Kdo neochutnal...

S křenem na šmak

Jako pan Svoboda z Hrabalových Slavností sněženek, veliký jedlík a školitel salámů, ta ženská nevěděla, co dřív koupit. Dvacet deka vajíčkového salátu a ještě tamten, pani, to je jakej, aha, tak toho patnáct, a šunkový koleno třicet deka a šest nožek frankfurtských párků... Holka s kšiltem už byla nešťastná, i když by mohla být ráda, že večer nebude muset natírat octem přesčas, u chladicího pultu se štosovala řada a ženská pořád těkala od uzeniny k uzenině, aby na nějakou lahůdku nezapomněla a večer u televize jí to nepřišlo líto. A tak se lidé v řadě seznamovali, pracovali, babička upletla vnučce svetr na příští zimu, známá spisovatelka dopsala poslední tři kapitoly románu o protektorátu, poslední dvě o normalizaci a celý jeden román o velikém břemeni mateřství, soudce vyřešil spletitou kauzu a předepsal si rozsudek včetně odůvodnění, na senát nehledě, řada už se táhla ven na Letenské náměstí, postupovala ke Spartě, zachvíli byla až k Hradčanské, takže dopravní podnik byl nucen ze Špejcharu vypravit přídatné spoje, jenže to nebylo dost a řada sahala až k Hládkovu, to už se věc dostala do regionálního rozhlasu, lidé sahali do Břevnova a Bělohorskou ke kopci, rozhlas hlásil místní kolony, uzavírky a objížďku, nakonec se letenská řada spojila s docela kratičkou řadou břevnovskou u sesterské Billy, takže nikdo nevěděl, do kterého krámu stojí frontu, to zas začly hádky a strkanice, každý chtěl kratším směrem, ale to prr, ozývalo se, zatím vyšly všechny tři romány známé spisovatelky, soudce vyhlásil rozsudek online s ohledem na epidemickou situaci přímo od pultu, a ženská že teda ještě deset deka debrecínky na šmak, s křenem přijde vhod, a to bude asi tak všechno, pani, položila obřadně balíček do koše a kolébala se na vratkých nohách od pultu ke konzervám.

Kdo neochutnal...

Kráčejí ulicí Na Poříčí a jedna má přes rameno skládací kulomet. Dvě strážnice - kulometčice. Na Florenci upevní hlaveň k závěru, závěr k pažbě, přišroubují roznožku, ulehnou a budou bránit vlajku. A bude to lítat a řvát a všude oheň a smrad střelného prachu, kdo neochutnal, neuvěří. A až jim dojdou náboje, nahými prsy se budou bít, hroty dlouhé a ostré jak bajonety budou vrážet nepřátelům do úst. Kdo neochutnal, neuvěří.

Oktagon

Na Národní botičkují drzý auťák. "A už má vystaráno, hajlz," komentuje chlap proces montáže botičky na kolo džípu zastaveného uprostřed chodníku před galerií plnou obrazů jelenů v říji, "tihle ševci, to je jinačí komando."

Přibíhá řidič. "Vypič, vole, vypič," tahá policajta za límec, na svůj džíp je háklivý, je to jako by mu osahávali ženskou. Policajt vstává z podřepu, v ruce klíč šestnáctku, vzal by ho přes palici, ale služební předpisy mu ukládají využít prostředky v určeném pořadí. "Hele, hele, nedělej vlny," varuje řidiče, klíčem si ho drží na distanc. Ten nepřestává dorážet. Chlap hecuje policajta: "Natankuj mu plnou. Neser se s nim!" Policajt požaduje legitimaci, řidič rozhodí rukama, policajt se skrčí, nabere ho v pase, zdvihne do výšky a jako Karlos Vemola s ním mrští o zem.

"To byl tejkdaun, panečku," vykřikuje nadšeně chlap.

S bolavými zády a stvrzenkou na pokutu řidič odjíždí k nábřeží.

"Lepčí než Oktagon," pochvaluje si chlap a jde spokojeně domů. I ostatní diváci se rozcházejí po svém, plní dojmů z pěkné podívané, ženy zvlhlé v hedvábí. Jenom škoda, že se mu ta hlava nerozstříkla vo asfalt, mumlá si ještě chlap pod nosem.