Mamince

Barva tvých rudých vlasů

je mým východem slunce,

jarem v křišťálové studánce

a obrazem pro krásu.

Já dal bych ti tisíc růží,

kdyby kvetly na zahradě.

Déšť však smáčel listy v sadě;

nezbylo ničeho - jen trnů v duši.

Kdybych byl malý chlapeček,

co hází kamínky na nebe,

upletl bych jen pro tebe

pampeliškový věneček.

Bohužel jsem dnes dospělým,

jen ty se dál na mě usmíváš,

ale stejně mi jednou zamáváš

a já ti zmizím s pondělím.

Žalostným steskem po domě

zabloudíš sama do komnat.

Já sám budu v Praze vzpomínat

tichým pláčem po tobě.

Tak jako slepý hledá zrak

na vodní hladině z křišťálu,

sám šeptám své duši v močálu:

Maminko - mám tě rád.