ŤAPŠLAP JDE DO SVĚTA! ... Díl čtvrtý

Jak tak Ťapšlap procházel mezi improvizovanými přístřešky těch pohádkových uprchlíků, viděl scény, na které pak nemohl dlouho zapomenout a které ho pronásledovaly v oněch neklidných nočních hodinách, kdy se převalujete na posteli a nemůžete usnout. Viděl jeskyňky, které se v nouzi zabydlely ve škvíře mezi dvěma kameny, a že jim tam bylo ouzko a nevlídno, to není třeba dvakrát zdůrazňovat. Viděl kamenného trolla tak vyhladovělého a malátného, že vypadal jako jeskynní krápník. 

Na palouku, kde lesní víly prováděly triáž těch, kterým bylo opravdu do ouvej, našel Ťapšlap Jeníčka s Mařenkou. Jeníček, zvyklý od mládí od Ježibab na kalorickou stravu plnou jednoduchých cukrů, nasycených tuků, umělých barviv a konzervantů, nemohl strávit houbovou kulajdu, kterou vařil pro utečence hejkal, hladina cukru v krvi mu klesla až do nebezpečných hodnot; už jen bezvládně ležel na zemi, nehýbal se, na prahu diabetického kómatu, zatímco Mařenka se mu snažila rozpustit na jazyku poslední polomáčený perníček s marcipánem a skořicí, který jim ve skrovných zásobách zbýval (dál už měli jen pytel tvrdých cucavých bonbónů, homoli cukrkandlu, několik skříňek s prostými lékořicovými konfity a soudek tureckého medu, který ale odmítali z nábožensko-vlasteneckých důvodů konzumovat). Dokážete si představit, jak nevyspalý je člověk po noci, kdy měl místo polštáře pytel nakyslých Bonparů?! 

Ťapšlap se při té strašné představě mimoděk otřásl; byl to totiž skřítek citlivé povahy, nadaný nezvyklou mírou empatie, a tak cestou mezi improvizovanými příbytky rozdal poslední nevybuchlé jídlo ze svého batůžku, dokonce i kostku cukru z Kápézetky dal Mařence, která ji hned dala Jeníčkovi pod jazyk, a díky tomu se mu vrátila barva do tváří (Jeníčkovi, ne Ťapšlapovi!). Vílám ošetřovatelkám neušly Ťapšlapovy altruistické činy, jeho schopnost soucítit s trpícími je dojala, a když si všimly, že má zafačovanou celou hlavu, nabídly mu odborné ošetření.

Po opatrném sejmutí obvazu (Ťapšlap sice několikrát hlasitě sykl, ale jinak se držel statečně!) seznaly, že podrážděnému oku spíš prospěje čerstvé lesní povětří než ušmudlaný obvaz, oko mu vykoupaly v lektvaru z borové vody (borovic bylo naštěstí v lese habaděj) a Ginko Biloby, a zakáply mu ho kapkou rulíkového atropinu, aby se oděrka na rohovce rychleji zahojila (mravenčí kůru z jehličí a větviček raději přešly bez komentáře). Ťapšlap jim poděkoval, a byl rád, že když se teď na ostatní usmívá, dokáže to jeho okolí alespoň registrovat. 

„Kypí soucitem, srdce tvé. Však od myšlence k činu, zná tvůj duch nalézt cestu, mladý učedníku?“ 

Ťapšlap se užasle otočil po hlase a uviděl podivného zeleného skřítka s vrásčitou tváří, opírajícího se o sukovitou hůlčičku, s ušima legračně vystrčenýma do stran, takže vypadal jako stavařský detonátor (ten skřítek, ne Ťapšlap!) 

„To je Vševěda Jogurt!“ - špitla Ťapšlapovi od ucha žlutě svítící Bludička, která zrovna letěla kolem.

„Erh… kdo?“ dostal ze sebe Ťapšlap.

„Nikdo vlastně neví, kdo je Vševěda Jogurt,“ pokračovala Bludička. „Jednoho dne se tu objevil a začal všem radit, takže všichni tak nějak předpokládali, že musí všemu i rozumět. Je několik pravidel, které všichni obyvatelé tohoto Města nad Jezerem dodržují:

1) Nepij bahnitou vodu ze stojatých tůní, pokud nejsi vodník.

2) Nejez bobulky rulíku zlomocného, pokud nejsi čarodějnice.

3) Ať už jsi kdokoliv, nikdy se nehádej s Vševědou Jogurtem!“

„Co šeptem je, čertem i bývá!“ snažil se Jogurt natáhnout vřetenovité ucho, aby se dozvěděl, co si to tam ti dva šeptají. 

„Erhhh… tady Bludička mi zrovna říkala, že úcta ke stáří je základem každé civilizované společnosti.“

Za to si vysloužil od Jogurta strašnou ránu hůlčičkou přes záda – ten starý skřet byl překvapivě mrštný a hbitý. 

„Lháři! Starý není, Jogurt Vševěda! Jar tisíc, pouhých. Kaňony a rigoly, moudrost mu vyzdobila tvář! A teď mi řekni, mladý učedníku, už ses konečně rozhodl?“

„Rozhodl?“ nechápal Ťapšlap. Připadal si jako v nějaké podivné noční můře, nic nedávalo smysl. Musím si opláchnout obličej, napadlo ho. To je ono, pořádně si protřu oči, našplouchám si studenou vodu do tváře, večerní povětří mě ofoukne a mozkovna zas naskočí, a já vymyslím, co budu dělat dál. A jak řekl, tak i udělal! Sáhl po nejbližší míse s vodou u jednoho stánku a strčil do ní obličej! Jenže ouha! Nebyla to voda, ale borůvková povidla (v pohádkách je totiž voda často stejně sytě modrá jako borůvky, takže se to plete. Je to kvůli tomu, že si ilustrátoři libují v příliš sytých barvách). 

Když Ťapšlap zvedl hlavu, měl polovinu obličeje modrou od povidel, a na druhé měl podivné modré klikyháky, zpod kterých planuly jeho zmatené oči, takže vypadal v lesním soumraku dost děsivě, a kolemstojící bezděčně o krok ustoupili. 

Ťapšlap si toho všiml, a lekl se, že se ho ostatní lekli. Bezradně zavrávoral, natáhl ruku, aby se opřel, cosi nahmátl, a ozvalo se hlasité kovové řinčení. Byl to stánek antropomorfního Brouka Kovaříka, který pro obyvatele města koval rozličné nástroje, a samozřejmě také zbraně. Teď rozčíleně kmital kusadly a sbíral ze země vystavené zboží. Ťapšlapovi ale něco zůstalo v ruce – byla to dlouhá jehla z šicího stroje lidí, umně překovaná Kovaříkem na štíhlou, lesklou čepel, dostatečně širokou k seku i bodu, se složitým, filigránem zdobeným košem chránícím celou ruku (Ťapšlap nevěděl, že lidé takovým čepelím říkali „schiavonna“, až na Skoty, kteří jim říkali „claymore“ – to proto, že „claymore“ znamená skotsky „meč“, takže každý meč je pro Skota „claymore“, a ne jen ten nemožný absurdně veliký filmový dvouručák, který všichni znají z kinoteátru).

Ťapšlap mečíkem zkusmo zamával, a zvedl ho vysoko nad hlavu, až se na něm odrazilo světlo hvězd. Pocit síly, který taková zbraň dodá svému majiteli (tím Ťapšlap sice de iure nebyl, ale to je maličkost), se dostal do kontrastu s obecnou mizérií, která prostupovala jako červená nit celým táborem, a Ťapšlap pocítil rostoucí vztek nad tou vší nespravedlností, kterou si nejen skřítci, ale i víly, hejkalové, vodníci, obři lidožrouti a další pohádkové postavy musely za staletí své existence vytrpět, a vzkypělo v něm přesvědčení, že by s tím měl… někdo… něco udělat! 

V tu chvíli se Ťapšlap rozhodl – vytrhl z ruky uzdu závodní kočky, kterou kdosi vedl kolem, vyšvihl se jí do sedla, a začal řečnit. Vy to totiž nevíte (a ani Ťapšlap to do té chvíle ještě nevěděl), ale ze všeho, co uměl, uměl Ťapšlap nejlépe právě řečnit. 

„Skřítkové, trpaslíci, víly!“ Oslovení zvedli hlavy, a zadívali se Ťapšlapovým směrem. 

„Hejkalové, bludičky! Trollové, jeskyňky, vodníci, meluzíny!“ 

Teď už měl Ťapšlap všeobecnou pozornost. Na palouk, kde se scéna odehrávala, přicházeli další a další, vznikla řada diváků,Ťapšlap vzepjal kočku na zadní, zamával opět mečíkem efektně proti noční obloze, a pobídl závodní kočku do volného kroku podél řady posluchačů.

„Přátelé, kamarádi! Podívejte se kolem sebe, na ty ubohé přístřešky, do kterých nás z našich lesů, jezer, strání a skal vyhnala lidská hamižnost a nenažranost!“ Pochvalné mručení z hloučku skalních trollů. „Člověk otrávil ryby v našich řekách, takže vodníci kvůli mizerné kvalitě vody ani nepřečtou cedulky na hrníčkách. Vykácel nám lesy, vykutal uhlí a zlato, takže permoníci přišli o práci a musí živořit na státních dávkách.“ Naštvaný cinkot krumpáčků o kamení. “Létá si nad našimi střechami ve vrtulnících a éroplánech, takže čarodějnice se nemohou v noci cestou na sabat na koštětech svobodně rozletět povětřím, aby jim nějaký hejhula z letového centra nezačal spílat, že opustily vyznačený letový koridor.“ Přítomné čarodějnice začaly souhlasně povykovat a vyhazovat klobouky do vzduchu. 

„Zkrátka a dobře, lidský útlak sílí den ode dne, a my už nemáme kam ustupovat. Ale jak se tak dívám do vašich tváří, přátelé, jedno vím jistě. Lidská chramižnost nám může vzít naše lesy a louky, může nám vzít naše pole, stráně, potůčky a jezera, ale nemůže nám vzít … naši SVOBODU!!!“

V tu chvíli se sílící hluk shromáždění proměnil v burácející řev, každý mával tím, co měl zrovna v ruce – troll vyvráceným stromkem, čarodějnice košťaty, permoníci krumpáčky, Brouk Kovařík kovářským perlíkem, Jeníček špičatou homolí cukrkandlu, baba Jaga muří nohou, dřevorubec sekerou, trpaslíci odkudsi z východu také sekyrami, jen Vševěda Jogurt nemával, protože to byl moc nóbl skřítek a nenechá se přece strhnout davovým šílenstvím. 

Ťapšlap znovu vzepjal kočku na zadní, mávl neurčitě schiavonnou směrem k okraji lesa, a vyrazil cvalem vpřed, a celé shromáždění se dalo do pohybu za ním jako lavina, jen se zem třásla.

-------------------------------------------------------------------------------------

Tou dobou, nic zlého netuše, kempoval na kraji lesa stárnoucí hipík Eduard, který se na nás přijel podívat lodičkou přes oceán až z daleké Emeriky, se svou věčně mladou obdivovatelkou Marjánkou. Kempování, milé děti, je to samé, jako když jedete v létě na tábor pod stan, jenom dražší a o něco víc nóbl. Eduard zrovna balil nějaké zelené rostlinky do dlouhého, šišatého papírového kornoutu, a přitom zaníceně vyprávěl:

„Říkám ti, Máří, že tenhle matroš je to nejhustší, co se dá vůbec sehnat. Tuhle jsme zahulili s Johnem – znáš Johna z Kalifornie, ne? Občas se zastaví o dovolené… Prostě hulíme a najedou se objeví Quatzecoatl, to je aztécký bůh, co vypadá jako had, až na to, že má peří jako mají ptáci, no a povídá: Vy bílí lidé jste se těžce provinili na mém národu, a já za trest sním slunce, a vy budete muset žít až do smrti potmě!“

Marjánka mu visela jako vždy na rtech (obrazně, samozřejmě), ústa trochu dokořán, a povídá: „No a co, snědl ho?“

„Nojo, otevřel tlamu, a chramst, najednou tma. Nám to teda nevadilo, až když jsme hledali sirky, abysme si znova zapálili.“

„A co uvidíme my?“

„To nevím, každej vidí něco jinýho,“ řekl Ed, zapálil smotaný kornout, zhluboka potáhl kouř z toho nezapáleného konce a podal ho Marjánce, „někdo vidí hromy a blesky, někdo svoje předky, a kamarád, co studuje v Harvardu ekonomii říkal, že viděl padat z nebe dolarové bankovky, na každé zřetelně napsáno In God We Trust!“

„Nějaký peníze by z nebe spadnout mohly,“ rozjímala Marjánka a pak se strašně rozkašlala, protože ten matroš, přiznejme si, to byla na naše poměry fakt hustá jízda. Pak oba vyšli před stan, aby se nadýchali čerstvého vzduchu – a nevěřili svým očím. 

Od lesa se k nim hnala jako lavina podivná směs siluet jasně se rýsujících proti rosou navlhlé trávě v měsíčním světle – obři, jezinky, hejkalové, skřítci, permoníci, vodníci, ve vzduchu jako taktická letecká podpora čarodějnice v letkách po pěti, a v čele toho davu cválal Ťapšlap s tváří modrou od borůvek na závodní kočce, mával schiavonnou jako zběsilý, a řval z plna hrdla, i když vlastně nebylo proč. 

Vyděšený Ed se podíval na jointa ve své ruce, pak ho odhodil na zem jako jedovatého hada a reflexivně zašlápl zapálený konec. Pak na nic nečekal a dal se na útěk směrem od lesa, následován vzlykající Marjánkou, která křičela: „Ne nadarmo mi máma domlouvala, že drogy sou svinstvo, ten tvůj matroš už nikdy hulit nebudu, slyšíš, nikdy!“ A protože strach je nejlepší kondiční trenér, zmizeli naši dva člověci ze scény rychleji, než pára nad hrncem s lektvary.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Šturmujícímu davu pohádkových bytostí mezitím došel po krátkém sprintu dech, a tak se zastavili u Edova karavanu, troll se držel za vlastní kolena a namáhavě oddychoval, a permoníci byli námahou červení, jako malé ředkvičky. Jediní, kdo nepopadali dech, byli trpaslíci odněkud z východu, kteří byli evidentně na podobné manévry zvyklí. 

„Koukejte, kamarádi, co tu ta člověčina všechno nechala, brekekeke!“ řekl šedivý vodník, zatímco nakukoval cípem plachty do stanu. 

„To koukám, zbyly tu… tranzistoráky,“ poznamenal jeden permoník.

„… a dívčí dřeváky,“ řekla luční víla s máky ve vlasech.

„… a drahé foťáky!,“ řekl gnóm, který byl zároveň vetešníkem a zlatníkem.

„… Badábadábady“ zanotoval cvičeným basem hudebně nadaný hejkal, aniž by věděl proč.

„Ve městě je můžem vyměnit za zlaťáky,“ pokračoval praktický, finančně vzdělaný gnómský zlatník/vetešník.

„Za ty si koupíme maliny…“ začala víla,

„… med…“ zabrumlal Brtník od Vývratu,

„… a slané buráky!“ uzavřela pirátská opička s chronometrem na stříbrném řetízku kolem krku (kdoví, co pohledávala tak daleko ve vnitrozemí!)

„Počkejte, počkejte, jaké maliny, jaké buráky?!“ krotil nadšení z kořisti Ťapšlap, který sesedl z kočky a také obhlížel kořist. Nepocházel sice z válečnického rodu, ale četl slavný skřítčí traktát o strategii nazvaný „Přes dršťky dávání a nedostávání“ od dávného mudrce Ťunk Pluha, který dávají zadarmo na manažerských seminářích. Z té knihy věděl najisto, že bitvu prohraje ten, kdo uteče z bitevního pole, zatímco vyhraje ten, kdo neuteče. Z toho vyplývalo, že dnešní bitvu s člověčími běsy dnes vyhráli – stojí tu u Edova karavanu jako vítězi, a Ed nikde... Ťunk Pluh důrazně doporučuje rabovat zásoby nepřítele, protože válka vás pak vyjde laciněji, a k tomu se už přirozeně schylovalo. Ale rozházet kořist na buráky a pitomé laskominy? Ani nápad. Železo třeba kout, dokud je žhavé, jak by řekl Brouk Kovařík, vítězstvím vzniká tahleta „strategická hynycijatýva“, to je jako sněhová koule, která je tím větší, čím víc se valí (v Německu se tomu říká „blyckríg“). 

„Kamarádi, my jsme přece dnes vyhráli, a musíme pokračovat, musíme nakoupit zbraně, ocel tady pro Kovaříka, vykovat píky, šavle, sudlice, meče, halberdy, gizarmy, cepy, palcáty, rachomejtle a petardy a naverbovat víc trpaslíků, víc obrů, a námezdnejch honimírů z  plání, co jezdí na koních, Triptychy, co létají na nočních můrách a snášejí se v noci na nepřítele jako balvan, draky, wurmy, hydry, mantichóry, wyverny, krambejzly a kylyháry, a hnát tu lidskou chamraď dál a dál, dokud se v moři neutopí!“

Ťapšlapovi zjevně stouplo vítězství do hlavy a rychle se dostával do ráže.

„Copak nechápete, že dokud bude lidská noha hamtat po našich smaragdově zelených loukách, dokud bude chamtivá lidská pazoura dolovat naše zlato a kácet naše stromy ve stále se zmenšujících lesích, tak nikdy nepoznáme klid a mír? Pro nás a pro lidi zároveň zkrátka místo není, a basta! Lidé jsou zatím příliš silní, mají flinty a samopaly, děla a houfnice, letadla a tanky, rakety, krokety, samolety, družice a umí rozbíjet samotné atomy, takže na to musíme chytře, doslova od lesa. Ťunk Pluh navrhuje gorilovou válku, a já souhlasím. Gorily jsou silnější než skřítci a víly, tak nakoupíme za věci v Edově karavanu banány, ty dáme gorilám, ať se s lidmi perou za nás!“

„Změnil ses, mladý učedníku. Ze soucitu zlost, z obavy o bližní nenávist se stala. Rozčílení vede k nadýmání, nadýmání vede k nevyspání, nevyspání smích a radost z duše vyhání, a k Temné straně blízko, blizoučko, co bys kamenem dohodil. Jogurt zná, Jogurt ví, ale zapomenout nemůže, nene!“

Kde se vzal, tu se vzal, stál tu známý zelený skřítek. 

Po něm promluvil gnóm vetešník: „Ťapšlape, kamaráde, neuraž se, ale my z městečka u jezera nejsme na nějakou gorilovou válku stavění, ani nevíme pořádně, jak se dělá. Já musím být přes den v krámě, víly musí tancovat na paloučcích, tady Jeníček se musí cpát cukrovím, vodník si musí lihovou fixou popsat hrníčky, máme zkrátka všichni moc povinností a práce na to, abychom na měsíce či léta zmizeli s tvými gorilami v lese a vedli válku s lidmi od rána do večera. Někteří z nás už jsme na to taky staří.“ 

Souhlasné mručení.

Po něm vystoupil předák od permoníků: „My jsme ti, Ťapšlape, moc vděční, že jsi nám po letech ústrků dal okusit vítězství, i když třeba jen nedůležitého, a těšíme se, že budeme moci hrdě vyprávět vnoučatům – ano, já jsem tam tenkrát na Koblihovém Vršku s Ťapšlapem byl, viděl jsem zpocené lidské chrbáty, jak peláší pryč z lesa ven, a cítil jsem hrdost a tudletu satisfakci.“

„My na tebe, kamaráde, nikdy nezapomeneme!“ uzavřel skalní troll a v návalu emocí Ťapšlapa objal svými žulovými tlapisky. Ačkoliv byl notně vyhladovělý, přesto v Ťapšlapovi zasténala každá kůstka a páteř se mu srovnala tak dokonale, že nemusel deset let za bábou kořenářkou. 

„No dobrá, když jinak nedáte, myslím, že je čas, abych se rozloučil, a šel zas o dům dál,“ prohlásil Ťapšlap, když po nějaké době zase přišel k sobě. „Vy jste tu doma, ale já jen na návštěvě, a cítím, že moje cesta zdaleka nekončí, nene, ještě to vidím na nějakých osm, deset, možná dvanáct dílů. Ach jo.“

Ťapšlap se sehnul, aby si přehodil batůžek přes rameno, ale pak si uvědomil, že už mu nic nezbylo, že všechno rozdal před bitvou v táboře. Pak si všiml, že v pravé ruce pořád drží schiavonnu. Obrátil se tedy ke Kovaříkovi. 

„Tady máš svou čepel, Mistře Kovaříku, a promiň, že jsem ji tu tak popadl, jakoby mi patřila.“

„Jen si ji nech!“ řekl dobrácky Kovařík, „však mám pocit, že jsem ji ukoval právě pro tebe. A aby ti při tvém trajdání světem nepřeřízla pásek u kalhot, hehe, tady ti ještě dává mistr kožešník od trpaslíků smaragdy zdobenou pochvu, vidíš, jakoby ji dělal na míru.“ Kovařík zasunul meč do nádherné, umělecky zdobené pochvy a Ťapšlap si ji připjal k pasu. 

„Tak se měj, Ťapšlápku, a napiš nám z té ciziny!“ volala víla s vlčími máky. 

Ťapšlap všem také zamával, pak se otočil a odcházel orosenou travou do vycházejícího slunce, které bylo toho rána bůhvíproč větší než meloun, co dím, větší než mlýnské kolo, takže každý, kdo se za Ťapšlapem díval, začal mít v očích modrožluté mžitky, takže musel hned oči zavřít, a když je otevřel a promnul si je, byl Ťapšlap tentam!