Láska mého ex jako Popelka

Byla jsem sama doma. Někdo zvonil. Šla jsem otevřít. Byl to můj exmanžel. „Doubravka není doma,“ řekla jsem mu. Zeptal se mě, zda na ní může u mě počkat. Po kratším přemlouvání jsem souhlasila.

Uvařila jsem kafe. Můj ex mě nejdříve nudil tím, jak mi vyprávěl o tom, jaké dělá dobročinné skutky, jak se snažil jít na LDN a dělat tam společníka umírajícím lidem, ale nedařilo se mu to. Když už to trvalo moc dlouho, přerušila jsem jej a zeptala jsem se ho, jak to probíhá, když je Doubravka u něho na střídavé péči. Překvapivě se rozhovořil. Během vyprávění byl stále smutnější. Vycházely na povrch dost děsivé skutečnosti. Ukazovalo se, že v jeho rodině Doubravka vystupuje jako jakási Popelka a můj ex má podobnou roli, jako její otec v pohádce.

„Vždyť Tvá žena není žádná macecha,“ namítla jsem. Ihned jsem si uvědomila, že jsem měla raději mlčet. Ex začal mluvit o své původní rodině. Tam jeho otec figuroval jako diktátor. Pokud se můj ex měl ve své nové rodině projevit alespoň trochu normálně, musel se ve srovnání se svým otcem cítit jako podpantoflák a jeho děti mu měly připadat jako nezvedenci.

Pokusila jsem se převézt téma na Doubravčiny úkoly. Doubravka studovala na spisovatelku a nám oběma se dařilo jí s úkoly pomáhat.

Můj ex ale nereagoval. Stýskal si a sebeobviňoval se za smrt své zemřelé dcery z prvního manželství. „Vidím ji stále ve skleněné rakvi jako Sněhurku,“ bylo poslední co jsem mu rozuměla, než se rozvzlykal. Když se trochu uklidnil, pověděl mi, jak si bez Popelky nedovede představit svůj život ani chod jejich domácnosti. Zároveň se prý moc bojí, aby nebyla zastřelena jako Sněhurka. Jako jediný prostředek, jak ji uchovat na živu, je prý vztah ke mně. Za tu dobu ho prý z toho důvodu posunul do úplně jiné roviny. „Zašlo to tak daleko, že jsem čekal, až se na mě náruživě vrhneš hned po mém zazvonění,“ řekl mi. Nechápala jsem. „Aby Popelka nezemřela, musíme se stále milovat,“ vysvětloval. „Abychom se milovali, musíš i Ty po mě prahnout. Z toho, co s Popelkou i bez ní píšeš, si vyzobávám jen Ty pasáže, které to potvrzují a z těch si sestavuji Tvoji podobu.“ Začínala jsem rozumět. Ex se opět rozvzlykal.

Neochotně jsem k němu přistoupila a ze široka jej objala. Připadal mi jako malý kluk. Když se trochu utěšil, přistihla jsem ho, jak mi zírá do výstřihu. „Co tvoje víra?“ zeptala jsem se ho. „Moje víra nezná rozvod.“ Už mě to opravdu nebavilo. Teď ještě začne mluvit o Karkulčiných košíčcích a bude se zajímat, zda mám stále stejná prsa jako před lety. „Kde ta Doubravka lítá?“ říkala jsem si v duchu.

„Doubravce bude osmnáct, studovat nechce, má známost, shánějí podnájem,“ řekla jsem mu.  Oči mého ex opět zalily slzy. Zatemnily mu výhled, což byl účel. Už jsem ho neobjímala. „Pokud chce takto budovat jakýsi náš vztah, tak je hodně mimo,“ napadlo mě. „On si ale myslí, že na něj skočím hned jak zazvoní.“

Ani jsem si nevšimla, že jak rychle se stačil uklidnit. „Když jsi mě objímala, cítil jsem se jako malý kluk,“ překvapil mě jeho pevný hlas. „Jak jsem Ti psal ten mail, že si můžeme jen dopisovat a že Tě nechci brzdit a Ty jsi mi odpověděla, že nemusím mí obavu.“ „Vím,“ potvrdila jsem mu. „Cítil jsem se jako by jsi mi jako učitelka odpustila čas po škole,“ řekl. „Netrap se tím,“ řekla jsem konejšivě. „Jsme každý tam, kde jsme, nejsme manželé, nemáme žádný zvláštní vztah, nemusíme všechno tak prožívat.“ „Vybavuji si, jak jsem byl poprvé na škole v přírodě v první třídě,“ začal vyprávět. „Na cimře nás spalo přes dvacet. Barák tam ještě stojí, nedávno jsem jel okolo. Je z něho hotýlek. Předváděl jsem se před spolužáky. Oblezl jsem vždy celou místnost dokola po postelích a po skříních. Nejtěžší byl úsek mezi dvěma skříněmi, kde bylo umyvadlo. Prolézal jsem jej po skle zrcadla, které tam bylo položeno mezi skříněmi nad umyvadlem. Nechápu, že neprasklo. Jeden spolužák měl malou lahvičku se šampónem. Kvůli mně jí celou vylil a rozetřel po skříni. Lezl jsem v šampónu.“

Pak se na chvíli odmlčel. Zřejmě se snažil si vzpomenout si, proč o tom začal mluvit. Pak si asi vzpomněl. „Nedlouho před tím jsem byl s mamkou na táboře. Ona tam byla zdravotnice. Pamatuji se, jak jsem šel kolem vyvinutých holek. Seděly v kruhu a loupaly brambory. Pohupovala se jim poprsí. Na něco se mě ptaly a úplně mě vyvedly z konceptu. Snažil jsem se jim odpovědět a ony se o to víc smály. Už vůbec jsem nechápal proč. Jedna se mě zastala a utišila ostatní. Pověděla mi, že je to žert. Stále jsem nerozuměl, ale pochopil jsem, že to se mnou myslí dobře. Byla jako Ty v tom mailu. Ledaže by…“ Nenechala jsem jej dokončit, ale viděla jsem, že mu to konečně došlo, že k němu nic necítím.

Vytočilo mě to a tím se spustilo mé uvažování: „Ty tedy jsi do mě zamilovaný a naše láska u Vás maká jako Popelka? Ty vlastně vůbec netušíš, kdo jsem, Tobě stačí to se mnou narafičit tak, abych nebyla úplně proti Tobě a Popelka mohla makat. Až už to nepůjde, tak jsi najdeš nějakou jinou. Došlo ti vůbec, že až budeš umírat, zanecháš po sobě hřbitov mrtvých lásek, zabitých andělů?“ Viděla jsem, jak mu spadla čelist. „Co mám teda dělat?“ Vypadlo z něj po chvíli. Viděla jsem, jak se mu během mého proslovu úplně otočila nálada. „Sundej si konečně ty růžový brejle,“ vyjekla jsem. „Třeba jednou pochopíš, že svět může bejt hezkej i bez nich.“ „Řekni Popelce,“ pípl, „teda Doubravce, ať dneska nechodí.“ Zvedl se a měl se k odchodu.

Když za ním zaklaply dveře, bylo mi ho trochu líto. Hned jsem se ale napomenula, ať se nejdřív podívám sama na sebe a pak až ať někoho hodnotím.