Tři jezevčíci

Lovka

Lovku jsme dostali jako půlroční. Její původní majitelka byla starší paní a nestačila jejímu temperamentu. My jsme byli rodina s dětmi a myslela si, že se jí bude u nás líbit.

Prohlídku našeho bytu začala divokým obíháním a prolézáním všech koutů. Líbila se jí smotaná molitanová matrace, kterou probíhala sem a tam. Její oblíbená hra byla hra na honěnou.

Svoji rozrušenost dávala hlasitě najevo. Když jsme jeli v autobusu, celou dobu kňučela, popřípadě vyla a na každé zastávce chtěla vystupovat. V čekárně u zvěrolékaře dělala to samé, ale mělo to výhodu, že jsme šli pokaždé první na řadu .

Dokázala být velice roztomilá. Zvědavě se rozhlížela kolem a radostně přitom mávala ocasem. Když jsme byli venku, lidem se to velice líbilo, přicházeli k nám a ptali se, jestli si ji můžou pohladit. Ona si pak blaženě ucvrkla a lehla si na záda.

Ráda si užívala svobody. Pouštěli jsem ji i z vodítka, protože si myslíme, že možnost proběhnout se bez vodítka patří k psímu životu. A ona někdy utekla. Zpočátku jsme se ji pokoušeli honit. Ale bylo to zbytečné. Jednou vnikla do kuchyně restaurace a vylekala kuchařku, která si ji nevšimla. Tenkrát se pokoušelo jí v té kuchyni chytit více lidí, ale nepodařilo se. Byla velice mrštná. Později už jsem ji nehonili a čekali až přijde. Chodívala tak zhruba za tři hodiny. Vždycky na nás někdo zazvonil, že náš pes na nás čeká. Vracívala se v době, kdy ještě chodili lidé. Pak se stalo, že přišla až ráno a zaštěkala pod okny.

Byla u nás asi dva roky. Jednou se nevrátila.

Pes na návštěvě

Po Lovčině odchodu jsme byli nějakou dobu bez psa. Ale chtěli jsme zase jezevčíka. To bylo tak – jezevčík byl pes maminčina dětství, vyprávěla nám příhody, které s jezevčíkem zažila, a tak přišlo nám všem přirozené, že nejlepší pes do paneláku je hladkosrstý jezevčík. Takže jsme hledali hladkosrstého jezevčíka. Všichni naši známí o tom věděli a poslali to dál.

Jednou nám řekli, že vědí o psu. Toulá se už dlouho v okolí blízké vesnice a nikdo neví odkud přišel. A tak ho dovezli. Byl to dospělý pes, dost hubený. Bylo to na podzim. Říkali jsme mu Brit.

Byl nervózní, ale říkali jsem si, že nás nezná, je to změnou prostředí a že si zvykne. Zvykl si na režim v rodině, ale byl pořád trochu jako na jehlách. Bylo patrné, že je zvyklý na les. Když z televize zaslechl zvuky lesa, pozorně poslouchal a seděl s hlavou nakloněnou na stranu.

Jídlo mu chutnalo a na jaře už hubený nebyl.

Pobyl u nás asi pět měsíců. Pak utekl. Někdo říkal, že viděl takového psa jak nastupuje do autobusu a jede přibližně tím směrem, odkud ho dovezli.

Brit

Pak jsme byli nějakou dobu zase bez psa až jsme dostali vzkaz od paní, která chovala vlčáka a kočky: “Mám malého jezevčíka. Ten, kdo ho původně chtěl, ho odřekl a tak ho nabídli mě a já jsem si ho vzala. Myslela jsem si, že psa máte, proto jsem vám nic neřekla. Jestli chcete, je váš.“

Tak jsem dostali Brita. V té době už půlročního a slyšel na jméno Janus. To se nám ale nelíbilo a přejmenovali jsem ho na Brita.

Brit si rád hrál. Házeli jsme mu hračku a on ji nosil. Schovávali jsem mu ji a on ji hledal. Rád skákal přes překážky. Napomínali jsme ho, aby se mírnil, protože měl od narození vykloubené přední nohy. Když skákal do dálky, přední nohy se mu podvrtly. Ale on na to nedbal. Vždycky se podíval jako by říkal: „No co, trochu jsem to přehnal, ale vždyť se nic nestalo.“ Přední nohy měl do „O“, ale celkově to byl pěkný pes. Rád chodil ven. Nabízel se každému jako doprovod pokud nebyl opravdu velice unavený.

Byl to pozorný pes. Všímal si co a jak děláme. Pod vánočním stromečkem s baňkami chodil opatrně a žádnou neshodil. Když dojedl, nezapomněl dát najevo, že mu to chutnalo. Věděl, kam chodíme pro maso a když jsme šli okolo, nabádal nás pohledem a pohybem těla, abychom vstoupili do prodejny. Když jsme přinesli maso v tašce, okázale natáhl vzduch, projevoval radost. Když měl pocit, že je někdo smutný, šel ho olíznout.

Říkali jsme mu, že je náš mazel. Lehal si na nás, pokud jsme leželi na zemi, tulil se, pokud měl příležitost.

Byl to kliďas. V autobuse i u zvěrolékaře se choval klidně. Byli jsme s ním i na dovolené, jeli zájezdovým autobusem, spali v kempu.

Vodu si neužíval, zvláště mu vadilo, když se mu voda dostala do uší. Umytí ve vaně přetrpěl a pak se ještě otřepal a dosušoval na koberci, přestože jsem ho předtím vytírali ručníkem.

Neutíkal, když jsme ho pustili na zavolání přiběhl zpátky.

Jednou utekl za fenou a přejelo ho auto.