Hudba na Písmáku: David Bowie; část 1. (1969-1977)

Hudba na písmáku – David Bowie

část 1. (1969-1977)

(v textu najdete odkazy jak na obrazové dokumenty, tak na videoklipy jednotlivých písní)

David Bowie, přezdívaný hudební chameleon, člověk, který svou hudbou ovlivnil mnoho generací i hudebních žánrů, přičemž některým pomohl se osamostatnit, se narodil roku 1947 jako David Jones v Anglii. Pozdější pseudonym přijal především proto, že v druhé polovině 60. let, kdy se pokoušel prosadit na hudební scéně, již David Jones v hudební branži působil. Bowieho počáteční situace nebyla zdaleka dobrá. Rokem narození 1947 se řadil spíše k pozdější generaci, která sice byla hudbou stejně fascinována jako generace předchozí, ale na rozdíl od ní (Beatles, Rolling Stones, ale i the Doors apod.) pro ni bylo mnohem těžší se (s ohledem na rostoucí nabídku) prosadit.

Bowie nejprve zkoušel různé sólové projekty, které se příliš neujaly a s končícími 60. lety přišel jednak s deskou The Man Who Sold The World, jejíž titulní skladba se sice ve své době příliš neproslavila, ale zpětně se k ní někteří hudebníci vraceli (například K. Cobain ji ztvárnilpřezpíval na svém unplugged koncertě pro MTV). V téže době se Bowie napůl prosadil se skladbou, které čerpala z dobového nadšení pro kosmické lety – Space Oddity (i tato píseň se později dočkala mnoha předělávek – a pravděpodobně se též jednalo o první píseň živě vysílanou z oběžné dráhy).

Prvním průlomovým albem D. Bowieho se ale stala až deska Hunky Dory z roku 1971, která ho vykreslila jako předího představitele žánru Glam-Rock, který spoluzaložil spolu s dalšími umělci jako např. T-Rex (Marc Bolan). Bowie si při prezentaci desky zároveň uvědomil, že je potřeba zapracovat na svém mediálním obraze a (jako člověk, kterého to odjakživa táhlo k divadlu a dalším uměleckým formám, včetně výtvarného umění) měl v plánu svůj potenciál plně využít. V novinách se tak brzy objevily fotografie Bowieho v dámských šatech, stejně jako příběhy o jeho údajné homosexuální orientaci, které veřejně přiživoval (ačkoli velmi pravděpodobně nebyly pravdivé). V té době navíc žil se svou první manželkou ve vztahu s velmi volnými sexuálními pravidly (dnes bychom to zřejmě nazvali polyamorie). To vše výrazně prospělo prodeji desky, na které se objevily první velké hity jako Changes nebo Life on Mars.

Hunky Dory byla ale pouze předehrou, o rok později nastala hysterie jménem Ziggy Stardust. Bowie se se svou novou deskou The Rise And Fall Od Ziggy Stardust And The Spiders From Mars stal doslova celosvětovou hvězdou (zvláště po turné ve Spojených státech). Deska byla multižánrová a kombinovala vše, o co do té doby Bowie usiloval: Na pódiu se David převlékal za „bezpohlavního“ mimozemšťana a generaci fascinované vesmírem a vesmírnými závody přinášel zprávy z kosmu. Představení tak byla na pomezí divadla a hudby – a navíc přinášela glam-rock v nejlepší možné podobě. Na desce se objevily hity jako Five Years, Ziggy Stardust, Lady Stardust a další.

Začala éra světové slávy, glam-rocku, převleků, divadla, filmu, kokainu, psychického kolapsu a finanční krize. Po Ziggy Stardustovi, jehož ohlášená „smrt“ přišla relativně brzy (k velké nevoli fanoušků), nastoupil na pódium Aladin Sane, který zároveň přinesl Bowieho nejikoničtější sebeprezentaci. Bowie pobýval převážně v Americe a při pobytu v L.A. si zvykl (zpočátku kvůli výkonnosti) brát kokain. Na některá alba z pozdějších let, jak sám přiznal, si v důsledku kokainu a extrémního pracovního vypětí, téměř nepamatoval. Přišly desky jako Diamond Dogs nebo Young Americans, na nichž se Bowie poprvé pokusil popasovat se soulem a rodícím se diskem. V jedné chvíli si ale Bowie palčivě uvědomil, nakolik jeho život ovládá manažer hudební společnosti – když totiž musel zastavit megalomanské turné k desce Diamond Dogs kvůli nedostatku peněz. Zhruba v té době navázal blízký vztah s Johnem Lennonem, který mu poradil, jak se vyvázat ze smluv s nakladatelstvím a jak o své finance aktivně pečovat. (Později se jejich spolupráce promítla i na hudební scéně – při mixáži singlu Fame, a to právě na desce Young Americans).

Následuje další ikonická deska Station to station, vznikající ve stejné době, kdy hrál ve filmu The Man Who Fell To Earth, ve kterém Bowie ztvárnil hlavní roli mimozemšťana (pro to měl mj. vynikající fyzické dispozice, byl v té době vysoký a silně anorektický). K téže desce se zároveň váže mnoho příběhů a dobových anekdot, jako ta, podle které se Bowieho jídelníček skládal z mléka, chilli papriček a kokainu. Situace údajně došla tak daleko, že měl Bowie pouhých 35 kilogramů a když jej jeho tehdejší asistentka upozornila, že by měl se svým stravováním něco udělat, slíbil, že přejde z polotučného mléka na plnotučné. Zároveň se ale Bowie, který v té době téměř nespal, ocitl na hraně psychického kolapsu. Na pokoj si údajně zval léčitele i vymítače ďábla a na podlahu kreslil pentagramy, jak vyplývá z jedné jeho pozdější písně. Bowie si byl navíc vědom, že mají v rodině značnou psychiatrickou zátěž (bratr byl schizofrenik). Dsska Station to Station se přesto velmi vydařila a byl z ní další celosvětový hit s písněmi jako Golden Years nebo Wild Is The Wind. Bowie si ale zároveň uvědomil, že musí změnit svůj stávající životní styl – a tak v rámci plánované změny napodobil příklad svého přítele Lou Reeda, kterému v roce 1972 produkoval první sólovou desku Transformer. Vydal se proto, v doprovodu dalšího přítele (rovněž drogově závislého) Iggyho Popa do Berlína. A tíma začala umělecky nejplodnější životní etapa obou těchto hudebníků.

Bowie měl v první řadě v plánu radikálně změnit životní styl. Berlín, v té době nejnebezpečnější místo „západního“ světa slibovalo jednak radikální změnu životního rytmu, jednak mnoho nových témat. Berlínská a obecně německá scéna byla navíc známá svými pracemi v oblasti elektronické hudby (kapely jako Kraftwerk nebo Tangerine Dream) a Bowie měl dávno v plánu změnit i své hudební zaměření. Spolu s tím se samozřejmě mění i jeho vizáž a sebeprezentace – z mimozemšťana s bleskem na tváři se stává elegán.

Hned rok 1977 přinese několik neuvěřitelných novinek. Bowie sám nahraje dvě klíčové a velmi oceňované desky (Low a Heroes) a zároveň pomůže odstartovat sólovou kariéru Iggyho Popa, především spoluprací na desce Idiot, na níž se Bowie podílel mnoha hudebními vložkami, hudební aranží a všemi doprovodnými vokály. U některých písní (China Girl) je navíc uvedený jako spoluautor. (Při turné, které následovalo, navíc hrál napůl zamaskovaný Bowie Iggymu na piáno).

Deska Low byla průlomové album, Bowie si k ní přizval průkopnického hudebníka Briana Eno, který se už v té době jako pionýr žánru pokoušel o ambientní hudbu (a který se později jako producent významně podílel na hudebním aranžmá nejslavnější desky U2 Joshua Tree). Výsledkem bylo album, které jako jedno z prvních ve velkém zpropagovalo elektronickou hudbu a které se mnozí později snažili (více či méně marně) napodobit (zvláště pak bubnovou sekci prohnanou přes kytarový efekt, díky čemuž se zdálo, že rány bubnů jsou časově zpožděné, nebo vytvářejí drobné echo). Jednou z mnoha kapel inspirovaných touto deskou je například Joy Divission, kteří se původně chtěli jmenovat Warszawa (podle jedné z písní na albu). Deska je formálně složena ze dvou částí – na první se objevují písně se skrovnými minimalistickými texty jako Always Crashing In The Same Car. Druhá část je pak složena z písní zcela bez textu, které mají místy blízko k ambientním skladbám Briana Eno, jako Art Decade nebo zmíněná Warsaw. Low se sice ve své době nesetkala s nadšeným ohlasem a Bowie kvůli ní jistě ztratil mnoho svých předchozích fanoušků (a rozčílil své producenty), z hlediska dalšího vývoje hudebních žánrů se ale jednalo o desku zcela jedinečnou, protože to bylo poprvé, kdy se hvězda prvního formátu pustila aktivně do elektronické hudby, čímž se celé skupině žánrů značně vylepšila pozice.

Berlínskou éru sice Bowie formálně završil až další experimentální deskou Lodger, ale umělecky měla největší dopad druhá deska z roku 1977 – Heroes. Album se, podobně jako Low skládá ze skladeb na hranici ambientního žánru a skladeb otextovaných, ale těch druhých je víc a jsou textově bohatší – a navíc titulní píseň Heroes (která vznikla ve studiu Hansa na dohled od Berlínské zdi) je zřejmě nejslavnějším singlem Davida Bowieho vůbec (píseň se jako klíčová skladba objevila například i ve filmu Charlieho malá tajemství).

(Poslední tři zmíněné desky Station to Station, Low a Heroes zároveň tvoří většinu soundtracku k filmu My děti ze stanice ZOO, ve kterém si Bowie rovněž zahrál – a který se odehrává v Berlíně téže doby - píseň Heroes zde má výjimečně dobrou anglicko německou verzi.).

Dodatkem k berlínské éře: Bowiemu se v Berlíně skutečně podařilo zbavit se závislosti na kokainu (ačkoli ve společnosti Iggyho často propadali alkoholu), ale největším bodem obratu a de facto skutečným ukončením berlínské éry a nucenou uměleckou pauzou byla pro Bowieho situace, kdy se na konci 70. let dozvěděl, že jeho žena Angela pečující o osmiletého syna Zowieho se psychiatricky zhroutila – a když mu pak po rozvodu v roce 1980 přidělil soud syna do výhradní péče. Je to možná s ohledem na zvyklosti i předchozí životní styl netradiční, ale z Bowieho se stal poměrně zodpovědný otec, a to do té míry, že po celá osmdesátá léta byl velice slavný, vydělával víc než kdy jindy, ale téměř deset let neudělal téměř nic umělecky přínosného. Výběr tedy zakončeme písní, kterou na desce Hunky Dory v roce 1971 údajně věnoval svému čerstvě narozenému synovi.