Policajti jsou divný

Policajti jsou divný

Před pár lety jsme seděli v malý hospůdce v Santa Barbaře. To je taková snobská díra na pobřeží Kalifornie, kam se hodně jezděj rekreovat zazobaný Amíci.

Šéfa brala krční páteř, která mu kromě spolehlivýho barometru slouží k předpovídání zemětřesení, což v této oblasti států není žádnej vyjímečnej jev, vln tsunami a jinejch pohrom. Z obavy před neplechou ze strany počasí nebo pohybu zemský kůry vzal dobrovolně službu na lodi. Hlavně mu však bylo dost zle.

Ichtyl vyrazil cosi vyřizovat k Lake Cachuma, ke stejně ukecanejm vědátorům jako je on. Jezero je sice vzdušnou čarou jen pár desítek kilásků severně, ale ošklivý vyprahlý kopce nad městem, sahající ke dvanácti stovkám metrů, dělaj z cesty výlet na celej den. Bylo jasný, že se vrátí nejdřív příští odpoledne.

Jelikož alkoholu holduju pouze jako přísadě do jídla, moc se mně na břeh nechtělo. Bylo jasný, že kolegové nebudou po dvouměsíčním abstinování na moři koukat na dno skleniček, ale lahví. Šéf mi však vycházku nařídil, abych prej na ně dohlídla. Poslechla jsem, je to přece jen kapitán, ale o jeho rozumovejch pochodech občas pochybuju. Asi mu nebylo fakt dobře, protože jinak by na takovou blbost nemoh přijít.

Abych se vrátila k tomu posezení. Hoši ještě neměli moc nakoupeno, když do baru vrazilo osum kolomazníků. Tedy, tak jim řikám já. Jméno není od nějakýho mazání kol, ale smrděj ropou, stejně jako kolomaz. Aspoň myslim, že je to stejnej smrad.

Zřejmě to nebyla jejich první putyka. Byli na tom krapítek hůř než naše parta, která popíjela v klidu a ve vší slušnosti. Po příchodu námořníků z tankeru atmosféra zhoustla. Mezi mořským národem panuje řevnivost, a protože jde o kapku tvrdší nátury, nekončí vždy setkání zrovna přátelským objetím.

Netrvalo dlouho a k velké nelibosti obsluhy začaly mezi našimi stoly poletovat rejpavý poznámky. Všemu nasadil korunu Pumpička. Tvrdil, že Austrálie jsou podle něj trestanci a klokani, a přidal otázku, ke kterýmu druhu parta z tankeru patří. Narážku na příslušnost duševně nevydrželi. Nebyli to žádný trasořitky, ale pořádný chlapi.

Jak jsem si ještě stačila v nastalým mumraji všimnout, zbytek hostů rozumně vyklidil místnost. Asi na tom i vydělali, protože jistě zdrhli bez placení. Zábavu nejspíš zkazila obsluha baru. Jak jinak si vysvětlit zvuk policajtskejch sirén, kterej se ozval podezřele brzo.

Policajty nemáme rádi. Když jsou potřeba, můžete vsadit krk, že se nedovoláte. Pokud jde o nepodstatnou prkotinu, jakou je například přátelská výměna názorů mezi námořníky, jsou aktivní až moc. Ke všemu jim chybí smysl pro humor a všechno si berou hrozně osobně. Nejhorší jsou asi ve státech. Tam maj hned ohýnek u pr…, mávaj kvérama jak pominutý a klidně člověku rozmlátěj obličej o zeď, když nedá ruce dostatečně rychle za hlavu.

Vrhli se na nás s tasenejma pendrekama jak rozzuřený vosy. I tady vystoupila na povrch rozumová omezenost strážců zákona. Mnohem jednodušší by bylo nechat nás vyřešit spor pod jejich odborným dohledem a potom posbírat padlé, ale oni podle všeho také toužili schytat pár ran nebo k policajtům berou jen násilnický povahy.

V tom okamžiku byla řevnivost mezi námi a námořníky z tankeru zapomenuta. Jsme jeden mořskej národ, kterej umí v kritickejch chvílích držet při sobě. S tím možná policajti nepočítali, a ještě k tomu se ocitli v menšině šest proti třinácti. Oproti nim máme smysl pro čestnej boj, tak jsme se vzdali, když jich pár šlo k zemi.

Na okrsku nás usadili v chodbě mezi podivně vypadající individua. Do takový společnosti slušnej námořník nepatří, ale vyhodit je, to nám nedovolili. I s naší skupinkou sedělo na chodbě asi třicet lidí. Na obou koncích stáli důležitě se tvářící strážníci a další dva vartovali před dveřmi do nějaký kanceláře, kam každou chvíli někoho zavolali. Jedni vyšli sami, jiný v doprovodu policajtů s pouty na rukou.

Čas se nekonečně vlek. Kolegové si s kolomazníkama notovali o nesmyslnosti našeho zatčení a občas pokřikovali na adresu mužů zákona nelichotivý výrazy. Já dumala, jak zareaguje šéf, když mě pověřil dohledem. Nejspíš dostanu pár tejdnů zaracha, tak jsem radši myšlenky na budoucnost pustila z hlavy. Ňák to dopadne.

Myslela jsem na domov, ale nějak se do toho zamíchaly vzpomínky na televizní pořady. Do popředí vyskočila jedna, která nedala pokoj. Scénka ze zábavnýho pořadu, v který vystupoval Felix Holzmann, mě nahlas rozesmála. Čočka, sedící vedle, chtěl vědět, co je na chodbě policajtský stanice tak zábavnýho.

Než bych mu svejma vyjadřovacíma schopnostma šot popsala, zvolila jsem názornou ukázku. Kolegové tušili nějakou kulišárnu, proto bez odporu poskytli několik párů tkaniček. Po svázání vytvořily skoro dvoumetrový provázek. Popadla jsem ho za konec a vyrazila na vzdálenější stranu chodby, kde následovala otáčka. Hrdě oznamuji, že defilé ženské, táhnoucí za sebou provázek ze svázaných tkaniček osazenstvo chodby zaujalo. Všichni ztichli a věnovali mi zaslouženou pozornost. Už jsem přestávala doufat v úspěšnej konec, ale potom se jeden z policajtů držící stráž u dveří přece jen chytil.

„Co blbnete?“ obořil se na mou maličkost. „Koukejte si sednout!“

„Mám svoje práva,“ bránila jsem se obvyklou frází, „nemůžete mi zakázat, abych se procházela. Od sezení mám celý nohy dřevěný.“

„Proč za sebou táhnete ty tkaničky?“ následovala vytoužená otázka.

Vrazila jsem mu konec provázku do ruky a dotčeně zvýšila hlas, aby pochopil závažnost problému: „Tak je zkuste tlačit, chytráku!“

Koukal jak z jara a zřejmě nevědomky udělal rukou aspoň nepatrnej pohyb, naznačující, že chce výzvu uposlechnout.

„Krčej se, že jo?“ vysvobodila jsem ho z rozpaků a opět se zmocnila tkaniček, abych vyrazila na další kolečko po chodbě. Policajtům ve státech musej dobře platit, protože jinak by si tak dlouhý vedení pořídit nemohli. Zatímco delikventi na chodbě řvali smíchy, strážci zákona se tvářili značně rozpačitě.

Radost z úspěšného žertíku netrvala dlouho. Z místnosti, která byla střežena dvojicí policistů, vylákal na chodbu hlasitý smích muže v civilu. Potrefený příslušník si mu zřejmě postěžoval a už mě vedli. Skončila jsem ve vyšetřovací místnosti v kleci jak někde v zoo.

Pumpička se opravdu vyzná. Naučil mě otvírat všechny možný zámky a ten, co zajišťoval klec byl až trapně jednoduchej. Za deset minut od chvíle, co ze mě udělali opici, jsem stála u stolu civila, co byl zřejmě vyšetřovatel, a dožadovala se vody. Nechápavě kouknul na otevřený mřížový dveře. Vodu mi nedal.

Nebudu to protahovat. Pro kolegy dorazil napruženej šéf a po zaplacení pokuty za výtržnost je pustili. Mě ne. Z naprosto nepochopitelnýho důvodu nechali mou maličkost trčet v kleci do samýho rána, kdy měl přijít ňákej kravaťák a stanovit kauci.

Hodně mě taková nespravedlnost hnula žlučí. Tak jsem část noci v hodinovejch intervalech odmykala dveře klece s odůvodněním, že je vevnitř hroznej vzduch a dělám průvan. Nejdřív přinesli řetěz s visacím zámkem, ale na ten stačí při troše šikovnosti i pírko do vlasů.

Nakonec mi dělal společnost mladík v mým věku. Svěřil se, že je teprve posluchač policajtský akademie a objednal pro oba špagety s chilli omáčkou, kolu a kafe. Peníze za večeři odmít, aby prej to nevypadalo jako uplácení. Třeba ho ještě nestačili zkazit.

Několik ponaučení jsem si ze Santa Barbary odnesla. Policajti jsou divný, vůbec nemaj smysl pro legraci, a ještě k tomu maj drahý nocležný. Kauci stanovili na pět stovek doláčů. Pak je mám mít ráda. No řekněte.

- konec -