u mě, stačil jsem mu včas dát rukou pokyn „lehni“. Zalehl, kde právě stál. Všichni jsme strnuli. Srnec chvilku větřil, světly i slechy pátral, co jsme zač, ale my jsme se nehýbali a on si nebyl úplně jistý. Otočil se tedy a vysokými skoky za varovného dupání zmizel za hranou plošiny, odkud přišel. Jeho dvojí nebo trojí báknutí utlumilo kdesi dole neviditelné houští.

Běžel jsem se podívat. Pozdě, už ho schovala mlazina o něco níž ve svahu.

Vím, už jsem se tím kdysi chlubil, ale rád to zopakuju: odložení má Amor dobře naučené a pevně zažité. Vzpomeňte si, jak na něho ten srnec ve splašeném úprku mířil, užuž by býval na něho skočil, když si teprve ležícího psa všiml a uhnul v běhu stranou. Amor sice vstal, tak pevné nervy zas neměl, ale jen se za ním díval, z místa se nehnul. A to jsem ho to teprve učil, ještě jsem si nebyl jistý, proto mi tenkrát udělal tak velkou radost, Amorek zlatý.

Už dávno si jistý jsem. Při delším odložení se navzájem nevidíme, to když od něho odejdu někam daleko. Ale jeden druhému věříme a on dobře ví, že si pro něho vždycky přijdu. Leží na místě a trpělivě čeká na můj návrat.

(Zatímco toto píšu, náš zlatý Amorek leží pod lesem kousek za domem. Leží tam, ale nečeká. Z tohoto odložení si ho už neodvedu.

To jsem vám musel říct, ať mě to přestane pálit a mé vyprávění ať je celé.

Už se k tomu nevrátím, některé konce by měly zůstat pohřbené v nepaměti.)

Když byl srnec definitivně pryč, a také všechna zvěř v okolí varována, vrátil jsem se pro něho. Z nepohodlného lůžka v sesedlé hromádce pichlavého klestu, kde právě stál, když si musel nakvap lehnout, odvedl jsem ho na lepší místo, přijatelnější pro všechny.

Pohodlně jsme se usadili do trávy a Jana odtud našim miláčkům rozeslala zprávu, že jsme na Orlíku a že jim k dnešnímu svátku slunovratu přejeme krásné nastávající léto. Za chvilku jsme dostali odpověď od Klárky. Jak se dalo čekat, bylo jí líto, že tu s námi není.

Tady, na sedmnáctém stupni osmnácté minutě východní délky a padesátém stupni deseti minutách severní šířky, zapadlo slunce přibližně v jednadvacet hodin pět minut letního času, ale nedalo nám o tom za hustým kouřmem ani náznakem nic vědět.

Byl čas k návratu. Vstali jsme a zamířili k široké bráně oplocenky. Ve výšce pasu jsme napůl vysunuli jednu z dlouhých vodorovných tyčí. Vzniklou mezerou Amor do oplocenky ladně proskočil a my za ním neohrabaně po lidsku prolezli. Tyč jsme zasunuli zpátky mezi dvojice kůlů po stranách brány.

Strmým spádem jsme sestupovali po dlouho už nepoužívané přibližovačce.

Neviděli jsme zapadat slunce, ale ošizení jsme se necítili.

„Kolik asi lidí mělo dneska možnost dopřát si co my? Vlastně bych měl říct, kolik jich mělo chuť to udělat, koho to vůbec napadlo,“ filozofoval jsem.

„Chceš je začít počítat? Pochybuju, že by sis – možná kromě Klárky – n­a někoho vzpomněl. Moc nás takových bláznů není.“

Sestupovali jsme pomalu středem oplocenky, všechno jsme vnímali a probírali, hodnotili a radovali se, nejvíc z toho, že ti blázni jsme a nestydíme se, že je pro nás normální jít si oslavit začátek léta do hor, počkat si na západ slunce a potom v dlouhém smrákání zvolna scházet dolů, spokojeně přehlížet blízké hory a vzdálené podhůří a ještě dlouho bez problému přečíst v mapě každé písmenko a každou čárku, moci si ověřit zapomenuté jméno kdekterého vrchu… A nikam nespěchat, neboť tohle nebe úplně nezčerná, spousta hvězd ani o půlnoci k nám dnes nedohlédne skrz záplavu slunečního světla, rozptýleného ve vysokých vrstvách atmosféry. Nespěchat, prožívat ty vzácné minuty, jež jsou jenom teď a už nikdy nebudou a děkovat Bohu či Osudu, že nám dopřává být spolu, když spolu být chceme.

Temeno Orlíku se dosud po starých exhalačních těžbách jeví z dálky skoro holé. Ještě nějaký rok to tak bude, ale zblízka jsme viděli, jak už se přirozené nálety i umělé kultury dostávají z hustého drnu. Moc rychle nerostou, jak by také v takových podmínkách mohly, ještě to roky potrvá, než se známý vzhled hory doopravdy změní. Ale tady v oplocence už to začíná, nadějně se tu zvedají skupinky hotového mlází.

Mezi otužilými smrky se i křehké modříny snaží překonávat drsné klima. Jsou polámané, zohýbané, těžce pocuchané, nemyslíme si, že by z nich jednou mohly vyrůst ty štíhlé ztepilé stromy, jaké známe, jen samo přežití tady jim vezme hodně sil. Břízy vzdorují líp. I jeřáby. Smrky je ovšem taky brzy přerostou. Zatím však každý rok jejich přítomnosti zde je požehnáním pro chudou horskou půdu. Vidíme, že oplocenka zabránila nejhoršímu, bez ní by listnáče dávno, ještě jako proutky, skončily v žaludcích jelení zvěře.

Domů jsme se dostali před půlnocí.

Když jsme usínali, v tichu za otevřeným oknem něžně a přátelsky ševelil do letní noci Petrovický potok.