TD - Péťa a dědeček jdou ze školky

„Ahoj dědo, jak to, že nepřijel taťka?“
„Musel někam služebně jet. Honem se oblékni, ať jsme co nejdříve doma. Možná začne znovu pršet.“

Vydali se ze školky pěšky. Po celodenním dešti byla na chodnících spousta kaluží.

„Péťo, dávej pozor na ty kaluže, babička nebude ráda, jestli přijdeš s mokrýma botama.“
„Já dávám.“ „Dědo, proč si mně nevzal ty zelené gumáky?“
„Ty máš gumáky? To jsem nevěděl. Myslel jsem, že nemáš, když se pořád vozíš v autě.“
„Maminka mně je koupila do školky v přírodě.“
Aha, tak to syn o nich taky nic nevěděl, pomyslel si starý pan Macek. Snacha si klidně odjede do lázní a ani neřekne, že koupila vnukovi gumáky. Nahlas řekl: „Zahrajeme si hru na šikovné indiány, kteří se umí vyhýbat zrádným překážkám. Kdo si namočí botu, prohrál.“
„Nenamočím, nenamočím!“ směje se Péťa.

Přicházejí k místu, kde se kaluž rozlila téměř po celé šířce chodníku.

„To jsme to vymňoukli,“ říká dědeček. „Měli jsme jít jinudy. Teď už to musíme nějak obejít.“
„To nic!“ volá Péťa a po obrubníku kaluž rychle obejde.
Starý pan Macek váhá. Má jít po obrubníku a riskovat, že zavrávorá nebo jít kousek po silnici? Rozhodne se pro obrubník a obtížný úsek zdárně překoná.
„Tak vidíš, zvládl si to,“ říká radostně Péťa.
„Ale jenom o chlup,“ odpověděl dědeček. „Příště to raději obejdu po silnici a předtím se rozhlédnu, jestli něco nejede.“

„Dědečku, spadl si někdy do kaluže?“ 
„To si nepamatuju,“ odpovídá dědeček. „Ale byl jsem pěkné kvítko. Bydleli jsme na vesnici a tam jsme si hráli na rybníkáře, okolo kaluží jsme stavěli hráze a chovali v nich kapry. Samozřejmě jen jako. A při tom jsem se vždycky umazali a namočili, takže když jsem přišel domů, musel jsem se převléknout a maminka mně nadávala. Jednou to dopadlo tak, že jsem měl všechno oblečení mokré a musel jsem sedět v dece, než uschlo.“
„To by se mně nemohlo stát, my máme sušičku.“ podotkne Péťa.
„No jo, je jiná doba,“ odpoví dědeček.

Péťa s dědečkem přicházejí domů.
Babička na ně volá: „Tak jak jste to zvládli? Namočili jste se?“
„Ne, co si o nás myslíš!“ odpověděli oba dva současně.
„Teď pojďte na svačinu,“ řekne babička. „A dědečku, mám pro tebe překvapení. Podívej se do předsíně.“
„Jé, ty modré gumáky jsou moje?“