Nepodara

Nepodara

Čas od času vás potká překvapení i tam, kde to léta dobře znáte a nic překvapujícího neočekáváte. Mimo krátkých období se zdržuji převážně na chalupě, polosamotě, v podhorské oblasti Jeseníků, kde v okolí bydlí jen několik starousedlíků. Nevlastním psa ani nic jiného, zvířecího. Tedy nevlastnil jsem.

Byl krásný den, asi v měsíci září, kdy jsem šel nabrat ze sudu pod okapem kbelík vody, když  zpoza sudu na mne vykouklo něco barevného, chlupatého a špinavého, což jsem po chvíli identifikoval jako kotě, s určitými výhradami.

No kotě to bylo, již větší, odrostlé, ale jak vypadalo. Málem jsem si sedl zadek. Byl jsem asi tři metry od tohoto stvoření, prohlížel si ho a ono mne. Když jsem se nehýbal, přišouralo se ke mně. Bylo evidentně opuštěné, vyzáblé a nešťastné. Vydávalo zvuky podobné mňoukání. Kožíšek mělo zřejmě dvojbarevný, špinavý, plný bodláků. Hlavička se mi zdála nepřiměřeně velká a kulatá. Proto jsem se při prvním našem setkání lekl.

Jak jsem později zjistil, hlavička byla normální, ale uši byly viditelné pouze z blízka. Jedno bylo přilepené k hlavě, druhé také, a ještě k tomu pokrčené, jako by je k hlavě někdo přižehlil, ale špatně. Navíc jsem po našem bližším seznámení zjistil, že kotě je naprosto hluché. To nebylo jediné, čím se chudák odlišovalo od koťat jiných. To kotě šilhalo tak, že jsem si z počátku myslel, že mne ignoruje. Koukalo úplně jinam. Později jsem se tím bavil, i když to ode mne nebylo moc hezké.

Myš kotě nechytilo ani náhodou, zkoušelo chytat kobylku, ale vidělo zřejmé dvojitě, takže skočilo úplně jinam. Vůbec si s tím nelámalo hlavu. Bylo velký optimista. Bylo mi jasné, že zde nemám na výběr. Buď si kotě osvojím anebo zahyne. Doma bylo peklo, ale  vyhráli jsme a stali se od toho dne nerozlučnými přáteli.

Když jsem zjistil, že kotě je navíc i téměř němé a neumí mňoukat, dostalo jméno Nepodara. Ovšem pro mne to byla Dara, Darinka. Jakoby to kotě vědělo, že jsem pro něj vše, chodilo za mnou po zahradě jako pejsek, jen jsem se sehnul, už mi sedělo na zádech a mhouřilo spokojeně oči. Byly krásné, medové. Medovou barvu měl i její kožíšek, v kombinaci s bílou.

A jak si Dara získala srdce mé manželky? Přišla k ní ke stolku před chatou, kde seděla, koukala na ni tak, že kroutila hlavou doprava, doleva, aby ji dostala do svého šilhavého zorného pole. Vypadalo to tak, jakoby říkala.“Nač máš tu věc, které vy lidé říkáte ruka, když mne nepohladíš.“ A stalo se.

Tak jsme spolu žili řadu let. Dara, ač krásy nepobrala, neměla o kocouří ženichy nouzi. Byl to úžasný pohled na klubko koťat s mámou uprostřed. Byla malá, ale srdce měla velké. Vešla se tam celá moje rodina a celá rodina byla také smutná, když Dara odešla do kočičího nebe.