Hořící Ferrari

Povídka je součástí mé nové knihy  Příběhy z deníku krále E., která je spolu s předešlou , Hormon štěstí (a spoustou dalších titulů), v akci na Kosmas.cz do 2. května za 99 CZK. Tak kdo by se chtěl dobrovolně potrestat, má šanci : ) Ps: Omlouvám se za spam : )

 

Ten, kdo popírá své touhy, nežije…

 

Osvícený leží na zádech a upírá zrak do stropu. Představuje si v něm nekonečný vesmír – místo, které přeje odvážným. On se na rozdíl od ní rozhodl pozvednout svého ducha, který ho za odměnu zavedl na místa plná zázraků. Radost mu nekazí ani pláč ženy vedle něj. Je naštěstí tichý, sotva postřehnutelný, a on by se neměl příliš poutat k vnějšímu světu a utápět se ve výčitkách.

„Ale no tak,“ konejší ji medovým hlasem, „nikdy bychom si přeci neměli popírat naše nejniternější touhy, zapírat pudy, nechat se svazovat okovy předsudků… ještě krvácíš?“

 

Lidé bez cíle jsou jako stíny bez duše

 

Když se probudí, žena už je pryč, její prostěradlo v pračce a jeho dcera v kuchyni. Osvícenému se objeví na tváři úsměv ještě dřív, než otevře oči. Protahuje si ruce – rozšafné krup – vyskočí z postele a zdraví se v zrcadle:

„Dobrý den, můj milovaný příteli, dnes bude další krásný den!“ dívá se na hodinky a dodává:

„Obřad brzičkého vstávání asi necháme opět na jindy!“

Pak zrcadlo políbí. Otisk jeho zkřivených rtů se řadí k dalším z předešlých dnů. Vypadají jako průhledné můry, ale on vidí pestrobarevné motýly. Zamává pomyslnými křídly, poskočí a jde se nasnídat.

Dcera sedí u stolu a krouží lžicí v mléku s čokoládovými kuličkami. Otec ji chce pohladit po jejích dlouhých zrzavých vlasech. Dívka ucukne.

„Ale no tak.“

„Nech mě.“

„Co ti je?“

„Nic.“

„Musíš se odpoutat od toho věčného negativismu… každé ráno je malý zázrak… podívej!“

Ukáže na vázu, ze které trčí zvadlá slunečnice.

„Není to krása?“

„Není.“

„V tvých očích ale může být. Představuj si, že je to třeba růže, tvoje mysl je zahrada a jaké sémě do ni zaseješ, tak se budeš cítit.“

„Už musím do školy.“

„Tak se snaž… ať je z tebe třeba doktorka.“

„To určitě.“

„Tak čím chceš být?“

„Nevim – už musim.“

Jeho ruka ji usadí zpátky na židli. Praskání dřeva. Chvíle ticha. Osvícený hladí dívku. Ta se tentokrát neodvažuje vzpírat.

„Spíš dnes u kamarádky?“

„Ano, vždyť jsi to dovolil.“

„A já své slovo dodržím. Maminka má noční, viď?“

„Asi jo, proč se ptáš?“

„Komunikuji, to je důležité. Děláš mi starosti. Měla bys přeci vědět, čím chceš být. Lidé bez cíle jsou jako stíny bez duše… já chci být třeba spisovatel… a?“

„Co a?“ ptá se dívka a nervózně sleduje, jak se otcovy dlouhé prsty zarývají do jejího ramene.

„Spisovatelem jsem se stal.“

„Ještě ne,“ namítne opatrně.

„Mám cíl a držím se ho. Píšu román a to mě spisovatelem činí. I kdybych ho nedokončil, nikdo mi nemůže toto právo upřít. Stal jsem se tím, čím jsem chtěl být. Každý se může stát, čím chce. Možnosti jsou nekonečné.“

„A máma?“

„Drahoušku, každou vteřinou, kterou strávíš přemýšlením o snech jiných lidí, se okrádáš o svůj vlastní čas!“

„Já jen… živit tě asi nebyl její sen, nebo jo?“

Na její zátylek přistála osvícená dlaň. Dívka narazila čelem do misky.

„Vidíš!“ ukazuje otec na rozlité mléko: „To je ten tvůj negativismus! Šíří se jako jed!“

„Musím se jít převlíknout.“

Otec se zhluboka nadechne a říká:

„Promiň, že jsem zvýšil hlas. Nebyl jsem ti dobrým příkladem sebeovládání. Večer si promluvíme.“

Dívka poslušně přikyvuje, vstává od stolu a jde do svého pokoje. Mezitím Osvícený napouští vanu. Dcera ho mezi dveřmi chvíli sleduje. Má dojem, že má jeho úd na předkožce zaschlou krev. A to monstrózní zrzavé ochlupení! Jako by měl mezi nohama hlavu orangutana s dlouhým nosem. Odvrací zrak a spěchá do školy.

 ***

Osvícený leze do vany a představuje si, že leží v jezeře. Snaží se zhmotnit své sny, meditovat. Oči má zavřené. Hlasitě oddechuje. Nad hladinu se jako věž ponorky, jako bojová hlavice vynořuje jeho nafialovělý žalud.

 

Největší dar je možnost pomoci ostatním

 

Když se oblékne, zasedne za psací stůl. Chvíli přemýšlí nad svým románem. Kultivuj svoje myšlení – vykvete ti pod rukama! opakuje si v nitru, ale žádné květy nablízku. Prostě to nejde. Venku je příliš krásně. Měl by do plic dostat trochu čerstvého vzduchu. Okysličit si mozek. Žít! Do klávesnice vyťukává větu:

Čím méně se budeš soustřeďovat na výsledek, tím rychleji se dostaví.

Povzbuzen tímto faktem se rozhodne psaní odložit a vykonat obřad pomoci bližnímu, kterou si už dlouho plánuje. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek! Obouvá se a vyráží ven. Zhluboka se nadechuje a nechává v sobě vzduch co nejdéle. Užívá si daru přítomnosti do sytosti. Proč by obětoval štěstí pro úspěch? Užije si dnešní cestu, jako by to byla jeho poslední. Je pánem svého osudu. Prochází ulicí s hlavou vztyčenou v mysli slova:

Nesobecky pomáhej jiným. Každý den udělej někomu laskavost. Dávej těm, kteří to potřebují…. kultivuj mezilidské vztahy.

Dívá se na svět kolem sebe a chtěl by ho celičký zkultivovat.

 

Nejvíce potřebují pomoc ti, kteří o ni nestojí

 

Julián docvičil. Třicet minut silového tréninku. Dvě kapsle L-Karnitinu zapíjí kreatinovým nápojem. Cítí se skvěle. Chvíli v zrcadle obdivuje své vypracované tělo. Pak mu úkoly na iphonu připomenou dnešní agendu: odpoledne jen jeden meeting. Je dost času. Hází na sebe luxusní oblek šitý na míru a u baru s proteinovými nápoji se dává do řeči s majitelem tělocvičny. Probírají nový cvičební program.

„Ten pocit pálení ve svalech, jako bych hořel, cítím, jak do mě pumpuje síla. Těším se na další výzvu!“

Do toho mu volá žena. Řekl, ať počká v autě. Ta půl hodinka ji snad nezabije. Trenér dává na bench metrák bez pomoci. Když ho viděl naposledy, Herkula z posilky, nejraději by vzal to dvacetikilové závaží a z výšky ho hodil na ten jeho super macho škleb – cenění vybělenejch tesáků – naběhlý žíly na spánku – určitě zobe něco zakázanýho – tohle není jen kreatinová kreatura – příště se ho zeptá bez okolků – půjde do toho s ním!

„Díky trenére, respekt!“

Nasedá do svého červeného Ferrari. Jeho žena má hlavu opřenou o sklo, oči zavřené.

„No to je skvělý, Adélo!“ říká svým kloubům, do kterých se vzteky zahryzl:

„Ještě není ani deset a ty seš na mraky… táhne to z tebe… měl bych teď otevřít a vyhodit tě… zbavit se tě jednou provždy!“

Jak to dořekl, na obličej mu přistává kapesník. Cizí dlaň na něj tlačí neústupnou silou. Když konečně stisk povoluje, zhluboka se nadýchne. Před očima mžitky. Malátnost. V dálce hlas:

„Jen inhaluj, příteli. Spánek je moudrý přítel… sny nám napoví… ve spánku naše krása rozkvétá… nemáte děti? Spící dítě… to je ten nejkrásnější pohled… růže života… spící svět.“

 

Ty nejúčinější pouta si nasazujeme sami a dobrovolně

 

Adéla se probouzí spoutaná na posteli. Chce volat o pomoc, ale její křik naráží na roubík. Zvedá se jí z toho žaludek. Má silný dávivý reflex. Julián jí to v intimních chvílích často vyčítá. O tom ale Osvícený neví. Sedí nad ní a hladí ji po čele posetým krůpějemi potu.

„Tomuhle se, Adélo, říká obřad smrtelné postele.“

Tlumený křik a křečovité pohyby na jejím stavu nemohou nic změnit. Osvícený to pobaveně sleduje a trpělivě čeká, až ženě dojdou síly. Na čele další kapky potu. Už je neotírá. Vstává. Dívá se z okna. Úsměv plný světla.

„Už ses někdy, drahá sestro, probudila s myšlenkou, že by to mohl být tvůj poslední den?“

Adéla skoro nedýchá. Jen vytřeštěnýma očima sleduje svého únosce… bez hnutí… jako mrtvá.

„Roubík ti nemohu sundat, takže stačí, když přikývneš nebo zakroutíš hlavou. Takže myslela jsi někdy na to? Probudit se s myšlenkou blížící se smrti? Vážně ne? To mě překvapuje. Lidé, co pijí – z toho, co manžel říkal, jsem vyrozuměl, že jsi asi alkoholička – ale no tak, nemusíš se za to stydět, sám jsem měl problémy s alkoholem, než jsem si položil otázku: Chci vážně unikat před životem, nebo ho skutečně žít? Chceš unikat před životem, drahá? Vážně ne? To je dobře. Tak ti dám malý úkol. Procvičíš si obřad smrtelné postele – rekvizity k tomu máme, že?“

Jeho nosový smích. Chrochtání prasete. Dle stínu, který místností proletěl, usoudila, že se venku zatáhlo. Uvidí ještě někdy slunce, nebo je tohle její hrobka?

„Představ si, že tohle je tvůj poslední den. Jak bys ho chtěla strávit? Máte děti? To jsem si myslel, ale nebudu ti napovídat. Prostě se zamysli a neboj se ohlédnout za svým životem. Jaký byl? Proč jsi začala pít? Taková mladá a krásná. Jsi jako růže. Víš, že růže je jako život? Nesmíš myslet na ty trny, mysli jen na krásu květu!“

Dívá se na ni. Hruď se jí nadouvá jako matrace, co nafukoval dceři v létě u jezera. Jezero plné leknínů… zhmotněné sny… Adéla nespouští oči z jeho erekce. Všiml si toho. Stoupá si zády k ní. Moc dobře na něho nevidí. Jeho steny zní jako porouchaný motor. Odvrací zrak a připravuje své tělo na jeho váhu. Možná metrák. Vydrží to? Pozor na ten zpropadený faryngeální reflex. Snad nebude vyžadovat felaci. Kolik centimetrů ji v sobě čeká? Soudě dle jeho našponovaných tepláků to nebude žádná sranda! Nebo mu o to nejde? Proč by je unášel oba? Je už Julián mrtvý? Venku mraky ustoupily a místnost zaplňuje světlo. Jako by cítila vůni přicházejících paprsků. Teplou. Nasládlou. Dusivou.

 

Peklo si vymysleli lidé ze strachu před sebou

 

Julián sedí ve tmě připoutaný na židli. Garáž? Sklep? Osvícený otvírá dveře a vnáší do místnosti světlo, které Juliána udeří do obličeje. Unesený křiví tvář a mhouří oči. Skrz izolepu jeho nadávky neprojdou – znějí jako nářek napadeného srnce.

„Ahoj, Juliáne,“ zdraví ho Osvícený, „jak krásné jméno. Asi víš, že jeho alternativou je Julius? Ave, Caesar!“

Osvícený chrochtá smíchy.

„Přeneseně pak znamená i „zářivý“, „zářící“, „mladý“ nebo „vlasatý“. Vidíš, jak to k tobě pasuje?“

Únosce pobaveně sedícího cuchá.

„Julius se prý také pojí s latinským označením pro planetu Jupiter. Jeho význam by pak mohl být i „Jupiterův“, potažmo „božský“, no jo, Google ví vše, ale ty mi řekni, připadal sis někdy božský? Stačí přikývnout. Že ne? Vsadil bych se že často. Koneckonců, proč ne? Skromnost stranou… jenže podle mě si svého úspěchu docílil až příliš snadno. Ty hebké ruce, tvář nedotčena starostmi, víš, že každý nezdar má v životě svůj smysl? Neúspěch je nedílnou součástí tvého osobního vzrůstu. Ale ty si asi myslíš, že máš všechno, že žiješ bez chyb… nemusíš kroutit hlavou… na nic jsem se tě teď neptal… chci ti jen otevřít oči, navést na tu správnou cestu, ale v tvém případě, Juliáne, u takového – promiň mi ten výraz – sebestředného zabedněnce bude fungovat jen bolestná ztráta. V životě nejsou tragédie, jen lekce a já ti takovou rád udělím, protože pokud chceš, Juliáne, překonat bolest či strach, musíš to či ono nejdříve do sytosti ochutnat, abys poznal, co jsou zač, cítit jejich přítomnost… splynout s tím, počkej, něco ti ukážu.“

Osvícený jde k polici. Mezi ledabyle poházeným nářadím stojí zavařeninová sklenice. Nese ji Juliánovi ukázat. Uvnitř je obrovitý pokoutník.

„Našel jsem ho ve sprše. Stál tam v rohu. Vidíš ty velký chlupatý pařáty? Vypadá jak svastika – absolutní zlo. Chtěl jsem ho nejdříve zabít, spláchnout vařící vodou, ale to by mě strachu nezbavilo, ba naopak. Strachu se zbavíme jen tím, že mu budeme na blízku.“

Osvícený ťuká na sklo. Chlupaté nohy pavouka se třou o sklo, chce ven, ale povrch je příliš kluzký. Je vězněm jako Julián. Ten zírá na hmyz a cítí k němu lítost. Osvícený otevírá víko sklenice a sahá dovnitř. Pokoutník nemešká. Leze na nárt ruky a chce pokračovat výš. Osvícený křičí, pouští sklenici a máchá rukou, jako by se o něco spálil. Pokoutník se ho nechce pustit. Osvícený běhá sem a tam. Praskání skla. Pištění arachnofobika. Nakonec se chlupaté nohy neudrží na jeho rukávu a padají na zem, kde jsou rozšlápnuty spolu se zbytkem těla.

„No,“ sípe Osvíceny, celý rudý, „to se nepovedlo, přiznávám, byla to lekce a já se z ní musím poučit… hezky krůček po krůčku… malá čelistnatka pro začátek… ne hned takové ošklivé chlupaté obří hakenkrajcové mrchy. Víš, Juliáne, že sameček čelistnatky si ho po aktu ukousne? No nic, půjdu za Adélou, jak říkám, bolestná ztráta tě konečně probudí!“

Osvícený jde ke dveřím a bere za kliku. Obrací se na Juliána, a než odejde, říká:

„Nezapomeň, když se jedny dveře zavřou, je to proto, aby se jiné otevřely! Pochyby jsou jen iluze, které vytváří strach, který ty musíš zakusit a poté se ho zbavit. Co asi s tvou ženou udělám? Nech pracovat tvoji představivost a já tu svou…“

 

Ten, kdo bojuje o život, poznává jeho smysl

 

Julián s židlí dohopsá ke zdi. Nezúčastněnému by pohled na něho mohl připadat k smíchu – přerostlé dítě hrající si na žokeje. Kýve se ze strany na stranu, dokud nespadne. Využívá svoji sílu nabitou kreatinem a hodinami cvičení k tomu, aby židli pomocí zdi opět dostal na nohy. Poté ji znovu rozhoupe. Dopadne na rameno. Dřevo zapraská, Julián úpí bolestí. Toto se opakuje, dokud židle nepodlehne. Julián se osvobozuje od lepenky. Pak jde k polici a z nářadí vybírá kladivo.

 Mezitím osvícený stojí nad Adélou a říká:

„Teď ti rozvážu ústa a ty mi povíš, jak bys chtěla strávit svůj poslední den. Jen mi musíš slíbit, že nebudeš křičet, stačí přikývnout. Dívej se mi do očí… ještě jednou… dívej se do nich… oči jsou obrazem duše… možná v nich uvidíš to, co bych s tebou udělal, kdybys dělala hlouposti.“

Adéla hlasitě oddechuje, jako by doběhla sprint. Osvícený si k ní sedá a poslouchá.

„Pusťte mě.“

„Až po obřadu smrtelné postele.“

„Neubližujte mi.“

„Copak ti někdo ubližuje?“

„Kde je můj muž?“

„V bezpečí. Teď mi pověz, jak bys chtěla strávit svůj poslední den?“

Adéla vzlyká. Do úst jí teče nudle, která stekla z pravé nosní dírky. Je nazelenalá. Osvícený pomyslí na možnou infekci.

„Ale no tak, přece bys ho neproplakala?“ vytahuje z kapsy kapesník a otírá ji. Poté ho opatrně překládá a hází do koše.

„Zkus to ještě jednou a hezky se soustřeď.“

Její oči se dívají ven. Bloudí světem, narážejí ode zdi ke zdi, točí se dokola a nakonec padají do nemilosrdného víru, který pohlcuje celý vesmír. Dělá se jí z toho špatně. Jen tak tak udrží zvracení.

„Chtěla bych vidět svoji matku,“ vydáví nakonec, „pusťte mě, prosím!“

„Není problém, půjdeme za tvou matkou.“

„Ne!“ křičí: „Vlastně to není, co bych chtěla! “

„Tak co tedy?“ opáčí Osvícený. Musí si udělat krátké dechové cvičení, aby se uklidnil. Trpělivost růže přináší. Růže… soustřeď se na krásu! Zavírá oči. Vidí krásné červené květy růží. Usmívá se. Vtom slyší ženu vyslovit manželovo jméno. Než stačí otevřít oči, padá do jejího klína. Do prostěradla se vpíjí krev. Julián bezvládné tělo hází na zem a napřahuje se k dalšímu úderu. Adéla ho zadržuje. Útočník poslechne, rozvazuje ji a oba utíkají z domu.

Osvícenému se po chvíli mrákot podaří vstát. Z hlavy mu dál teče krev. To je konec, pomyslí, a v hlavě mu znějí slova Immanuela Kanta: Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu, přičemž s hrůzou zjišťuje, že je celý pokálený. Natahuje ruku směrem k zrcadlu. Ranní motýlci, otisky jeho úst, končí pod zakrvácenou dlaní. Nikdy nelituj toho, co se stalo. Nejvíc se naučíš z vlastní minulosti. Snad ti dva pochopili. Snad budou žít každý den, jako by to byl jejich poslední. Ale co ten můj? pomyslí. Jeho vzlykot se topí ve vlastní krvi a nakonec přechází v tiché chroptění.

Osvícený dopadá na dno svého jezera a z úst mu vykvétá poslední rudá růže.

 

Právě z těch nejhorších zkušeností by měl člověk vytěžit co nejvíc

 

Ferrari se řítí silnicí. Julián chvíli neví, kam jet.

„Na policii nemůžeme,“ říká ženě, která tam chce.

„Byla to sebeobrana,“ namítne.

„Sebeobrana?“ ohradí se Julián: „Vzal jsem ho kladivem zezadu. Fakta hovoří jasně.“

„Bránil jsi mě!“

„Teď už je stejně pozdě.“

Auto vjíždí na městský okruh.

„Doma to ještě promyslíme,“ řekne Adéla, i když ví, že je rozhodnuto.

Chvíli mlčí. Krajina nestačí rychlosti Ferrari. Mění se v táhlý pruh mdlých barev.

„Zastav,“ prosí muže. Pak zlomená nad svodidlem zvrací. Julián netrpělivě poklepává prsty na volant.

„Tak pojd už!“ pobízí Adélu a sleduje, jak sedá do auta. Je bledá. Roztřesená. Z pravého koutku úst hnědá slina.

„Udělal ti něco?“ ptá se jí, když konečně dosedne. Adéla brečí.

„Ten hajzl!“

Motor vztekle zaržál. Pod kapotou se dere na zadní splašený hřebec.

„Zpomal, sakra, nebo půjdu zase.“

„Znásilnil tě?“

„Nic mi neudělal… jen…“

„Co jen? Proboha, vymáčkni se už!“

Znovu se rozvzlykala. Julián z volantu ždíme poslední kapky trpělivosti. Adéla konečně odpovídá:

„Zeptal se mě, co bych dělala, kdyby tohle byl můj poslední den.“

„A dál?“

„To je všechno.“

„A cos mu řekla?“

„Právě že nic, vlastně, že chci vidět mámu.“

„Mámu? Vždyť je mrtvá!“

„Já vim, ale v tu chvíli mě nic jinýho nenapadlo.“

„Byla jsi pod tlakem.“

„Jenže když o tom teď přemejšlím, pořád mě nic nenapadá.“

„Jsi stále rozrušená.“

„Můj život stojí za hovno.“

Pokládá jí ruku na stehno. Ten dotyk ji překvapuje. Nevědomky ucukne. Julián dává ruku pryč. Znovu přidává plyn. Jako by chtěl dálnici tou rychlostí naráz spolknout. Když se opět ozývá její pláč, zpomaluje.

„Tvůj život nestojí za hovno,“ říká po chvíli ticha, „když máš někoho, komu na tobě záleží.“

Řadí se do pomalejšího pruhu. Adéla přestává brečet. Nahlas popotáhne. Jeho ruku na svém stehně tentokrát nechá ležet, i když jí připadá, že má na svém těle jen kus chladného masa.

„Svázal mě k židli někde ve sklepě a řekl, že pocítím bolestnou ztrátu… představil jsem si, jak ti ubližuje a uvědomil si, jak moc mi na tobě záleží.“

Srdce se jí rozbušilo. Po chvíli váhání bere Juliána za ruku. Dívá se na něho. On na ni ne. Sleduje dálnici pohledem lovce. Koutky se mu zvedají. Kolem rozšklebenýchúst se mu dělají dvě hluboké vrásky. Adéla se ho pouští.

„Tobě to připadá k smíchu?“

„Vůbec ne, promiň, jen jsem si vzpomněl, jak mu ten pavouk utekl ze sklenice.“

„Jakej pavouk?“

„Měl v zavařovací sklenici pavouka. Když ji otevřel, vylez mu po ruce a on tam skákal a pištěl…“

Julián se zajíká smíchem. Adéla otvírá přihrádku u spolujezdce a loví z ní placatici. Řidič se přestává smát.

„To si ze mě děláš srandu, ne?“

„Srandu máš z toho akorát ty!“

„Jsem ve stresu! Proto ten nekontrolovatelný smích! Jasná známka šoku!“

„Tohle taky!“ odsekne, otvírá lahev a pořádně si přihne. Řidič ji znechuceně sleduje.

„Víš, jak bys strávila poslední den svýho života? Prochlastala bys ho, jako většinu těch předchozích!“

„A co ty? Co bys dělal ty?“

„Rozhodně něco smysluplnějšího.“

„Jasně, ráno powerkurvajoga, protejnovej nápoj, meeting s idiotama v kanclu, posilovna, kde by ses díval na ten svůj pekáč zkurvenejch buchet, a ty bio kurvičky z pilates by tě tiše obdivovaly… odpoledne nějakej stupidní filmeček z ulož.to, večer možná jogging a před spaním si ho pěkně vyhonit u holek s ptákama!“

„Dej mi tu lahev!“

„Oslavuju život!“ křičí Adéla a chce se znovu napít. Julián se jí v tom snaží zabránit. Vodka stříká na její oblečení a mísí se s krví Osvíceného.

Ani jeden z nich nezaregistroval náraz. Vznítili se dřív, než si svůj konec mohli uvědomit. Ferrari hoří, kolemjedoucí auta zpomalují a sledují požár… kolona zvědavců hltá očima oheň… plameny se odrážejí v panenkách mužů, žen a dětí… žár trvá.

 

---