Skoropohádka úplněknihovnická

Když zůstanete zticha chvíli,

povím vám, co jste netušili.

Je to moc tajné - však to znáte,

tak pssst, ne že to rozkecáte.

Je v Praze jeden starý dům

a padá na něj těžký prach,

kdo se však umí oddat snům,

dozví se víc, jen žádný strach.

Po celých sedmdesát let

v tom domě plno knih je k mání,

školáček, matka, ba i kmet

mířili do něj za poznáním.

Málo kdo ale asi ví,

co ukryto je za regály.

To je to pravé tajemství -

v každičkém koutě - skřítek malý.

A knížka co na polici tu stává,

život svůj žila toulavý.

Tomu, kdo na dlaň si ji v touze dává,

svůj příběh ráda vypráví.

Stařeček dům, už žádná sláva,

začíná nějak postonávat.

A člověk, hlava nenechavá,

se rozhodl ho kurýrovat.

Přijeli páni odborníci

a je jich rázem všude kolem jako much

Vyděsili se trpaslíci,

co živi, neviděli takovýhle ruch

A hned pak houfy bdělých knihovníků,

od večera až skoro k ránu,

přestrkávají knihy na vozíku,

nacpané v bednách od banánů.

Skřítkové malí zmatení

do baťůžků si knížky balí.

Budou mít velké trápení.

Jaký je osud čeká v dáli?

A knihovníci nemaj´  zdání,

co se tu dějě za noci,

že trpaslíci do svítání

snaží se knížkám pomoci.

Vyrojili se trpaslíci

ve starém domě u vodárny.

Už kopou otvor na ulici

a jejich útěk zdá se zdárný.

Pár cihel ze zdi vypadlo,

z oblohy sluníčko zírá.

Je to jak němé divadlo.

Kde se tu vzala ta díra?

A už se skřítci škrábou dolů,

malíři zbyla prázdná paleta,

pod oknem rozloučí se spolu,

rozbíhají se všichni do světa.

Dům tady čeká v polospánku,

až si ho lidé opraví.

Vždyť už měl málem na kahánku,

stát tady, to je o zdraví.

A trpaslíci pěkně v hloučku

si zatím tajně najdou skrýš.

Když budeš pěkně potichoučku,

možná je někde uvidíš.

Pak až bude dům opravený,

vrátím svá slůvka do řádky,

zacinká skřítek na rolničku

a bude konec pohádky

            *?*