Reptilián

Ze snu, v němž se slavnostně rozzářila daleká hvězda, mě vytrhává mobil. Natáhnu se po něm, ale spadne mi za noční stolek. Lovím ho dobrou půl minutu. Vyzvánět nepřestává. Zřejmě se po mně někdo opravdu shání. Nebo je to telemarketing.

„Tady Honza...“

„Proč mi voláš uprostřed noci?“ skočím mu do řeči.

„Stal se průser, Máro. Zašili mě do blázince.“

„Hele, jako vtip dobrý. Ale jdu spát.“

„Počkej, to není vtip,“ zadrmolí Honza. Jeho zoufalý hlas mě znejistí. „Nebo myslíš, že mi fakt přeskočilo?“

„Co se ti stalo?“

„Zamkli mě na pokoji. Taky mi vzali mobil. Dneska se mi podařilo jeden ukrást sestřičce, když mi přinesla léky.“

„Hned ráno přijedu,“ utěšuju ho. „Určitě se to vyřeší.“

„O to nejde,“ přeruší mě plačtivě. „Zašili mě, když jsem se vracel z hospody. Určitě jdou i po tobě.“

„Myslíš kvůli tý blbosti s reptiliánama?“

„Není to blbost. Někdo nás musel slyšet.“

O mě se bát nemusíš, chci říct, ale v tu chvíli se hovor přeruší.

Jedna věc je jistá, můj nejlepší kamarád je v blázinci. Měl bych vymyslet, jak ho z toho vysekat, ale moje myšlenky se vrací o dva dny zpátky, do putyky jménem U Zvonu.

K našemu stolu se přišoural číšník a s nepřítomným pohledem na něj postavil dvě piva. Z jednoho vychlístla pěna na ubrus. „To si beru já,“ prohlásil Honza.

Měl skvělou náladu. Na pořadu dne byly konspiračním teorie, které miloval. Musím přiznat, že i já jsem o nich vždycky rád debatoval (pořád to bylo lepší než plkat o politice, sexu nebo o fotbale), přitahovaly mě, i když jsem věřil jenom tomu, co jsem si uměl vnitřně zdůvodnit.

Vybavoval jsem si naše poslední debaty, ať už šlo o přistání na Měsíci (Honza nakonec uznal, že tam Američani opravdu doletěli, jak naznačují nejnovější satelitní snímky), sklad mimozemských letounů v Oblasti 51 (jeho existenci si vymluvit nenechal, i když video s pitvou marťana neuznával) či spiknutí templářů a iluminátů (divoce se oháněl Danem Brownem a Umbertem Ecem a nehodlal ustoupit ani o píď).

„Je krásně zvětralé... Slyšel jsi o reptiliánech?“

Z toho mi spadla brada. Zbláznil se snad?

„Co to má být? Ještěří lidé?“

Na stole přistála další piva.

„Zjednodušeně ano. Má se za to, že jsou potomky dinosaurů, kteří tu s námi žijí po staletí a maskují se jako lidé, jenže nás evolučně přeskočili díky napojení na mimozemský civilizace.“

„Tomu snad nevěříš ani ty,“ zasmál jsem se.

„Natočil jsem video,“ zašeptal Honza. „Je na něm můj ředitel, jak se vrací zpět do ještěří podoby.“

„Na internetu bude určitě hromada podobných, zaručeně autentických...“

„Tohle jsem natočil mobilem.“

Na záběru jsem uviděl muže, jak se vysvléká z kůže a mění se v mohutného ještěra. Bylo mi z toho všelijak.

„Zveřejníš to?“

„Jasně, že jo.“

„Nedělal bych to. Nevíš, co za tím je.“

Ke stolu se přitočil číšník: „Chcete ještě pivo?“

Autobus zastaví hned u blázince. Projdu vstupní branou (snad nebude zavřená, až půjdu ven, napadne mě), pokračuju po asfaltové cestičce parkem. Co mě zarazí (i když nepřekvapí), jsou pavilony obehnané vysokými zdmi s ostnatým drátem, které připomínají vojenskou pevnost na nepřátelském území.

Vcházím do pavilonu číslo 23, kde sídlí oddělení akutní péče. „Neměla bych vás k němu pustit, nejste objednaný, “ postěžuje si postarší sestřička s vysokým tmavým drdolem, když do sešitu opisuje moje jméno, datum narození a kontaktní údaje. „Jste vůbec jeho příbuzný?“

„Dozvěděl jsem se to v noci.“

„A jak jste se o tom dozvěděl?“

„Přímo od bráchy,“ zalžu.

„To je zajímavé,“ zašklebí se sestřička. Určitě od rána hledá ztracený mobil. A já jí ho naservíruju jak na zlatým podnosu. Dovede mě k jeho pokoji, před nímž mě beze slova opustí.

Pomalu otevřu dveře. Pohled, který se mi naskytne, je děsivý. Honza je připásaný k posteli řemeny. Nejdřív mě nepoznává. Pak se jeho oči uvrtají do mých, ale jeho bledé rty se ani nepohnou.

Sednu si k posteli a vezmu ho za ruku: „Co se stalo?“

„Měl jsem prý záchvat na ulici…,“ řekne. Je patrné, že každé slovo ho stojí ohromnou námahu. „Pak mě natlačili do sanitky a odvezli sem.  Paranoia, to určitě!“

„Co pro tebe můžu udělat?“

„Dostaň mě odsud.“

„Promluvím s tvým doktorem.“

„Hlavně to ne. Patří taky k nim,“ zamumlá a sevře mi ruku tak silně, jak jen dokáže.

„Kde najdu doktora?“ zeptám se sestřičky.

„To není jen tak,“ sjede mě a klepne papíry o stůl, aby se srovnaly.

„Hledal jste mě?“ ozve se za mnou. Do nosu mi vnikne omamná vůně domova, která připomíná skořici s kardamomem, ovšem jen velmi vzdáleně.  

Otočím se k drobnému chlápkovi v bílém plášti: „Potřeboval bych si promluvit o bráchovi. Mám o něj strach.“

„No nic, půjdu si uvařit kávu,“ prohlásí sestřička a natáhne se pro hrnek.

Když odejde, ucítím po těle chlad. Do hlavy se mi zaryje syčivý hlas, k němuž se postupně přidávají další. Chytnu se za hlavu a klesnu na kolena.

„Už dost té komedie,“ řekne doktor v našem jazyce.

Začnu se soukat z kůže. Vždycky, když se jí zbavím, pocítím úlevu. Nesnáším to předstírání, nesnáším smrad lidí, toho plevele, co zamořil modrou planetu. Protahuju se. Stojíme proti sobě, dva dvoumetroví zelení bohové, kteří si prokazují úctu rozeklanými jazyky.

„O narušitele ses postaral, jak se patří.“

Zorničky se mu smrsknou do tvaru půlměsíce. Zhluboka se ukloní: „Za společným cílem a nikdy jinak.“

„Máš pro něj ten čip?“

„Samozřejmě.“

„Chci, aby měl nejlepší péči,“ řeknu. „Bude teď jedním z nás.“