Červená zelená

Povědomý hlas zčeřil tmu v místnosti.

„Tak přece jsem tě stihla.“

Zaostřím na přibližující se postavu. Petra si sedá na okraj pelesti: „Co tak sama?“

„Richard s malým odjel k rodičům,“ odpovídám. Skutečnost, že se tu objevila, teď vnímám jako něco naprosto přirozeného.

„Bezva. Alespoň nás nebude nikdo rušit.“

 

Zatímco moje metody sebedestrukce byly nenápadné a nenápadité (nespavost, deprese, alkohol), Petřiny prostředky se vyznačovaly mnohem větší přímočarostí. Navíc je neváhala sdílet s lidmi kolem sebe včetně těch nejbližších.

„Ty vole, tys fakt projela tu křižovatku na červenou!“ vřískla jsem. Za námi troubení, nadávky, do toho Petřin nezřízený smích: „Ale no tak, nedramatizuj to. Vždyť víš, že červenou a zelenou nerozeznám.“

„Nechápu, že ti ještě nevzali papíry.“

„To říká ta, která běžně jezdí se zbytkáčem v krvi?“

No dobře, dobře, má pravdu… Ale do auta s ní už nevlezu.

A do koupelny taky ne, řekla jsem si o pár dní později.

„Můžu si dát vanu?“ zeptala jsem se, když jsme se vpotácely do prostorné chodby dvoupatrové vily. Petra zas ten svůj řehot; jako když se sype štěrk. Kvalitní vzorek, jen škoda, že na mě ta tráva nezapůsobila tak, jak na ni. Proč všichni vidí žlutý žáby a je jim každá prkotina k smíchu a mně se chce tak akorát spát? Ještě před několika desítkami minut jsem stála pod košatým jírovcem u kostela, listopadový déšť prosakoval až ke kostem a vítr řezal do tváří. Petra hulákala, jak je ten svět báječnej, a mezi pochroumanými lavičkami a přesycenými odpadkovými koši prováděla neskutečné taneční kreace. Trvalo dost dlouho ji přesvědčit, abychom šly k ní domů. Pak jsem se pokoušela zjistit, kudy do koupelny, ale nevěnovala mi pozornost a zmizela ve svém pokoji.

Teplá voda mě zklidnila. Neřešila jsem už, co tu pohledávám; stejně bych došla k tomu, že se jedná o fatální omyl, o politováníhodné nedopatření.

„Tady jsi! Hledala jsem tě po celým baráku!“ vylekala mě Petra a tiše dodala: „Ty jsi ale krásná.“

Nejsem, ale dobře se to poslouchalo. Studený ruce na mých ramenou. Chtěla jsem se vytrhnout; to, na co jsem byla zvědavá ze všeho nejmíň, byly její citový výlevy, o nichž jsem nikdy nedokázala s jistotou říct, zda byly myšleny vážně.

„Nech toho. Už několikrát jsem tě varovala -“

Náhle mě zatlačila pod vodu.

Ty ses zbláznila, chce se mi křičet, pusť mě, pusť mě, pusť! Voda, voda všude, nahoře, dole, všude. Kde se v té čtyřicetikilové feťačce bere taková síla? To by byla hodně blbá smrt, nechat se utopit tou zhulenou krávou.

Petřino sevření povolilo. Znovu se rozesmála.

„Ty seš pitomá!“ štěkla jsem a raději z vany hned vylezla a oblékla se; nedbala jsem, že se mi šaty lepily na mokrá záda.

„Promiň, promiň mi to… Vždyť to byla jen sranda, ne?“

 

Tehdy jsem se rychle sbalila a utekla jsem. Dnes však nic takového nepřichází v úvahu.

„Bojíš se mě?“ přetne Petra moje ticho.

„Ne.“

Přitom cítím, jak se mi noční košile lepí na mokrá záda.

„Musím ti něco říct,“ pokračuje naléhavě.

Skoro automaticky odpovím „tak do toho“, ale pak se zarazím. Petra dokáže v několika slovech zbourat všechny pracně vystavěný a opečovávaný jistoty, i když poslední roky žije převážně ve svým světě a často jí je zatěžko vnímat realitu.

 

Nebylo to tak vždy, samozřejmě. Když jsme odmaturovaly, ani zdaleka se nepodobala té věčně sjeté, nevyzpytatelné ženské, která neplnila sliby, vyžívala se v urážkách a neváhala vytahovat zapomenuté křivdy a prohřešky druhých. Jenže šestnáct let je nesmírně dlouhá doba. Ta holka, která se chtěla stát uznávanou komiksovou kreslířkou nebo alespoň ilustrátorkou dětských knih, se dávno ztratila. Tak dávno, že mi to přišlo jako výjev z filmu, jehož název jsem si nepamatovala a který mě vlastně ani moc nezaujal. Jakoby těch pár let plných porozumění, dlouhých rozhovorů a chápajících i povzbudivých objetí prožil někdo jiný. Petra se postupně odpoutávala ode mě i od sebe samotné, až se odpoutala definitivně.

 

Právě teď však působí, že je zpět, že je při smyslech. Při všech. Žádnej zakalenej pohled, žádný prťavý nebo naopak obrovský zornice. Hluboký, klidný nádech, výdech. A okamžik bezdeší, okamžik, kdy ji lze ještě zarazit, kdy jí můžu přikázat, aby nic neříkala, aby odešla.

Nechám ho však záměrně proklouznout a čekám.

„Vždycky jsem tě chtěla dostat… získat… mít.“

 

Něco jsem tušila, ale vědomě jsem to nedokázala zpracovat; tato myšlenka se dosud pouze vznášela ve vzduchu, nepochopitelná a neuchopitelná. Nyní však nabyla zřetelných kontur; jakoby Petřina láska či touha začala skutečně existovat teprve ve chvíli, kdy byla vyslovena.

Hm. Takže ona mě chtěla získat. A proč mě v desetistupňovým mrazu zavírala na balkoně, proč mi vyčítala, že její fetování je důsledkem našich spanilých alkoholických jízd (vždyť moje dvě láhve vína denně byly proti jejím pozdějším excesům jen nevinný výstřelek, něco jako kroužek v obočí, případně modrá barva vlasů), proč mě trápila lhostejností nebo mi naopak volala ve tři ráno a chtěla rozebírat třeba nestandardní chování svých milenců a otravovala tak dlouho, dokud jsem jí nevyhověla? A proč se pak najednou změnila v tu láskyplnou a vlastně docela normální holku, která se zajímala o moje problémy s chlastem a s poruchou hlubokého stabilizačního systému?

 

Příčin jsem se nikdy nedobrala. Svýho času jsem si přála uvěřit, že její chování je řízeno něčím nadpřirozeným, že náš současný vztah je nejspíš pozůstatkem minulých životů. Lákavá možnost. Jenže to nešlo. Hledání důvodů mě unavilo, takže nejvhodnější mi nakonec přišlo považovat naše životy za shluk náhod postrádající jakýkoliv řád i smysl.

 

A teď to vím. A k čemu mi to asi tak je.

 

„Žádnej údiv? Žádný otázky? Vždycky jsi jich měla plno,“ vyruší mě Petra; vzadu smutek.

„Stejně jsem z tebe nikdy nevylomila odpovědi. A nemyslím, že by se mi to povedlo zrovna dneska.“

„Třeba jo… Zeptej se. Na cokoliv.“

„Chm. Tak dobře. Proč jsi nakonec začala fetovat? Dokud jsme spolu jen chlastaly, bylo to v pohodě.“

„V pohodě to bylo pro tebe. Mně to nestačilo.“

Prázdná, nanicovatá odpověď! Větší klišé snad nemohla vyblít.

„Proč?“

„To tvoje věčný proč… ten tvůj analytickej mozek… zjistit co nejvíc informací, zvážit všechny možnosti, vyhodnotit silné a slabé stránky, příležitosti a hrozby; seřadit, klasifikovat a nakonec vypracovat závěrečnou zprávu s možnými variantami řešení dané situace.“

„Jasně, jasně, namáhám se zbytečně, to se dalo čekat.“

„Všimla sis někdy, že ve slově závislost je skryto slovo závist?“

„Zajímavej lingvistickej objev,“ rýpnu si, abych zamaskovala překvapení.

Jen se usměje: „Když jsem viděla, jak mě opouštíš, jak se couráš po světě… navíc tví kluci nebyli žádní psychopati jako většina těch mých; jo, třeba ten magor Marcel, kterej pobodal svou babičku kvůli šesti stovkám… anebo Erik; jak nás dvě jednou překvapil v té hospodě, aby se přesvědčil, že ho nepodvádím, že mám sraz doopravdy s tebou… No prostě když jsem viděla, jak makám od osmi do šesti, protože mě na ten zasranej umprum nevzali, a ty dvě vysoký školy, zahraniční stáže, tak… Nejdřív jsem si říkala – zkusím to dělat jako ty, jenže ani tu grafickou vošku jsem nedokončila. Lukáš se mnou měl trpělivost a asi by všechno bylo jinak, kdybych nešla na ten potrat… a tobě se narodilo tak nádherný dítě… Prostě se podělalo, co mohlo. Nejsnadnější bylo schovat svou závist do závislosti.“

Odmítám uvěřit zjevnému, proto se pouštím do pseudoracionálních úvah: „Vidělas to blbě. Cestování byl zběsilej únik před sebou samotnou a všechny ty školy jen snaha dokázat rodičům, známým a hlavně sobě, že na to mám.“

„Mně jsi nemusela dokazovat nic.“

„Hm. Jenže víš, jak to v mým případě vždycky bylo… a je. Většina těch, o který stojím já, nestojí o mě, a ti, kteří o mě stojí, o ty zas tak moc nestojím já. Nekonečný míjení se, jen vzácný okamžiky kratičkýho setkání… Jako kulečníkový koule; na zlomek vteřiny se střetnou a pak zase každá jinam.“

„Máš pravdu, i my dvě jsme se míjely. Ale nebylo to tak vždycky, že ne?“

 

Nebylo. Třeba tenkrát, když ses dopotácela na mý promoce. Nebo když jsem tě navštívila v léčebně; už v době, kdy ses mi ztrácela z dohledu. Ale ten radostnej údiv v tvý tváři nezapomenu. Naše setkání sice zakalily tvoje jízlivosti ohledně Richarda (cože? ty sis nabrnkla svýho studenta? to seš na tom tak blbě, že šukáš s klukem o šest let mladším?), ale nakonec jsi mi upřímně popřála hodně štěstí. Odcházela jsem tehdy s pocitem, že k sobě zase najdeme cestu. Sentimentální náladu jsem pak zalila dvěma lahvemi merlotu a přísahala si, že tě budu víc podporovat, že se pokusím tě zachránit, ach ano, ta opojná směs síly, odvahy, pýchy a neochvějné jistoty, že to dokážu. Po vystřízlivění mi ovšem došlo, že podstatnou ingredienci této směsi tvořila dosud netušená naivita.

 

Tohle ti však neřeknu.

„Bylo. Míjely jsme se skoro ve všem,“ odpovídám; trochu proti své vůli, trochu vzdorovitě.

„Takže ta stejná vlna byla pravděpodobně jen jednostrannej pocit.“

Krčím rameny a přemýšlím, jestli k ní ještě něco cítím. Nic, asi nic… Všechna láska a sounáležitost (pokud tady kdy byla; pokud to nebyl jen sebeklam) vyprchala.

„Už půjdu. Ráda jsem tě viděla. Pozdravuj Richarda a – jakže se jmenuje ten malej?“

„Petr.“

Objetí na rozloučenou. Ano, to jediné ti dovolím.

Nakonec v její dlani uvidím malý zelený deníček. Usměju se. Petra jakoby na to čekala. „Tvoje oblíbená barva, že jo. Ale podívej se do něj až ráno, je to plný zoufalých výlevů a naivních příběhů,“ a schová ho do prostřední zásuvky v nočním stolku.

 

Střih a ráno a slunce a pocit, že to byl fakt dost divnej sen. Přece jen narychlo kouknu do šuplete (co kdyby). Krém na ruce, papírové kapesníky, rozbité zrcátko a spousta dalších nepotřebností. Nic zeleného.

V tu chvíli část snu odplula, zapomněla se mi.

 

Petra. Možná bych ji měla najít.

Naposledy jsme se setkaly před dvěma lety v jedné relativně civilizované hospůdce. Přišel s ní přítel, který do sebe vyklopil osm piv a pak se do mě navážel (seš převzdělaná a sebestředná kráva a mateřství z tebe udělá totálně vygumovanou, vykojenou, tuctovou bečku). Měla jsem na krajíčku, hladila svůj sedmiměsíční buben a celý večer tajně doufala, že se mě Petra zastane. Jenže ta byla natolik mimo, že se jen smála a nakonec z ní vypadla jen kousavá poznámka o mým zdánlivě dokonalým životě.

Už dlouho před tímto setkáním mě to neustálé míjení unavovalo, ale i tak jsem jí sem tam zavolala; marná snaha vzkřísit mrtvolu našeho přátelství. Tentokrát však to (po)minutí bylo dokonalé. Naše životy jako dvě naprosto odlišné a vzdálené reality.

 

Dnes však cítím, že jsme se sobě opět přiblížily.

Hledám její číslo a doufám, že ji zastihnu v použitelném stavu. A taky doufám, že si to na poslední chvíli nerozmyslím.

Mobil vyzvání (uleví se mi; je téměř rozhodnuto), ozve se ale mužský hlas. Její bratr.

„Jo, vzpomínám si. Poslyš, s Petrou je to vážný…“

Pět měsíců leží v kómatu. Předávkování. Někdy jako by vnímala, zrychlí se jí tep… Když třeba přijdou naši nebo já… Nikdo jiný za ní vlastně nechodí.

Takže žádnej z jejích kamarádů nebo milenců. Pravděpodobně se taky málem ufetovali k smrti.

 

Petra leží na posteli. Bledá, prázdná, vzdálená.

Viděla jsem ji častokrát sjetou, opilou nebo obojí, hysterickou i klidnou, viděla jsem ji zvracet a řvát nadšením a brečet, viděla jsem ji nepřátelsky naladěnou i přehnaně příchylnou a překypující energií…

Tehdy byla přítomná. Různými, i nezvyklými, způsoby, ale přítomná.

Teď tu není.

Zázraky se nedějí, ale ten den se jeden stane. Těsně před mým odchodem Petra otevře na pár vteřin oči.

„Měla bys přijít znovu,“ poprosí mě její bratr, když se loučíme. Možná se to bude opakovat a možná se nakonec probere, snaží se mě přesvědčit, ale já opět cítím, jak se nemocniční pokoj plní vůní odcházení.

 

Během následujícího týdne párkrát napíše i zavolá, přemlouvá mě, ať do nemocnice zajdu. Jenže já fakt nemám sílu. Ani vůli. Malé mystifikace pomáhají návštěvu oddálit.

Čas od času si však vzpomenu na ten zvláštní sen.

Přichází přirozeně, nevtírá se. Vidím ji sedět na pelesti, slyším slova o závisti a závislosti, slyším svoji větu o míjení, slyším, jak se Petra ptá na jméno mého syna, slyším sebe, jak odpovídám, a pak se páska přetrhne. Pokaždé v tomto místě.

Něco přece muselo být dál, něco, něco…

Osmý den navečer se zase vrátí. A konečně pokračuje.

Petřino objetí a malá zelená věc v její dlani – ano, to je ono, tohle je to, co chybělo. Dárek jako symbol smíření. Vyhlédnu z okna; nad městem duha. Zítra se za Petrou zastavím.

 

Když vycházím z domu (kolem zápěstí červené a zelené korálky, co mi Petra darovala k devatenáctým narozeninám), zazvoní telefon. A jakmile uvidím jméno jejího bratra, vím.

Dnes v noci. Kolem druhé.

Možná slyším chlad, výčitku, možná je chci slyšet, podvědomě na sebe vzít vinu za její smrt. Nezvládla jsem ji zachránit. Nedokázala jsem to.

Jenže k čemu tohle sebemrskačství asi tak je. Pokud by má přítomnost přece jen mohla něco zvrátit, nešlo by o nic jiného, než o hru náhody. Ostatně jako vždy.

 

Zavřít se do ložnice. Znovu ten sen. Znám ho celý, do posledního detailu. Dokonce vím, že ten sešitek vložila do prostřední zásuvky.

Otevírám ji. Proč vlastně. Opět lichá naděje na základě nevysloveného a nevysvětleného?

Vtom spatřím něco, co určitě není moje, něco cizího a přece tak blízkého.

Malý červený deníček.

 

---