Marta

Markel, to co píšeš, znám. Z druhé strany jsem to poznala na vlastní kůži až když už jsem byla jednou nohou v (invalidním) důchodu. Souhlasím s tebou, že spousta sester se při výběru povolání "netrefila"...většina z nich pak od lůžek naštěstí uteče, třeba i mimo obor. V ambulanci se dá protivná sestra "vydržet", ale u lůžka je to pro pacienty trest.

Přeji ti zdraví i imunitu, kterou jsi díky prodělání covidu zjískala. Cena možná byla příliš vysoká, ale zvládla jsi to a jaro bude určitě to jedno z tvých nejkrásnějších...a nejen jaro. Drž se!

Byla jsem s kovidem před měsícem v nemocnici, před tím doma jen malé týdenní nachlazení a pak kolabs, záchranka a probrala jsem se v nemocnici na kapačkách, to byl fofr. Rozdíly v přístupu sester k pacientům jsou veliké, za těch 14 dnů jsem to pocítila na vlastní kůži. Říkala jsem si, proč ta nerudná sestra dělá tuhle práci. Vím, byla unavená, měla toho hodně na práci, byla nedospalá, ale stejně... A pak jiná sestra, neskutečně milá a empatická. Starali se o mne dobře, to musím říct.  Každý den děkuji Bohu, že mne tu ještě nechal. Jsem na světě moc ráda :-)). Tak jak letos čekám na pořádné jaro, tak  jsem nikdy nečekala. ***

Jelikož byla moje maminka vrchní sestra, moje sestra je lékařka a manžel byl také vždy ve vedoucí funkci, byla jsem asi "dobrá" podřízená. Chápala jsem i "druhou stranu". Vím, že to, co zmiňuješ, je dost častým jevem. Je to škoda, protože právě v nemocnicích by spolupráce měla být na jednom z prvních míst. Je to jako všude - o lidech.

Při návštěvě nemocnice mám vždycky dojem, že mezi lékaři a sestrami probíhá nějaký skrytý konflikt.

Jirko, vidíš a já si ani nevšimla...nějak to neřeším ;-)

Marcelko, opomněl jsem odkliknout tip, napravuji.

Smutné, krásně napsané, zaujaly mě i verše, TIP

krásné verše...

StvN, potkala jsem při práci mnoho lékařů a jen minimum z nich by bylo, u kterých bych o radu, či léčbu nestála :-)

Jani, díky za názor, ale když já už sedím na ty lavici před šatnou a čekám na lékařku. ;-)  Proto ten minulý čas při popisování jejich příchodu.

Čekala jsem, jestli se někdo podiví nad tím, že se lékařka ptá sestry na ty atonické zvratky, těší mě, že jsi to zrovna ty. Byla to mladá lékařka, chvíli po škole a už to, že se zeptala, přiznala, že neví, jak toto vypadá, zasluhuje úctu. Bylo vidět, že se nebojí přiznat - toto neznám, vidím to poprvé. Tak to v nemocnici občas bývá, že zkušená sestra drží lékaře za ruku. Za dobu mé praxe jsem se setkala se spoustou mladých , kteří měli jen teoretické znalosti a věř, že někdy to byl "boj". Ne o pravdu, ale o empatii...

Já tu práci fakt milovala :-)

Líbí se mi, že jsi se snažila lékařku zachytit se sympatiemi. 

Byla jsem tam s tebou, díky za působivé vyprávění. O takových lidech by se mělo psát víc...

Místy mě rušilo střídání časů, možná by bylo lepší je sjednotit, třeba tady: "Nemocniční chodbou přicházel manželský pár. Jdou navštívit maminku..." Dala bych tam přítomný tvar "přichází," protože to celé vlastně vyprávíš v přítomném čase, jako by se to dělo zrovna teď.

To musí být docela šok, když se lékařka ptá sestry, co je to atonický obsah žaludku. Teoreticky by to mělo být spíš naopak, že?

To z mé strany nebyla kritika vůči výběru příběhu, námětu, ale jen konstatování, že smrt není hezká a navíc jsem chtěl zdůraznit tvůj přístup.

:-) aha ... taky mě to mohlo napadnout, když je J tak blízko u N :-)

Já vím, že to není žádný "hezký příběh", ale když se nad tím zamyslíš?

Ta babička byla i v devadesáti letech v podstatě soběstačná, nežila sama, bydlel s ní vnuk, žila v rodině, pro kterou tehdy ještě pekla cukroví... to je přece krásný příběh naplněného života. Dcera za ní přispěchala jak nejdřív mohla. Smutné bylo, že už bylo pozdě na rozloučení. Nyní se na nás valí spousta podobných příběhů. Jenže ty tu byly, jsou a budou stále a je jedno, jestli člověk umírá na covid, rakovinu, mrtvici... 

Marcelko, omlouvám se, jde o překlep. Má být ...a pak není pochyb, jak je napsán.

K3, Marta byla tehdy tak ve věku mých dětí. Proto jsem chápala i její otázky a zároveň jsem obdivovala pokoru s jakou ke svému povolání přistupovala. Vím, že moje mladé kolegyně o služby s ní moc nestály, ale já s ní sloužila moc ráda.

JIrko, jak ne napsán?  Trochu se v tom komentáři "ztrácím".

Jen dovětek, proč jsem ho sem vyvěsila po letech od jeho napsání.

Často si teď, v té covidové době na Martu vzpomenu. Na její lidský přístup k nemocným. Ztratila se mi z dohledu, ale v mých vzpomínkách je stále tou mladou, citlivou lékařkou s trochu udivenýma očima. 

A ještě - rozčilují mě ty seriály ze zdravotnického prostředí. Nemohu se na ně dívat, protože jsou tak nepravdivé.

Díky za návštěvu.

Moc smutné, ale Marta to celé osvítila. Jak píše Diana, opravdu velmi působivé.

Marcelko, příběh není hezký sám o sobě, ale tvým vnímáním a pak není pochyb i o tom, jak ne napsán. Tip

Ano, velmi působivé.....

Marta je už vdaná paní, asi má i děti a myslím, že se z Čech vrátila domů - na Slovensko.  Přesto ji mám stále před očima. Patří k těm lékařům, na které se nezapomíná.

Díky za vaše zastavení a pochopení...

Slzím...

Hluboce lidské. Kdyby to tak bylo vždy, nemuseli bychom tolik plakat pro své milé.

hlboko sa ma tento príbeh dotkol