Okna do světa 5

Mys Cap Roig

 Pobřeží, táhnoucí se k severu, je divoce rozeklané a skalnaté. Cesta, vedoucí podle něj, hned stoupá a hned zase klesá k moři. Podle pobřeží jsou rezidenční vily boháčů, pečlivě udržované i v tomto suchu armádou zahradníků. Když vylezeme na pobřežní skálu na vrcholu cesty, můžeme tyto zahrady pozorovat. Obrovské, přírodní skalky, udržované trávníky, terasy se zahradním nábytkem a zahradní pavilonky, no zkrátka luxus.

Cesta k mysu Cap Roig je dekorovaná piniemi a několik metrů vysokými květy agave. Uprostřed nedaleké pláže, v poloze přímo strategické poblíž kempu, jsme objevili kiosek a pár židlí se slunečníky. Káva chutná jako vždy výborně. Ostatně, té není nikdy dost. Gin s tonikem mi ovšem chutná také. Jen žena zůstává pouze u kávy. Cesta k mysu obchází pláž a stoupá dál od moře do lesa. Tam jsem si ovšem uvědomil, že nemám klobouk. Obyčejný, slaměný klobouk, zakoupený při obhlídce Palamosu, a který mi do této doby věrně sloužil jako důstojná ozdoba mé hlavy. Když jsem si zpětně promítl, kdy jsem ho měl naposledy na hlavě, dospěl jsem logicky k poslednímu plážovému bistru.

Přece nepřijdu o klobouk, řekl jsem si a vydali jsme se na nedalekou cestu zpět. S pomocí malého česko-španělského slovníku jsem si připravil řeč. Když jsme přišli znovu před bistro, číšník mě už vítal se širokým úsměvem a kloboukem v ruce. Přišlo mně ale líto, že by přišlo nazmar vše, co jsem si tak pracně cestou vtloukl do hlavy, a tak jsem navzdory vstřícnému gestu číšníka, odemlel svoji naučenou řeč:

„Perdone mi, seňor, pero yo olvido aqui el sombrero de paja.“ Promiňte, pane, ale zapomněl jsem si tu klobouk. Číšník se chápavě usmál:

„Si, seňor“ a podává mi klobouk.

„Muchas gracias,“ říkám zase já a oba jsme spokojeni.

Znovu stoupáme do lesa. Vrcholek mysu je dost vysoko nad mořem, dole pluje několik člunů a my jsme uprostřed moře kaktusů. Kaktusy jsou všude. Na svahu k moři, nad námi až na vrchol, všude kolem nás. Kaktusy jsou vysoké, že se v nich zcela ztrácíme a sotva mezi nimi zbývá cesta na průchod. To by bylo něco pro zahrádku doma!

Cestou na Cap Roig

Nic, než kaktusy

Poslední den 

Náš poslední katalánský den je věnován procházkám po okolí a koupání. Slunce pálí o závod a nebe je modré bez jediného mráčku. Palamos je jako vždy plný lidí a shonu. Procházíme bez cíle uličkami a ve známém bistru u moře si dáváme ještě poslední plážovou kávu.

Poslední procházka po Palamosu pro nás skončila v luxusní restauraci na promenádě. Potřebovali jsme utratit poslední pesety a nejlepší způsob, jak to provést, bylo je projíst. Nebo lépe řečeno, při pohledu na dodatečný účet, je prožrat. Pití, lehký předkrm, já pochopitelně rybí polévku a pak přišlo to hlavní. Maruška dostává smažené kalamáry, já smažené sépie a Eva pečený mořský jazyk. Chobotničky byly vynikající a Maruška nám nenechala ani kousek. Moje sépie byly tvrdé, že se sotva daly ukousnout. Nedojedl jsem. Evě číšník naservíroval velký pekáč, který by bohatě stačil pro nás tři. Plátky ryby byly proložené plátky brambor, citronu, papriky a rajčat a dohromady to mělo vynikající chuť. Pekáč byl ale nekonečný, a tak jsme se o něj podělili všichni. Po jídle káva a pro Marušku zmrzlina a pak už jsme se ani nechtěli zvedat.

S posledními pesetami jsme zaplatili autobus do Foscy. S tím nákladem v žaludcích to pěšky nebylo možné. Tento den bylo vlastně všechno poslední. I káva na terase i poslední deci vina rosada. Balíme a do autobusu dáváme zavazadla. S tetkou a Martinem stojíme na pláži, koukáme na moře a není nám moc veselo.

K večeru autobus startuje. Všichni se otáčejí zpět, směrem k Fosce, která mizí v dáli a v hlavách nám ještě doznívají zážitky z uplynulého týdne. Ale ne dlouho. Našim ranním cílem je totiž Azurové pobřeží a Monte Carlo. 

Katalánsko – Catalunya,  červenec - srpen 1995