Náboženství pro nevěřící?

Nevím, jestli je nějaké náboženství pro nevěřící. Možná je, ale naprosto individuální, nekonformní. Jsem pokřtěný vůlí rodičů, protože jsem tehdy němohl být ani pro ani proti. Poslední přijímání již ani nepamatuji, Holy bible jsem naposledy četl před zkouškou z angličtiny, což už je také drahně dávno. Autorova úvaha je zajímavá, ale příliš stručná na dané téma. Bylo by zajímavé to více přiblížit, ve větší skupině lidí.

Mám to podobně. Jsem křtěná, i manžel a dokonce  i dva starší synové (zapracovala věřící švagrová), svatbu jsme měli také v kostele kvůli manželovým rodičům, kteří by jinak moc  svatbu jen na úřadě neuznali(už v r. 1961). Do kostela jsem zavedla i syny  prohlídnout si obrazy , jak to dokázali chápat. Doma je koupená Bible, kterou si kluci pročetli. Asi stejně jako Dějiny Říma, Dějiny Řecka. Čemu budou věřit jsme  nechali na nich. DFo kostela chodíme pouze při případných svatbách či pohřbech, které se tam konají a na dovolené u babičky (manželových rodičů) jsme tam též zašli . Švagrová se stará o výzdobu, synovcové ministrovali. Tolerance je třeba. Nesnáším  přehánění, faleš,čehokoliv zneužívání.

Růžo, Já občas do kostela zajdu, ale ne z povinnosti. Spíš mě oslovuje jako posvátné místo. Jsem ale křtěný, moji rodiče byli rovněž a ženil jsem se v kostele, protože si myslím, že takto oddaná manželství drží více pospolu. Nejlepší mši jsem zažil v jednom městě venku na náměstí pod širým nebem. Bylo to něco neskutečného. Náměstí plné lidí, my se synem jsme byli až na jeho protější straně. Pozorně jsem faráře sledoval. Náhle jsme se střetli očima a viděl jsem záblesk v jeho očích a cosi mezi námi proběhlo. V ten moment, setina sekundy, jsem si byl jistý, že za mnou příjde. Když mše skončila, zamířil si to přímo ke mně, přes celé náměstí plné lidí. Přišel, prohodil s námi pár vět, odkud jsme a tak, a potom nás pozval na další jeho mši, v nějaké malé chatě v horách. Na náměsí byla spousta postižených, vozíčkářů, lidí o berlích i psychicky postižených. Můžeš mi vysvětlit, Růžo, co se to mezi námi stalo? Tomu přece nemůžeš říct, že šlo o ovládání druhého.

souhlasím s K3.....*/****

K3 Je fakt, že v něco  člověk musí věřit. Nemusí to být nadpřirozené. Je to v nitru člověka. Můj dědeček byl velmi sečtělý,víra katolická -rodina, no. Ale do kostela nikdy nechodil a nepřál si  dokonce ani církevní pohřeb, babička s ním souhlasila. Co jim   kdo z církve udělal, lze si jen domyslet. Plně souhlasím s dědečkovým názorem: Někdo musí řídit vše, co se  na světě, ve vesmíru děje, ale je to spíš přírodní zákon a ne církve. K ostatním věřícím byla celá rodina tolerantní. Je to věc každého člověka. Nic se ale nemá přehánět.

Jaké náboženství pro nevěřící, když nejsou schopni věřit, tomu nerozumím. Já jsem byl zapřísáhlý ateista, asi něco jako Renata. Jenže několikrát jsem zažil jakousi katarzi, v dobách kdy jsem na tom nebyl dobře. Cítil jsem docela hmatatelnou blízkost někoho dalšího a pomohl mi to. K tomu abys věřil, a tady oponuji Růži, nutně nepotřebuješ nábořenství ani církev, stačí když věříš v toho, kterého máš v sobě a chováš se podle přesvědčení neubližovat druhým ...

Ti nejhorší k němu vůbec na audienci nedorazí. Vyrazí je už Svatý Petr u nebeský brány

Všechna náboženství sloužila k ovládání lidí, při nejlepším pomáhala lidem těšit se na lepší život po smrti. Kdyby opravdu nějaký Bůjh existoval, nemohl by se už dívat na ten binec, co na světě je. Prý Bůh je nejvýš milostivý a naopak Bůh potrestá hříšníky. Jak se to slučuje?

No já jsem byla zarytý ateista do nějakého roku 1990, kdy se ukázalo, že řada mých známých jsou věřící. Předtím o tom mlčeli a najednou mě začali přesvědčovat o Boží existenci. Bůh přece neexistuje, říkala jsem si. Až jednou... Ležela jsem na své posteli a koukala nahoru na plátěný lustr. Najednou se celý pokoj začal jakoby nafukovat a mělajsem naprosto fyzický pocit, že do něj vstoupila nějaká nehmotná bytost. Od té doby jsem pochybující ateista.:-)

Luštěnina mluví, na tom něco je. S takovou brzy porozumím mlokům, divokým jelenům a orlům, kroužícím v oblacích. Nějaké univerzální řeči

A na tom opravdu něco je!

Přemýšlíš jako dítě. Takhle se nevdáš, řekla by ti máma

Záleží... osobně se také považuji za "věřícího ateistu", sama se svojí "vírou" přikláním nejvíce k simulační teorii (nebo ne? Mívám v tom - a sama sobě - občas hrozný bordel). Proto se mi opravdu líbí myšlenka toho, že si sami utváříme svoji vlastní realitu... Zrovna včera... ležela jsem ve vaně a sledovala zbytky šamponu, které se kroutily ve všemožných obrazcích po hladině a říkala si, jak je to pěkné, kdo si toho vůbec všimne? Jakto, že jsem si toho nikdy dřív sama nevšimla? Něco tak hrozně obyčejného, přehlédnutelného, ale zároveň krásného. Možná v tomhle tkví to tajemství.

Jsme věřící ateisté. Halucinace nám spíše pomáhají, leč nejsou vhodné pro každého