Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ťapšlap jde do světa – díl šestý

24. 05. 2021

1277

Autor

annnie

Prosím, vložte sem někdo odkaz na předchozí díly!!! Díky moc a.

Ťapšlap jde do světa – díl šestý

Skřítek se pod blatouchem honem začal přehrabovat v batůžku: „Jejda! Kápézetka je bůhvíkde … Co teď??? Už vím!“ A šmatlá v ruksáčku rychle dá: „Uf... zaplaťpámbu! Jsou tady!“ A už se souká do svých náhradních ponožek značky Dědoles. Nutno ovšem dodat, že – a to zcela záměrně – nasadil si – dávejte dobrý pozor:

levou ponožku

na pravou nožku,

pravou ponožku

na levou nožku,

pak – můj ty Božku!

poškrábal pokožku,

vmáčknul se do rožku

zlatého blatoušku...

… a fusekle okamžitě zafungovaly, jak měly a Ťapšlap se stal neviditelným přesně ve chvíli, kdy k němu ropucha napřáhla pravou přední tlapku.

„Hňá...“ vypadlo žábě z tlamy – a znalý čtenář okamžitě tuší, že se nejedná o ropuchu, nýbrž o ropušáka. Copak by, mein Gott, něco takového dáma vypustila z úst???

Ale to už se za hnědým žene zelený a volá: „Počkej, Žbluňku! Co tady skáčeš, jako bys neuměl po dvou??? A kde máš, safra, kalhoty a kabát?“

„Nojo, Kvaku, kalhoty! Uviděl jsem toho podivného tvora, zrovna když jsem se oblíkal – a jak jsem byl zvědavý, vyběhl jsem za ním a úplně jsem zapomněl, že jsem si už sundal pyžamo... No to je trapas! Ještě aby mě tak někdo viděl, to by se mi všichni smáli...“ povídá svému kamarádu žabákovi a ve tvářích je červený jak trpasličí čepička. „Ach jo!“

„Ale Žbluňku, kdo by tě tu viděl? A o kom to, u všech všudy, mluvíš? A na, prosimtě, tumáš deku, zabal se do ní, ať nenastydneš!“

Ropušák si omotal houni kolem vypaseného bříška, vypadal trochu, jako kdyby právě vylezl ze sprchy a ukazuje před sebe: „Tady byl, Kvaku, na mou duši! Já ho viděl! Takovej malinkej, fousatej, s torničkou... Chtěl jsem si ho prohlídnout – jenže on zmizel, jak jsem mu podal ruku na pozdrav... To je moc divný! Už to tak vypadá, že mám v pravé ruce kouzelnou moc! Na co ukážu, to se ztratí...“ A Žbluňk pro jistotu strčil pravici do záhybu deky – co taky jinak, když neměl kapsičku...

„Myslíš, Žbluňku? Kouzelnou moc?“ pochybuje Kvak a snaží se kamaráda uklidnit, „ A nebyla to třeba žížala, co rychle vlezla do hlíny?“

„Fousatá žížala?“ přemýšlí ropušák, „to se mi nezdá... Bane, Kvaku. Už je to tak. Chytil jsem asi nějakej bacil nebo virus a teď mám odhmotňovací ruku. No to mi ještě chybělo!“
Ťapšlap to všechno poslouchá v rožku blatoušku a přijde mu, že tohle není správné, takhle se tu schovávat a nechat někoho se trápit. Předtím, když se polekal, tak mělo využití kouzla magických fusekliček opodstatnění, ale teď... Vždyť je to jen ropušák a žabák, a zdají se být dost přátelští... A tak trpaslíček

sedmnáctkrát poklepal si na pupíček,

natáhl obě nožky

a stáhl z nich ponožky

ale – pozor – musel to udělat současně, jinak by se kouzlo nepovedlo – a Kvak řekl „Jejda...“, zatímco Žbluňk si kecnul na zadek a radši nebudeme poslouchat, co řekl on...

„Jsem skřítek Ťapšlap, toho času cestovatel, a velmi mě těší, že vás poznávám. Najs tů mít jů!“

„Á! Pán bude asi z naší vlasti! Najs tů mít jů, máj dýr! Mohu-li nabídnouti šálek čaje? V tuto denní dobu, řekl bych, by vám dozajista mohl přijít vhod! A báj d vej, já jsem Kvak, a zde můj přítel Žbluňk. Račte, prosím, s námi!“ A už zvedá žabáček ropušáka ze země, a už jdou pěkně ve trojici do Kvakova domečku. A už sedí kolem stolu a pijí slzičkový čaj a vyprávějí si, co kdy kdo zažil, a už je večer a Kvak vyndavá lahvičku, a druhou, a třetí – no páni,

to byste, děti, koukaly,

jak se tam ti tři zrubali!

A když se pak vyspali a uklidili šavle, sebral se Ťapšlap k odchodu, neboť je jednou cestovatel a žádný mastňák, řekli si „Báj báj“ a už je skřítek v trapu. Jde, zpívá si do kroku „vot šel ví dů vis d drankn sejlr“, rukou si tiskne bolavé čelo a říká si: „To cestovatelství je teda pěkná řehole...“ A jak se tak potácí, najednou je večer a Ťapšlap stojí před malým městečkem v úpadí Brd a z dáli zaslechne čísi srdceryvný povzdech: „Ach jo... Zase UKLÍZET? Že bych se na to...“ - a na víc už náš hrdina nečeká, běží, bolest hlavy je pryč, a Ťapšlap klepe na modré dveře vily Matyldy, na zádech batůžek, v ruce mopíček... A ve chvilce Anna otvírá dveře, kouká do dálky, lekne se, jak jí někdo polechtá na noze (to do ní náš skřítek – záchranář jemně šťouchnul mopem), shlédne ku prahu a usměje se: „ Vítej, ať jsi, kdo jsi. Myslím, že mi tě posílá samo nebe! Mám zrovna v hlavě báseň a v domě je třeba poklidit...“ A Ťapšlap se pousměje: „Najs tů mít jů, ený! Jdeme na to!“

40 názorů

Marcela.K.

06. 06. 2021

Dát tip annnie

Jo, tak tohle vnímám stejně... knihy, které mě nechytí klidně odložím. Stejně tak filmy, ale přiznám se, že u těch pletu, nebo háčkuju, mám je jen jako kulisu, tak někdy "dokoukáme" i šílenou blbost a pak se tomu s mužem divíme a říkáme si, že jsme radši měli jít spát ;-)))

annnie

05. 06. 2021

Československá literární komunita

Ťapšlap jde do světa – díl šestý

Autor

40 názorů

Sdílení