Úhor

Úhor

Kdosi se mě zeptal, jak se vyrovnávám s tím, že jsem v životě nedosáhl všeho, co jsem si navymýšlel a nasnil. Jak nesu, že některé mé sny zůstaly na polovině cesty. Zasmál jsem se: Kdyby jen některé, kdyby jen na polovině! Většina se nezačala ani rýsovat.

Jsem ale klidný, dnes už ano. Je možné, dokonce snadné se s tím vyrovnat, neúspěchy samy mě to naučily, když vyšlo najevo, že život se skládá ze samých malých proher. Také z pár větších. Pak jsme vděční za každý drobný úspěch. Jimi rosteme, ty nás k­růček po krůčku přibližují z dětství k dospělosti, a když jsme dospělí, k nekončící radosti.

Tak to bylo se mnou. Tu a tam se něco opravdu podařilo a já jsem si mohl říct: Tak přece nezůstávám životu tolik dlužen.

*

Někdy je těžké jednoznačně oddělit úspěch od neúspěchu.

Vrátím se o hromadu let zpátky, na své polesí, do času těsně před důchodem.

Na hraně svahu, co odtud, z široké plošiny obdělávaných polí spadá k nivě, klikatící se pro mě neviditelným údolím k známému rybníku, spatřím už zdálky nepravidelný shluk světle zelené barvy na tmavém pozadí smrkové stěny, co vrcholky vyčnívá z odvráceného svahu nad terénní zlom.

Kde se tam ty listnáče vzaly? Má tam být neplodný úhor s nízkým drnem a lišejníkem, co se tak bránil m­­­­é snaze zrušit vydobytou přírodní rovnováhu. Nechápu to, vždyť tenkrát tam ani sadba borovice neuspěla.

Nikdy jsem tu od té doby nebyl. Musím se podívat, co tak zásadního se po mé tehdejší blamáži změnilo.

Plný sžíravé zvědavosti přidám do kroku.

Ano, jsem tu dobře, je to on, pustý skalní ostroh, co odmítl nabízenou „pomoc“.

V údivu hledím na jívu rozpřaženou doširoka, na břízky, jeřáby a lípy, i několik pokřivených doubků. Jak mohly ty stromky tady zakořenit, jak se udržet? Proč to nedokázaly borové sazenice?

Vím, pořádný les z tohoto nikdy nebude, ale při té bídě se dá mluvit o hotovém zázraku.

Před těmi – rychle počítám – třiceti lety jsem odtud odcházel poučen, už jsem rozuměl svému předchůdci, proč se nemám pokoušet o nemožné – j­á začátečník s hlavou v oblacích, se sny a představami o svatém poslání lesníka vypěstovat les třeba i v pustotě tenké slupky drnu na samém kamení.

Když si vzpomenu, jak těžce se ty ženy dobývaly do kamenité země, jak v plachtách nosily z pole hlínu, aby měly kořeny boroviček vůbec do čeho obalit, je mi jich dodatečně líto, a hořko je mi za sebe, za ten nápad.

Samozřejmě uschly, žádná nepřežila. A já jsem byl tak umíněný, tak zaslepený, že jsem nechtěl uznat pravý důvod, sám pro sebe jsem to svedl na náhodu, na následek mimořádného sucha, a pro příští rok naplánoval novou sadbu. Choval jsem slepou víru, že nenáročná borovice se musí uchytit i na holé skále.

Tenkrát pršelo celé jaro – a­ dopadlo to stejně. Až potom jsem prohlédl, uznal, že c­­o je císařovo, patří císaři, co božího, bohu, a­ smířen s prohrou, upustil jsem od dalších pokusů.

Spoustu roků mě žádná povinnost do těchto příměstských končin nevedla. Až teď, kdy jsem jednou nohou v důchodu, kdy dlouhá cesta k socialismu skončila v slepé uličce, a já tyto okrajové lesy vracím jejich vlastníkům. Jen proto jsem dneska přišel.

Náš starý profesor pěstění nazval kdysi jívu matkou lesa. To mi utkvělo, i když jsem si pravý smysl té metafory neuměl vyložit. Jen chvíli jsem se zabýval otázkou, jak by asi měkká, poddajná vrba mohla jiné stromy chránit a vychovávat, ale pak jsem to pustil z hlavy.

Až tato předčasně stárnoucí jíva – matka průkopnice – m­i to připomněla. Rozkládá své ohebné větve doširoka, čepýří se jako kvočna na hnízdě, očividně odhodlaná ještě dnes chránit vše živé, co se jí dere zpod křídel, i když sama mele z posledního. Nejvýš třicetiletá, kůru má zbrázděnou hlubokými vráskami, větve se loupou, od konců usychají. Ne tak její odchovanci, ty ona už od samého příchodu na svět chrání před sluneční pálavou a veškerou nepřízní osudu, i před mlsnými jazyky zvěře. Ti mají život před sebou; ztepilá postava je sice nečeká, obvyklé výšky nikdy nedorostou, avšak tvrdá skála je naučila tomu základnímu: nepoddat se.

Po jamkách už n­ezůstala ani stopa, dávno jsou srovnány s terénem, utopeny pod vrstvou humusu a slehlého listí. To jen tenkrát, za čerstva poskytly klíčiště kdejakému potulnému semínku. Březová a lipová zasel vítr, o jeřábová se zasloužilo hejno kvíčal, které se napáslo chutných malvic a s naditými útrobami přenocovalo ve smrkových větvích opodál, o doubky se postarala sojka, když tu a tam vykutala zobákem dírku, do ní z volete vypustila pár žaludů, prý pro horší časy, a pak na ně, popleta, zapomněla. Semena nabobtnalá jarními dešti vyklíčila a jejich bílé klíčky se draly řešetem rozkopaných úlomků zvětralé skály dolů a stále dolů, pryč od protivného světla, nejkratší cestou do úlevné tmy. Které měly štěstí, našly ve skalním podloží trhlinku, jíž se mohly plazit ještě hloub, za jistější vláhou. O zbytek se postaral přírodní výběr: ty přežiješ, ty nepřežiješ.

Přivřu oči a vidím babku Musilovou a slečnu Julinku, ty to vše nastartovaly. Co by dnes řekly tomu, že jejich dřina přece nebyla marná. Chudery nesly úhyn boroviček jako vlastní selhání. Dokud jsem jim nevysvětlil, že ne ony jsou vinny, ale já, kdo podlehl pokušení zrušit zaběhnutou rovnováhu starého úhoru.

Už sem nikdy nezavítaly, nebyla tu pro ně práce. Ani já jsem tady neměl co dělat, za ty roky jen párkrát jsem přišel, abych vyznačil probírku v kmenovině ve stráni, a to vždycky zespodu, od rybníka. Proto mi tento úspěch – ne náš, ale přírody – t­ak dlouho zůstal utajen. A byl by tajný napořád, nebýt toho nápadu, že dnes přijedu shora, támhle pod lípou nechám auto a vydám se sem přes pole. Tak jako před třiceti lety, kdy mi můj předchůdce předával polesí a já objevil – ó hrůza! – tuto nezalesněnou „holinu“.

Je to dávno. Už mě to nemrzí.

Opravdový les tady nikdy nebude, avšak ani tato odpověď přírody na zbrklý nápad zapáleného mladíčka nevyšumí do prázdna, pro mě má velikou cenu. Zažívám mrzké uspokojení, že jsme přírodu přece přiměli ke změně rovnováhy. Že byla nucena zrušit jednu, to byla rovnováha drnu, a nastolit jinou – o­tužilých dřevin.

Není to nic nového, k rovnováze ona směřuje vždycky, stále má co napravovat. Hlavně, co lidé pokazili.

To mě opravdu nemrzí. Naopak, se znovu potvrzenou jistotou odtud dnes klidně odcházím.