Jóga

Jóga

Pro méně zasvěcené začněme vtipem: „Ráno v panelovém domě. Většina družstevních nájemníků právě používá WC. Někde v patře si kdosi pšoukne. Zlomyslný nájemník v jiném patře zvolá – čest práci soudruzi. Odpoví mu sborový ohlas – ty nám polib prdel.“

Abych zdůvodnil takový trochu neobvyklý, přisprostlý úvod. Zvukovým izolacím v převládající výstavbě panelových domů, byla dříve věnována minimální pozornost. Šlo hlavně o kvantitu a splnění plánu výstavby bytů na nových sídlištích.

Jistě je taková kvalita bytů v dnešních podmínkách právem kritizována. Není přece žádoucí slyšet a vidět filmové situace, jak Bartáčková klepe do prkénka, aby si sousedi mysleli – podívej ty Bartáčkovi, to už je tento týden potřetí co mají řízky a my tu žužláme tlačenku s cibulí.

Ale na druhou stranu se však nedostatečně izolované stěny v případě Bohumila Podlážky ukázaly jako element, který mu zachránil život.

JUDr Bohumil Podlážka obýval garsoniéru ve druhém patře družstevního panelového domu. Byl považován za podivína, který se s ostatními nájemníky blíže nestýkal, dokonce ani na schůze svolávané občas domovním důvěrníkem nechodil. Nezdálo se, že by oplýval více přáteli, jen domovní důvěrník věděl, že je mu 38 let, je svobodný a chodí do oddílu Rudé hvězdy cvičit jógu. Jednou se mu svěřil, že má rád klasickou hudbu.

Jeho garsonka sousedila s třípokojovým bytem s lodžií. Bydleli tam dvě sestry. Jedna z nich studentka zdravotní školy Jarmilka a druhá studentka právnické fakulty Kamila. Se sousedem Podlážkou se vídaly výjimečně a ani se o bližší seznámení nesnažily. Dobře si rozuměly a svůj čas dělily mezi sebou nezávisle podle potřeb svého studia a volného času. Také chodily cvičit, dokonce Kamila se věnovala nezávisle na Podlážkovi józe v klubu plaveckého stadionu v sousedství.

Nedělní odpoledne probíhalo obvyklým způsobem. Počasí bylo nevlídné s drobným deštěm a nárazovým větrem. Jarmilka byla někde s přáteli a Kamila byla zahloubána do skript s obtížnou pasáží učiva, takže ani venkovní fujavici vůbec nevnímala.

Nejenže nevnímala mimo právnickou vědu ošklivé počasí se závany větru, ale nevnímala ani ozývající se rány a klepání na stěnu v kuchyni. Nevšímala si toho i když rány zesilovaly a duněly v rychlejším tempu. Pomyslela si, že asi soused něco spravuje a bude pokračovat nepříjemné vrtání, což bylo v domě dosti častým jevem a četla si dál. Řekla si, že pokud začnou vrtat, vezme deštník a půjde do kavárny na stadion.

Vrtání nepřicházelo, a dokonce i rány a dunění ustalo také. Zklidnila se a četla dál. Ne dlouho. Rány se ozvaly znovu, dutěji a silněji. K těm pravidelným úderům se připojily nezvyklé zvuky, jakýsi křik a kvílení. To ji již nenechalo v klidu a šla se na balkon podívat co se to děje. Zvuky se ozývaly z garsonky. Vidět tam do okna nemohla, protože tomu bránila boční stěna lodžie, ale bylo jasné, že ten rambajs je z garsonky.

Vyšla ven na chodbu a poslouchala za dveřmi. Křik a rány byly slyšet na chodbu zřetelněji. Odvážila se překonat strach, který se jí zmocnil a zaklepala na dveře. Křik zesílil a volání již hlasitě vyznívalo doslova pomóc, pomóc!

„Pane doktore, co je vám? Jak vám mohu pomoct?

Ozvalo se úpěnlivé zachroptění: „Zavolejte sanitku! Prosím! Rychle!“

„Dobře, zavolám, ale co jim mám říct? Krvácíte?“

„Neé, mám nohu za hlavou a nemůžu ji sundat!“

„Co že? Prosím vás, kterou nohu tam máte?“ zeptala se zmateně a nepřípadně, jako by na tom záleželo, kterou nohu má za krkem.

„Ježíšmarjá,“ zaskučel bolestí, „to je snad jedno, né?“ „Levou!“

„To si děláte legraci,“ trochu nedůvěřivě a podezíravě odpověděla, „tak mi otevřete, snad vám pomůžu sama.“

„Nemůžu otevřít. Sedím na židli a mám nohu za krkem. Ani se nehnu!“

„A nemoh‘ byste si dát za hlavu i pravou?“ pokusila se situaci poněkud zlehčit, aby povolilo určité napětí spojené s jeho pokračujícím kvílením.

„Prosím vás, proč mám dávat za hlavu pravou, stačí, že nemůžu sundat tu levou.“

Sama pravidelně chodila cvičit jógu na sousední plavecký stadion, kde se naučila, jak pracovat s tělem, aby byly její pohyby účelné a účinné. Netušila, že v jisté klidové fázi může nastat situace, kdy tělo přestane poslouchat.

„Aby to bylo symetrický a vyvážený,“ navrhla s vážností, která se však nesetkala s pochopením. Taky že ne. Tady nešlo o jednoduchou polohu stromu, nebo bojovníka, ale o složitou pozici ze souboru královských pozic.

„Do prdele, pardón, to je blbej for,“ pokračoval zoufale, „zavolejte prosím vás tu sanitku, potřebuji doktora, rychle!“

„Zkuste se šoupnout ke dveřím, jó?“

Za dveřmi se ozval skřípot, praskot a duté žuchnutí se zařváním.

„Co se děje? Jak je vám?“

„Převrátila se se mnou židle do předsíně přes práh,“ naříkal a hlasitě nesouvisle bědoval, „asi mám několik věcí zlomených, nemůžu se ani hnout!“

„Jak vám můžu pomoct, když neotevřete, nemám klíče.“

„Vždyť sem vám říkal, zavolejte pohotovost, sanitku, rychle, chytají mě křeče do různých částí těla, už to nevydržím!“

„Tak moment, vydržte,“ snažila se zklidnit situaci Kamila, „jdu si pro mobil a zavolám.“

Vrátila se do bytu, popadla mobil a po stisku ikonky zavolala tísňovou linku. Operátorka se ozvala ihned a její rychlý, bezprostřední dotaz Kamilu zaskočil. V ten moment vůbec nevěděla, co má na její dotaz říct.

„Záchranná služba Praha, tísňová linka, dobrý den, jaký máte problém?“

„Prosím vás, soused potřebuje rychle pomoc – je v bytě a volá o pomoc.“

„Kdo volá a odkud, kde jste prosím, adresu, přesně, jak se jmenujete, uklidněte se a řekněte mi co je sousedovi, co se mu stalo, dýchá, jestli krvácí?“

„Nevím, co se mu stalo, volá že nemůže dát nohu dolů, upadnul ze židle a má strašné bolesti.“ „Co má s nohou? Má ji zlomenou?

„Né, volá, že ji má za krkem a nemůže ji sundat, píchá ho ve svalu.“

„Cože, kde má nohu?“

„Za krkem, asi cvičil jógu, je divnej.“

„Poslyšte, my tu nejsme pro legraci,“ změnila operátorka vlídný tón hlasu na přísnější, „když může dýchat a nekrvácí. Jak dlouho tam tu nohu má? Vy k němu nemůžete?

„Je zamčenej, pořád řve, přijeďte prosím vás, Mikulcova 28, druhé patro, výtah jezdí.“

„Dobře, dobře, řekněte mu, že k vám posíláme sanitku!“

„Cože?“

„Řekněte mu, že k němu posíláme sanitku, ať otevře dveře!“

Kamila vyběhla zpět na chodbu ke dveřím doktora Podlážky a vyřídila vzkaz operátorky, že má otevřít dveře.

„Halo, prej dveře nemůže otevřít, protože leží na zemi s prasklou židlí a nemůže se hnout.“

„Jestli to jde, ať se šoupne ke dveřím, aby se k němu mohli zdravotníci dostat.“

„Zase tam něco prasklo a začal strašně řvát. Já už nevím, co mám dělat?“

„Zeptejte se, jestli krvácí.“

„Pane doktore, mám se vás zeptat, jestli krvácíte.“

"Jé, jé, nekrvácím, ale asi dodýchávám, nemůžu se hnout, pošlete sem konečně tu sanitku, jé, jéj!“

„Halo, nekrvácí, ale leží vedle prasklé židle, nemůže se hnout, furt řve, to je hrozný to poslouchat.“

„Tak vydržte, posíláme sanitku, zařídím techniky na otevření dveří, přijedou i hasiči, uklidněte ho, a sebe také.“

„Zůstaňte s námi ve spojení, kdyby se přestal ozývat, tak mi to hned řekněte.“

„Dochází mně baterka, furt naříká a ječí.“

„Dejte mobil blíž ke dveřím, ať ho slyším. Řekněte mu, že sanitka je už na cestě, zeptejte se, jak se cítí!“

„Už zase strašně řve, prosím vás, přijeďte rychle, to se nedá poslouchat:“

„Jak je vám? Vydržte, už to nebude dlouho trvat.“

„Říká, že asi umírá, těžko dýchá a berou ho křeče do krku:“

„Jen vydržte, sanitka tam bude každou minutu.“

Chodba se plnila křikem doktora Podlážky. Jindy byl v domě čil ruch, ale při této hlasité produkci zrovna nikde ani človíčka. Kamila stála před dveřmi, chvílema nahlížela z okna na ulici, poslouchala, jestli uslyší houkání, ale nic. Úplný klid, jen řev Podlážky. Konečně vysvobození, ozývá se pronikavý zvuk, který vyvolává husí kůži. Sanitka zastavuje před domem a vzápětí za ní dodávka s hasiči.

„Kde ho máte?“ ptá se jí zdravotník s brašnou.

„Doma v bytě, ale nemám klíče.“

Mezitím přispěchali technici a skrytým způsobem otevřeli dveře, jako by měli nějaké univerzální klíče. Za dveřmi ležel u rozlámané židle zkroucený Podlážka a naříkal.

„Copak ste prováděl pane,“ ptali se Podlážky, „vy jste cirkusák, nebo artista?“ „Prdlajs artista, áá, zkouším jógu nó.“

Odsunuli v předsíni zbytky židle a doktor poklekl k naříkajícímu Podlážkovi. Kamila zůstala raději na chodbě a vydechla si. Podlážka přestal řvát, jen hekal. Když doktora Podlážku rozmotali a položili na nosítka, byla již Kamila klidná, jen se na souseda soucitně dívala a pokývala na něho povzbudivě hlavou. Technici ji podali klíče od bytu, které visely hned u dveří předsíně a Kamila byt zamkla. Když Podlážku odnášeli, dala mu je do ruky a zeptala se ho:

„Prosím vás pane doktore, jak se ta pozice, co jste zkoušel, jak se ta poloha nazývá?“ Pohlédl na ni útrpně a řekl: „Chtěl jsem vylepšit pozici boha Mariči marichyasána, která je dosud nepojmenována . . .“

Co ale řekl dál, to se nedá reprodukovat. Po chvíli se ozvalo opět nepříjemné houkání RZS. Kamila si řekla, že mu budou muset říct, aby před každým cvičením na ně zaťukal a nechal otevřené dveře.

Takže nedostatečně izolované stěny paneláku, v případě Bohumila Podlážky, ukázaly jistou výhodu, která mu s pomocí ochotné Kamily zachránila život.