JE TO JAKO KDYBY SE TI CHTĚLO NA ZÁCHOD, POTŘEBUJEŠ TO ZE SEBE DOSTAT VEN

JE TO JAKO KDYBY SE TI CHTĚLO NA ZÁCHOD,

     POTŘEBUJEŠ TO ZE SEBE DOSTAT VEN

Dívám se do prázdna. Připadám si, jako když v hlavě nemám naprosto nic. Jen pusto a prázdno. Ale i tak sama uvnitř vím, že to tam někde vzadu je. Jen když nad tím začnu uvažovat, vždy mi přejede mráz po zádech. Je mi to líto. Je mi z toho i smutno. Občas se mi nahrne slaná voda do očí a najednou mi slzy začnou stékat po mé tváři plné beďarů. Ano, nezdá se to, ale myslím, že mi na tom záleží víc, než by mělo. A to pořád nevím, jestli je správně. Vlastně je to jako taková blbá pohádka. Začalo to hezky a skončilo to… Třeba to nemělo ani konec?

Byli jsme čtyři. Nás Šest šesťaček. Tak nám jednou řekl Marek, protože si myslel, že do školy nastupuje šest šesťaček. A tím myslel nás. Byl ale na omylu, protože jsme byly čtyři a ve skutečnosti jenom dvě z nás byly v 6. třídě. Byly jsme všechny holky, ale nebylo nám stejně. Mně bylo dvanáct, druhé bylo o rok míň, jedné zase o rok víc a té čtvrté čtrnáct. Mně to teda jako zásadní problém nikdy nepřišlo, ale je pravda, že moje babička říkávala: „To se jednou projeví, až budete starší.” Nikdy jsem jí nevěřila, ale bylo to tak. Vlastně tomu nechci věřit doteď. Dělaly jsme stejné blbosti, poslouchaly jsme podobnou hudbu (teda jenom v začátku) a společně jsme se smály těm stejným hloupostem. Nejen tím věkem jsme  byly ale  jiné. Dvě jsme byly blondýnky, jedna hnědovláska a další měla na sluníčku odlesky do zrzava. Náš styl oblékání a také to,  kde jsme bydlely, se hodně lišily. Stejně tak i naše svačiny. Jedna měla v černé plastové krabičce domácí bezlepkový chleba s ghee, další kuskus s balkánským sýrem, třetí v zelené IKEA krabičce bagety s lososem a já rozmačkané banány s piškotem jako pro miminka. Kupodivu jsme neměly ale tak odlišné názory, které  ani nebyly tak špatné, vzhledem k tomu kolik nám bylo. Dělaly jsme všechno spolu, ale zároveň jsme se nehádaly ani si nikdy nedělaly naschvály. Milovala jsem, když jsme společně probíraly ostatní, a to nejčastěji ve škole o přestávce. Seděly jsme na parapetě a povídaly si. Do té doby, než se to stalo, jsem nikdy nepoznala, jaké to je, když se nemá člověk s druhým o čem bavit, ale přesto něco řekne, jen aby to nevypadalo špatně. Víc  jak  dva roky u nás tvz. trapné ticho nikdy nenastalo. Až potom.

Měla jsem ráda, když jsem jim mohla něco přinést a ony to nečekaly. Pamatuju si,  když jsem přijela z mé dlouhoočekávané výpravy do Londýna a přivezla jsem jim karamelky. Vytáhla jsem šustivý balíček z batohu a dala jsem ho na stůl. Ony ho rozbalily a strašně dlouho si to vychutnávaly. Zbyla po nich jen kopa papírových obalů. Každé z nich jsem také dovezla dárek. A to bylo poprvé, kdy mě jedna z nich nečekaně objala. A zrovna ta, od které bych to čekala nejméně. Říkala jsem si: „Vždyť to byla jen brož Harryho Pottera.” Ale pak mi došlo, že mě v tu chvíli, kdy jsem pocítila její tělo i dech, udělala doopravdy šťastnou. 

Společně jsme si také prošly obdobím (bylo to, když jsem byla v 6. třídě), kdy jsme byly najednou středem pozornosti. Teda přesněji ne my čtyři. Jen JEDNA Z NÁS. Ta nejhezčí a nejvtipnější - alespoň podle těch, kteří si s ní psali a dělali to, co jim přišlo, že je legrace. Já jí to ale nemám za zlé, protože mně by se to taky líbilo. Komu taky ne? No jo, jenže už to tehdy začalo. Připadala si, že je něco víc než ostatní, než my. Začala mít svá tajemství. 

Tohle se dalo přežít. Protože za nějakou dobu to skončilo, ale u nás to měla na talíři den co den. Celé to bylo akorát naivní a především leda tak k smíchu. 

Jednoho dne to ale přišlo. A to skutečně. KRIZE PŘÁTELSTVÍ (tak jsem to našla na internetu). 

Bylo to na našem prvním společném lyžáku. Dozvěděly jsme se to. Samozřejmě ne od JEDNÉ Z NÁS. Ale bylo to jasné. ON a JEDNA Z NÁS. Všechny jsme věděly, co to znamená. A JEDNA Z NÁS taky tušila, že to víme, a nebyla z toho moc nadšená. Chtěla si zase dělat tajemství. Takže totožný průběh jako předtím. 

Horší to být začalo až potom, co jsme se vrátily. JEDNÉ Z NÁS už bylo patnáct a byla v 9. třídě. Což znamenalo, že se chtěla hlásit na průmyslovou školu. Byla  z  ní  velká holka, ale holt nebyla dospělá. Bohužel si to ale myslela. A my jsme se jí nikdy nemohly vyrovnat, protože jsme byly podle ní malí prcci. ON byl o… let starší a už dávno plnoletý. Prostě z nás byly ty, co to nikdy nepochopí. 

Říkávala: „To jednou pochopíte.” Tak v tu chvíli byla doslova na zabití. Byly jsme naštvané, že nám to neřekla, a čekaly jsme, až nám ho ukáže. 

Jednou mi zabrněl mobil. Byla to zpráva. Vyfotila nám HO a poslala. A od té doby se už ničemu nedivím.

JEDNA Z NÁS je hodně pěkná, má hezkou postavu i obličej, chytrá, i když o tom neví, hezky kreslí, nezkazí žádnou legraci, ale zároveň tě i pochopí a dokáže ti pomoct. Řekla bych ideální holka. Ale ona byla hlavně svá. A to každý pozná až po čase. I ON.

A už to jelo z kopce. Ve škole jsme se setkávaly každý den, ale čím dál tím míň jsme se bavily a čím dál tím víc JEDNA Z NÁS chtěla vědět náš názor na NĚJ. Ona samozřejmě už dávno věděla, že s tím ( a s ním) nesouhlasíme. V autobuse bylo také hlavní téma uvažování nad tím, jestli je ON pedofil? Neustále mi vrtalo hlavou, proč on a proč teď? Možná se jen neměla o koho opřít, tak si našla JEHO. Vždyť měla nás. Nechápala jsem to. Také jsem jí nikdy svůj názor nechtěla říct. Čím dál tím víc byla naše krize horší, tak mi na ní začalo záležet mnohem víc, než kdy předtím, a proto jsem jí nechtěla ublížit. Jednou ale stejně přišlo na to, že se mě už poněkolikáté zeptala, a já  jsem nebyla schopná se jí ani dívat do očí. Okamžitě se mi začaly pomalu spouštět slzy a...

Naší krizi přátelství to ale moc nepomohlo. Dřív nás spojoval např. Marek. U něho bylo totiž vždycky co probírat. Zkrátka byl prostě jiný než my. A to, že ta JEDNA Z NÁS šla k němu nevím pro co, možná pro útěchu? Pro porozumění? Protože ji u nás nenašla, bylo pro nás nepředstavitelné. 

Nějak to bylo lepší. Nevím čím to, ale bylo. Ale neříkala bych tomu rozhodně, že už se to vrátilo zase zpátky. A v tu chvíli jsem zjistila, že už to asi nikdy nebude takové jako dřív.

Přišel konec roku a den vysvědčení. JEDNA Z NÁS se dostala na svou vysněnou střední školu. Byla jsem ráda. 

Ne protože  už  bude konečně klid,  až  tam  nebude,  ale protože jsem jí to jednoduše přála. Všichni ve škole se s ní loučili. A já jí tradičně dala malý dáreček. Byly to dvě zlaté obálky kde stálo: ŠEST ŠESŤAČEK. Byly to fotky od první chvíle, co jsme se my čtyři seznámily. Všechny jsme si je rozložily u našeho parapetu a společně vzpomínaly. Bylo to pěkné. Všechny jsme JEDNU Z NÁS objaly a bylo to. Bylo to hrozně zvláštní. Sama jsem nevěděla, jestli jsem ještě pořád naštvaná nebo ne. Byla jsem.

24. července jsem napsala na naši skupinu Šest šesťaček: 

Ahoj všichni, 

doufám, že si užíváte naplno své prázdninové dny :) 

Přijde mně vlastně hodně zvláštní, že píšu právě sem. Protože tady psaly naposled holky v květnu a to se bavily o vodě. A navíc píšu já, která se nepodívá ani na mobil :) Píšu skoro uprostřed prázdnin, protože mě napadlo, jestli bychom se nechtěly potkat (snad nejsem jediná, koho to napadlo). Mohly bychom společně zajít třeba do města na Božský kopeček... Záleží kdy máte čas a jestli máte chuť? Já mám čas celý příští týden. Myslím, že bychom si měly odpočinout od  těch  prázdnin a vidět se. Nebuďte jak já a odepište :) Mějte se.

Doopravdy jsme se o těch prázdninách sešly, teda jen tři. Jedna neměla čas. A to v Lužánkách. Když jsem tam jela, řekla jsem, že cokoliv se tam stane, můžu za to já. Měla jsem strašný strach, že to bude trapas. Nebudeme vědět, o čem se s JEDNOU Z NÁS máme bavit… 

Daly jsme si zmrzlinu a samozřejmě to bylo v pohodě. No, sice setkání bylo takové nepřirozené, ale podle mě nutné. Protože jinak bychom se přestaly vídat úplně. A to by byla škoda. Udělala jsem to, protože mi chyběla. Nejvíc její vůně. Poznala bych ji kdekoliv. Ale  chybělo mi také sednout si a jen tak se na ni dívat. Pozorovat její pihy, linky, které měla na víčkách (a nikdy si je nedělala), a to jak si přehazuje vlasy. To všechno mi strašně chybělo.

Takto jsme se sešly ještě na podzim, když jsme slavily narozeniny. A včera se slavily zase ty moje. Sice jsem je měla už před dvěma měsíci, ale to tolik nevadilo. Hlavně jsme se strašně dlouho domlouvaly na termínu. Nikdy bych nevěřila, jak je těžké domluvit se s JEDNOU STŘEDOŠKOLAČKOU, s jednou, co se chystá na přijímačky, a s další, která má docela volný týdenní harmonogram. A hlavně se mnou. No potěš koště! 

Stala se velká věc. Dozvěděly jsme se, že JEDNA Z NÁS a ON už  nejsou spolu. Ačkoliv to může znít, že se všechno stalo strašně rychle, byli spolu víc jak rok. Na to, že to byl její první vztah, to bylo dlouho.

No jo, a teď přišel den oslavy. A já jsem celý den přemýšlela, jak se jí na to nějak šikovně zeptat. Samozřejmě mně to mělo být líto. I když jsme na to ani já, ani ostatní moc nevypadaly. 

Sešly jsme se všechny u mě doma. A já se začala vyptávat, co je nového. A když JEDNA Z NÁS vyčerpala všechno, co by nám řekla, zeptala jsem se znovu. A ona sama věděla, že to víme. Čímž nám celou situaci značně ulehčila. Všechny jsme se začaly vyptávat dál. A ona nám to všechno řekla. Mrzí mě, že nám už tolik nevěří. Protože si myslím, že kdybych se jí na to nezeptala, tak by nám to sama od sebe nikdy neřekla.

A najednou se to pomalu začalo uvolňovat. Všechno. ONA se nedívala neustále na mobil. Totiž pokaždé, když jsme se potkaly, ten telefon doslova hypnotizovala. Každou minutu se dívala, jestli už jí náhodou nenapsal. Dokonce se s ní dalo i normálně bavit. Nebylo to tak, že by si připadala nějak dospěle. Ani tak, že má něco víc než my. Jednoduše to byla ONA. Smála se. A ne proto, aby to nevypadalo blbě. Protože sama chtěla. 

Když se setmělo, šly jsme ji doprovodit na zastávku. Ujelo jí to před nosem. Tak jsme tam s ní počkaly. Mohlo nastat trapné ticho. Ale nenastalo. Až jsme autobus viděly přijíždět, nastavila jsem ruce nahoru, aby uviděla, že ji chci obejmout. V jednu chvíli to vypadalo, jakoby se rozmýšlela, jestli to udělá. Ale v tu ránu jsem to zase ucítila. Vytvořila jsem tak dlouhý nádech, abych nepřišla ani o chvilku té vůně. Pocítila jsem i ji. „Děkuju.” řekla jsem. Za co jsem jí ve skutečnosti poděkovala?