Oblečeni do vzpomínek

Růžová zástěra

Sedávali venku na lavičce. Byli to staří lidé. Ona měla na sobě vždycky růžovou zástěru a když jsem ji pozdravila „Dobrý den“, odpověděla mně „Guten Tag“. Nevím, jak vypadala v obličeji, ale vlasy měla šedivé. On měl oči modré jako pomněnky, mluvil česky a velice pěkně se usmíval.

O jednu nohu přišel, chodil o berlích.  Z pahýlu mu plandala nohavice. Proč neměl protézu, nevím.

V domě, kde bydleli, se musel dostat do prvního patra bez výtahu. Zvládal to dobře – musel. Později, když jeho žena zemřela, se odstěhoval o pár domů dál. Tam bydlel v přízemí, ale před venkovními dveřmi byl jeden schod. Smál se, že tam musí být, aby nevyšel ze cviku.

Tmavomodré sako

Sledovali jsme představení v divadle. Vystupovali kubánští kozáci – soubor písní a tanců a paní Zdena tleskala nejvíce ze všech. Její manžel totiž pocházel právě z této oblasti. Představení bylo moc pěkné a všem se líbilo.

Byl to společný zájezd na Kavkaz.  Drobná paní Zdena chodila v tmavomodrém saku a kouřila. Nebyla bych si to pamatovala, kdyby nevyprávěla, že celý život pracovala jako průvodčí na dráze. Myslela jsem si, že musí mít tmavomodrého saka plné zuby.

Kouřila hodně. Dalo by se také říct, že kouřila jako lokomotiva.

Zelené šaty

Byla na zájezdu s tatínkem. Malá šestiletá holčička. Její maminka zůstala v Irsku, kde je tráva stále zelená. Od ní dostala k narozeninám zelené šaty. Nosila je celých čtrnáct dní, ať jsme chodili po horách nebo byli u moře. Byla velice šikovná, neviděla jsem, že by se ušpinila.