Cheopsova skříň

Chodit s holkou je všeobecně považováno za docela fajn záležitost. Předpokládám samozřejmě, že to platí i obráceně. Obvykle jsou s tím spojeny nějaké ty radosti, ale samozřejmě i starosti. Třeba jako snaha jí vysvětlit, že tu novou skříň, kterou mermomocí chce, ve skutečnosti nepotřebuje. Místo toho jsem jí zkusil navrhnout, že místo skříně by bylo do jejího již tak nevelikého bytu mnohem lepší pořídit sušičku na prádlo.

My muži, jako bytosti rozumu, zkoušíme argumentovat praktičností. Ženy, jak je známo, jdou na všechno hlavně přes pocity. Moje snaha vysvětlit, že sušička kromě té skvělé vlastnosti, jíž je sušení mokrého prádla, zabírá mnohem méně místa než taková skříň, a co je nejdůležitější, dorazí většinou již v celku, dopadá na úrodnou půdu jen částečně.

Vyzdvihuji proto její multifunkcionalitu a poukazuji na naprosto zřejmý fakt, že taková sušička tedy nejen suší, na rozdíl od sušáku na věčně vlhké lodžii, ale můžete v ní usušené prádlo následně i rovnou nechat, podobně jako na sušáku na věčně vlhké lodžii, a tak dokáže celkem slušně suplovat roli skříně. Voilà! Ano, je fakt, že když se potom chcete obléct, celý proces sice trochu připomíná losování Šťastných deset, případně ruskou ruletu, protože když ve snaze z ní vylosovat trenýrky po ránu s očima slepenýma ospalky už po sedmé vytáhnete podprsenku, tak se máte chuť zabít. To ano. Ale pokud má člověk trochu hravou povahu, jako třeba já, dokáže i z této zřejmé nevýhody udělat přednost a náležitě si ji užít. Pečlivě připravenou argumentaci ušetřeným časem, který nebude potřeba vynakládat na žehlení, skládání a přeskládávání oblečení do skříně, která tím pádem prostě není vůbec potřeba, by zajisté ocenil i takový rétor, jako byl Cicero (který na tohle měl mimochodem otroky), nicméně na moji přítelkyni nezabrala.

Skříň chce. Dokonce si ji už vybrala. Je to její byt, koupí si ji sama. Tak, ať jí do toho nekecám. Samozřejmě. Proč se mě vůbec ptá? Ne, to nebyla řečnická otázka.

Dobře, dobře, kup si, co chceš. Její 2KK mi přišlo už tak trochu malý pro dva lidi, ale jednu skříň to asi ještě snese. Zvláště pak, když jsem si znovu vyslechl, jak její babička žila v 1+1 se svými rodiči, manželem, dvěma dětmi, a sestrou s jejím manželem, a jak na to do teď s láskou vzpomíná. Na to si ona musela znovu vyslechnout, že zlatý věk socialismu je naštěstí už dávno pryč.

Nakonec jsem byl požádán, jestli bych jí nepomohl skříň dopravit do bytu, a pak jí asistoval s jejím skládáním. Tvrdila, že by si to udělala sama, čemuž jsem věřil, neboť je to neuvěřitelně samostatná a schopná moderní žena, která disponuje řadou výjimečných talentů, třeba jako psát legislativní návrhy a nejroztodivnější právní fabulace, které jsou tak pečlivě formulované, že jim téměř nikdo nerozumí, ovšem postrádá prostorovou představivost, tudíž dešifrovat návod na sestavení skříně, který je složen výhradně z obrázků, by pro ni mohl být nepřekonatelný problém.

Nic nepotěší muže tak, jako vědomí toho, že ho žena potřebuje. A v dnešní postfeministické době je takových okamžiků čím dál tím míň. Tudíž jsem nadšeně souhlasil. Mé nadšení nebylo evidentně zcela patrné, neboť mi řekla, že si tu skříň teda klidně sestaví sama, ale ode mě bude aspoň potřebovat, abych jí podle plánu říkal, co má dělat. Aby ona montovala, skládala, šroubovala, zatloukala a montovala, a já bych jenom četl obrázky? To teda ne, já ti tu skříň smontuju!

Jsou komody, skříňky, skříně, větší skříně, velké skříně a šatní skříně. No, a pak je tu ještě ta věc, kterou z malého náklaďáku složili dva týpci před vchod paneláku. A ujeli. „To se ti do bytu nemůže v životě vejít,“ povídám a vyděšeně se rozhlížím po bezpočtu různých pečlivě zabalených krabic. To její „ale, prosím tě,“ mě bude pronásledovat do konce života.

Postupně jsem jednotlivé kusy nanosil k výtahu. Zdejší výtah je velmi svérázný kus techniky. Několik let po sobě zvítězil v soutěži o nejpomalejší výtah Střední Evropy. Loni skončil jen těsně druhý. Za běžné situace jenom morbidně chromí nevyužijí služeb přilehlého schodiště. Kdejaký sto let starý páter noster je oproti tomuhletomu hotový Usain Bolt mezi výtahy. V širší světové konkurenci se o stupně vítězů rval s proslulými izraelskými šábes výtahy. Neslyšeli jste o nich? Výtahy, které o šabatu jsou naprogramovány tak, aby zastavily v každém patře. Což je hrozně skvělé, když vás ve třiadvacetipatrovém hotelu ubytují do čtyřiadvacátého (několikrát se mi poštěstilo bydlet v patře, kam ani výtah nejezdil, byly tam v přístavku na střeše kutlochy pro personál, a ne, já jsem nebyl personál) a vy do něho v dobré víře v přízemí omylem nastoupíte. Někdy kolem desátého patra mi začalo docházet, že asi bude něco špatně. No nic, jsem přesvědčen, že jednoho dne se na kladenský výtah budou jezdit dívat turisti, jako na místní technickou kuriozitu okresního významu.

Čas od času je ale potřeba ho vzít na milost, přeci jen jsme bydleli až pod střechou. Bydlet v sedmém patře s sebou nese řadu výhod. Například máte krásný výhled. A skutečně, z oken lodžie je vidět zbytky parádní Poldovky a místní teplárnu s neustále čadící chladící věží. Za velmi dobré viditelnosti, a když teplárna nevyrábí přízemní mraky, můžete v dálce zahlédnout dokonce Ještěd, v jiných dnech je ale vidět alespoň Říp, Sedlo, nebo Malý a Velký Bezděz. Nevýhodou je, že během léta je tam jako ve skleníku. A protože se léta u nás prodlužují, normálně bydlet se tam dá jen v zimě. Kdy málokdy bývá vidět dál než na tu Poldovku.

Abych si ušetřil hromadu práce, využil jsem tedy zcela logicky služeb zdejšího zpomaleného výtahu. Naplnil jsem ho krabicemi, zmáčkl sedmičku, a rychle vyskočil ven. Pak jsem vyšel do sedmého patra a čekal.

Slyšeli jste někdy o dilataci času? Přesně to se začne dít, když se dá výtah do pohybu. Rozjíždí se tak pomalu, že se spolu s ním zpomaluje i čas, který plyne oproti mnohem rychleji se pohybujícímu objektu, mně na schodech, o tolik pomaleji, že by si zasloužil pozornost experimentálních fyziků z Akademie věd.

Tři nekonečné cesty, a většina budoucí skříně byla nahoře rozeskládaná všude po bytě. Průser byl, že dole zůstaly dva kusy, které byly tak široké, že se do výtahu nevešly ani napříč. O takhle malinkatej kousíček!

Co v tom sakra je? Tyto krabice nejenže byly větší, ale i výrazně těžší než ostatní. „To budou asi zašupovací dveře se zrcadly,“ slyším. K čemu je na skříni zrcadlo? Hned z několika důvodů, tak zaprvé například opticky zvětšuje jinak malý byt, ve kterém je ale právě díky přítomnosti nové skříně se zrcadlem paradoxně ještě o to méně místa. No a za druhé…. teď nějak nevím.

Dobře. Dveře se zrcadlem. Budu si muset dát pozor, neboť zrcadla mají takovou nepěknou vlastnost, že se po nich požaduje, aby zůstala vcelku. V opačném případě to má docela zásadní vliv na jejich funkci. Tudíž můj následný výstup na Mount Panelák s hrozivě neforemnou krabicí, ve které byly dveře od skříně, do nichž byla vsazena zrcadla, byl ztěžován, když pomineme již tak nestoudnou hmotnost a špatně uchopitelné rozměry, neustálým strachem o to, abych do něčeho nevrazil, a to blbý zrcadlo nerozbil.

Když jsem míjel třetí patro, začal jsem tak nějak tušit, jak se asi cítili egyptští otroci při stavbě pyramid. Už jenom chybělo, aby mi nad hlavou někdo práskal bičem. První velká krize přišla v pátém patře, kdy jsem ji málem upustil. Musel jsem si na chvíli odpočinout. Druhá krize přišla v šestém patře, no a třetí poslední v patře sedmém.

„Seš v pořádku? Seš úplně bílej,“ povídá moje holka s neskrývanou obavou v hlase. „Arghthg,“ povídám já, což mělo znamenat něco jako, „jo, jsem v pohodě, úplná brnkačka.“ S druhým kusem mi šla raději pomoct.

Konečně bylo všechno v bytě a vybalené z krabic. Čas se pustit do montování. Vždycky, když jsem dostal nějaký kus elektroniky nebo nějakou komplikovanější hračku, můj táta trval na tom, abych si k tomu přečetl návod, nebo příručku. Já na to pfff, a vždycky jsem mávnul rukou, že tyhle věci jsou intuitivní, to je jasný, jak se to dává dohromady, jak to funguje, což ho samozřejmě vždycky strašně vytáčelo. A tak to bylo v naprostém pořádku, děti mají v popisu práce vytáčet svoje rodiče.

No, jestli si teď myslíte, že jsem se do stavby skříně pustil, aniž bych otevřel návod, tak bych vás rád ujistil, že zase takový idiot nejsem. Jasně, že to byla první věc, kterou jsem otevřel. A pak jsem začal počítat. Jen inventura všech dílů, šroubků, hřebíčků, šroubů, … mi zabrala asi tři čtvrtě hodiny. Moje holka z toho trochu kvetla. Byla hrozně znuděná, že se její vysněná skříň ještě nestaví, a nervózní, kdy se do toho konečně dám. Asi desetkrát mi zopakovala, že to nemusím počítat, že tam vždycky všechno je. Já nedbal, jen abych mohl po tři čtvrtě hodině vítězoslavně zvolat, že teď na sto procent víme, že tam skutečně všechno je. A dal jsem se konečně k úlevě všech přítomných nás dvou do práce.

O tři hodiny později a tři stránky návodu dál jsem narazil. Do prdele, to do sebe nepasuje! Chystal jsem se začít skládat velké kusy dohromady. Ale někde se stala chyba. Kroutíce hlavou jsem zalistoval o další tři stránky dál, abych si teda zjistil, jak to bude pokračovat. Vzpomínáte, jak jsem se ještě před chviličkou chvástal, že jsem se do návodu podíval? Podíval, ale jen na první stránky. Kdybych si ho prolistoval celý, kdybych si ho prolistoval celý, tak bych třeba zjistil, že jsem ho celou dobu držel obráceně, tudíž všechny předšroubované šroubky a takové ty kolíčky, a příčky, jsem měl na jiných místech, než měly být. V tu chvíli jsem začal spatřovat další výhodu v tom mít byt v sedmém patře. Člověk nemusel aspoň nikam daleko, když se rozhodl, že se potřebuje zabít.

Moje holka se mi tehdy asi deset minut strašně smála. Nakonec jsem se musel smát taky. Některé kusy jsem tedy zase rozebral a předělal. Tahle legrace mě stála naštěstí jen necelou hodinu času. To bylo skoro jako jedna cesta zdejším výtahem.

O téměř dvě stě sedmnáct let později skříň konečně stála. A mě hrozně těší, že to všechno nebylo zbytečné. Až pojede někdy na Kladno obdivovat proslulý výtah, vystoupejte (záměrně neradím vyjeďte) do sedmého patra a věnujte trochu svého obdivu i památné skříni se dvěma zrcadly. Je to takový můj hotový non omnis moriar.

Ale, jak jistě tušíte, tohle všechno se mi samozřejmě nestalo.